Off topic a pověry a bludy všeho druhu
klidně dupej nožičkama, jak je libo. je to roztomilý. ;)
úsloví je hezký. ale musím přiznat, že občas mívám tendenci koupit si t-shirt. míval jsem pár newyorských a taky jedno nebo dvě z Normandie s obrázkama vylodění. Jo, a pořád ještě mám jedno z Jevíčka, když slavili 700 let.
Text příspěvku byl upraven 29.03.16 v 22:14
hm, jsi vysportované štíhlé děvče. já mám opačnou zkušenost. i když jednou jsem si u nás u vietnamců koupil tři trička, XXXXL a ty mi konečně zas připadaly trochu vzdušný.
Zničehonic jsem zívnul, div jsem si nevykloubil sanici. To asi znamená, že bych měl jít spát. Dobrou noc.
dobré odpoledne. já byl v liberecké botanické zahradě někdy kolem roku 68. tenkrát jsme si s tátou udělali pěší vejlet z Josefodola do liberce - hlavně do zoo a do botanický. pamatuju si, že jsme tahle scházeli po silnici k městu, kolem byl ještě les, a já se zrovna táty zeptal, jestli ví, kde přesně tam ta zoo je, když jsem najednou mezi stromy vpravo od silnice uviděl slona. z botanické si pamatuju jenom že je tam victoria regia.
Ten slon se pochopitelně nepopásal v lese, jenom měl výběh v zoo hned u lesa. Z té zoo si nejvíc ze všeho pamatuju tučňáky patagonské. měli jich tam strašnou spoustu, oni jsou takoví prťaví, a mezi nimi se důstojně valili velcí tučňáci císařští. ti mají k tomu číšnickému oblečení takové pěkné zářivé žluté nebo možná žlutočervené skvrny. ale ti patagonští mě uchvátili, bylo to jako koukat na hemžení důstojně oděných občanů někde na náměstí.
No, já v posledních letech... možná bych měl říct spíš desetiletích... moc nechodím, ale když jsem tam chodil - zejména do pražské zoo - z Holešovic se tam dalo dojít pěšky, tak jsem v podstatě trpěl podobným problémem jako ty, hned za vchodem míval takovou skalnatou díru medvěd baribal a od toho mě museli vždycky tahat, protože bych na něj vydržel koukat kdoví jak dlouho. další zádrhel byl venkovní výběh opic, to byla taková dost velká prohlubeň, kolem betonová zeď s příkopem, uvnitř rostla tráva, byly tam takový "samorosty", v podstatě uschlý stromy bez kůry a bez listí a po těch se hemžila spousta opic všech velikostí, tvarů a barev, a za tím se tyčil opičí pavilón a ty opice tam měly dveře a dvířka do svých klecí a klícek. tam jsem taky dokázal vydržet neomezeně dlouho. celkem jsem měl asi pět oblíbených štací a ten zbytek mě v podstatě nezajímal.
Já v zoo pracoval a chodil jsem tam, i když jsem měl volno. Už předtím jsem jako návštěvník proseděl nejeden den na safari a snil.
Na Bohemce taky jednoho mívali. Dokonce se jmenoval Tonda a nosil zelenobílej obojek, nevím, jestli tam ještě je.
Jéje, další púolog.
Klokani mi vždycky naskákali do kolečka s hnojem a pak, protože se pořádně odrážejí
(však víme, kdo učil Púa skákat), mi ho vždycky převrhli. Myslím, že jsem je trochu zklamal tím, že jsem se tomu hrozně smál; kolega, který to dělal přede mnou, je s výkřiky „Uličníci!“ honil po výběhu, což je velmi bailo, neboť mu lehce utekli, i když to byl bývalý sprinter.
Našel jsem včera pořádný kus poezie, tak se podělím: http://www.youtube.com/watch?v=PbNIfxcuGWU
HTO připomněls mi povídku, myslím že je od Jiřího Suchého, o tom klokanovi - to byl pravej opak nic nedělal, nehejbal se, jenom vyspával ve výběhu a lidi po něm házeli drobné předměty, často i mince, aby se pohnul. Zaměstnanec, co o něj pečoval, nacházel večer v trávě denně pár korun, jenže klokan si všiml, že ty peníze sbírá, a začal je sbírat sám a dával si je do kapsy (takže to asi byla klokanice). Když měl kapsu vrchovatou rozhod se, že uteče a bude si užívat, jenže jak se lidi strkali, pár desetníků mu vypadlo, on se pro ně sehnul a vysypalo se všechno. tak se zas vrátil do ohrady a nechal prachy na starost zřízenci.
Nám návštěvnící mincemi otrávili krokodýla. Paní krokodýlová byla tak smutná, že 3/4 roku nejedla.
Já mám na pražskou Zoo dvě vzpomínky. První byla, když jsem objevila v kleci Jeana Maraise z Krásky a zvířete. Jmenoval se manul a byla to taková malá šelma.
A druhá - stála jsem v pavilonu tučňáků a byli tam ti tučňáci císařstí a pomalu tlapali směrem k vodě. Zírala jsem na ně snad půl hodiny - oni vždycky udělali krůček, pak chvilku počkali, a pak další. Chtěla jsem vidět, jak tam hupnou. A ti zmetci došli až na kraj, otočili se a asi za 5 vteřin byli tam, odkud vyšli. Víte, vy laskavé duše a milovníci zvířat, jaké mě stálo přemáhání, abych nepřelezla ten miniplot a nešoupla je do vody sama?
Pak už moc zážitků nebylo, protože jsem tam chodila s dětmi a na uhlídání dvou syčáků potřebujete plnou pozornost.
Text příspěvku byl upraven 30.03.16 v 18:46
Kdoví, jestli to nedělali schválně? Třeba měli zkušenost, že se občas někdo neudrží a potom oni tam šoupnou jeho. Čím by se taky celej den bavili, žejo?
“Agnes, pojď se kouknout na tygříčka ve vodě!”
„Ježkovy voči, ten je roztomilej!“
„Zajímalo by mě, proč to dělá.“
„Vím já? Třeba je nemocnej.“
„Nebuď labuť, Berte.“
„Třeba je to vodní tygr. To je speciální druh, víš?“
„Nejspíš jo. Ale stejnak je rozkošnej.“
„Zkus mu hodit kousek chleba, Berte.“
Velká chlebová kůrka zasáhla Ranee přímo do čela. Tygřice vzhlédla a zlobně zavrčela.
„Hele, nežere to.“
„Tak mu zkus hodit burák.“
Zní to skoro neuvěřitelně, ale tenhle rozhovor jsem si namouduši nevymyslel. Zaznamenal jsem ho doslova a do písmene tak, jak skutečně proběhl. Pohled na koupající se Ranee vyvolával u britské veřejnosti ty nejdivočejší teorie. Fascinovaný dav se v těch okamžicích tísnil okolo zábradlí a byl někdy tak hustý, že snad ani dopravní nehoda by nedokázala přilákat takové spousty čumilů jako jedna rozmarná tygřice.
Gerrald Durrell, Zvířata mi straší ve věži
Člověk si darmo představuje, jak to ta zvířata jednou začnou po lidech opakovat. Jako Andreas Scheuchzeri. "Hele mlok... Brr ten je ošklivý..."
Text příspěvku byl upraven 30.03.16 v 19:19
off topic. Nějak se nemůžu rozhodnout, co bych měl číst. Poraďte mi někdo.
Vložit příspěvek