Pod květy skořicovníku
Sídlištěm šmejdí na kobyle
Pavel Cmíral
Sídlištěm šmejdí na kobyle
pihatá teta Puberta.
Mámy z ní začly sborem šílet.
Tak už je tady, u čerta!
A teta hezky, podle plánu,
miláčky jejich přepadá.
Dítětem byl jsi - a v tu ránu
je z tebe puboš. Paráda!
Rodiče, kteří náhle vlastní
to zvláštní zvíře nohaté,
ač byli třináct roků šťastni,
stěží teď vůbec poznáte.
Děsné to zvíře s drzým čelem,
ve vlastním kosmu žijící,
nervy jim ničí, dech jim bere.
Neraďte, mám svou palici!
Puberta, teta potřeštěná,
bydlí s ním v jeho pokoji.
Makají pilně na proměnách.
Na jeho vlastních postojích.
Rodiče vesměs zatnou zuby.
Nekončí za zdí blázince.
Valetol mizí po dvou z tuby.
Vydržet dva tři prosince!
V bodláku puboš zakuklený
rozkvete přes noc v člověka.
Z pokojů vyjdou muži/ženy
a teta na ně haleká:
Bylo nám, bóže, spolu krásně!
Líp už ti nikdy nebude!
Psali jsme spolu první básně,
vztekli se nad tvým osudem.
Vím, že mě s chutí pustíš k vodě.
Vyrost jsi. Klidně zamachříš.
Mizím - však ty máš po svobodě!
Tu
dospělí nemaj.
To si piš!
(Milujem se čím dál víc, Albatros, 2007)
Nedám tady nic - spíš budu loudit.
Vážení, marně se snažím někde narazit na verše Leo Maleta. U nás od něj nic nevyšlo, jen pár jeho detektivek. Snad někdo fundovanější nežli já má o něm nějakou povědomost a obdaří mne odkazem a pokud ne - nejde o život, tak se nic neděje. Zkusit jsem to ale musel.
Nightlybirde, jedna jeho báseň vyšla v Analogonu. Nevím ale, v kterém čísle to bylo.
Leo Malet - ukázka z jeho poezie byla v č. 57 Analogonu (vyšlo v roce 2009).
Vážení přátelé, vaše diskuze je jako vždy obohacující - ale právě pro takovou inspirativní debatu bylo založeno vlákno NAD květy skořicovníku ... sem by se měly pouze vkládat básně jako určitá databáze a ukázka nejrůznějších žánrů a typů poesie ...
omluvte mou pedantnost a zachovejte oběma vláknům svou přízeň ... :-D
POZOR - v tomto příspěvku byla chyba! ... děkuji Bardovi za upozornění a panu překladateli se obzvláště omlouvám ...
NOKTURNO
Léo Malet
Velký pustý park odkrývá žílu blesků
pro tebe
návštěvníku z konce dnů
původem z pubertálních krajin
vybuchne kov krumpáčů
Strom se ti dlouží na těle
jako spánek
sníš
o tom že jsi vítr.
(1943)
Text příspěvku byl upraven 14.04.14 v 21:04
No vida - a je to psáno přímo pro mne - návštěvníku z konce dnů. Díky ještě jednou.
Hlídám své šílenství v únosných mezích
střídavě pobývám na obou březích…
co nejdál od břehů! Po proudu k jezu
jak Charón v lodi své nocí tě vezu
Lůžko se kolébá… Do rytmu, zvolna
necháš se proudem nést ke všemu svolná
všechno je lepší než nehybný močál…
a z pádu neměj strach; ten pád už počal
Teď už nic nebude stejné jak předtím
za chvíli spočinem na břehu třetím
poslední, devátá, úlevná vlna…
spi… Zdrávas Maria… Čeho žes plná?
(J. H. Krchovský, Všechno je jako dřív, 1992)
Mořský vánek
Stéphane Mallarmé
Tělo je smutné, žel! a já čet všecky knížky.
Pryč! Utéct, utéct! Vím, jsou ptáci vášni výšky
nad pěnou neznámých podnebí propadlí!
Už staré zahrady, jež oči zrcadlí,
to srdce nezdrží, jež na mořích se máchá,
ó noci! ani má truchlící lampa plachá
nad archem chráněným svou bělí před světem,
a ani kojící má žena s dítětem.
Žal z krutých nadějí vždy věří v oddech sladký,
když chvíle loučení roztřepetává šátky!
Pryč! Lodi, kolébej svůj stožár čelenní
a kotvu zvedněme za věčnou zelení!
A snad ty stožáry vyzývají mraky,
jsou z těch, jež sklání smršť nad beznadějné vraky,
pusté, bez lan, bez lan, bez plodných atolů...
Však zpívej, srdce mé, s lodníky pospolu!
Překlad : František Hrubín
Tak aby ti nebylo líto - svou narážkou na studenost mezí a poznámkou, že raděj vysedávám po putykách, nežli pod rozkvetlými stromy ( ono na tom tak trochu něco je) jsi mne tak drobátko vyprovokoval. Proto vybírám vietnamskou, jemně erotickou báseň Ho Xuan Huong tady odtud = http://www.databazeknih.cz/index.php?stranka=search&;q=Ho%20Xuan%20Huong%20O%20jeskyn%C3%ADch,%20v%C4%9Bj%C3%AD%C5%99...&typ=kniha&id=151499
Na houpačce
Hold patří tomu, kdo sem zatlouk´ čtyři kůly
Jedni se houpou, druzí zrakem spočinuli
Chlapec se v bedrech prohne, nohy napíná
V půvabném záklonu hruď vypne dívčina
A čtyři cípy kalhot vlají po větru
Dva páry nohou spolu spletou se v tom reji
Znáte ta jara, tuhle svůdnou jarní hru?
Pak kůly vytáhnou a díry ladem zejí ...
Jen podotknu, že ve mně verše vyvolávají volnou představu chrámových plastik z indického Khajurahu. Ne, nebyl jsem tam, mám jich jen pár v knihovně (pochopitelně replik od kamaráda, který mne už také předběhl). A je to jakýsi kontrapunkt předchozího Krchovského.
Text příspěvku byl upraven 12.05.14 v 00:43
Pozdrav na jiný břeh
(úryvek)
… My byli mladost bouřlivá a vzpurná,
skeptických plná hovorů.
My byli mladost posměšná a chmurná,
my, generace záporu. …
(DYK, Viktor: Anebo a jiné básně. Československý spisovatel, Praha 1980)
Blížící se léto, dovolená v přírodě a otravní komáři mne inspirovali k tomuto výběru:
Komáre, obludo se sloním chobotem,
kterým nám piješ krev, nepískej bez přestání,
nelítej sem a tam a nebodej mou paní,
ať může celou noc klidně spát sladkým snem.
Jestli tvé tělíčko tak prahne celý čas
bodnout svým sosákem tu vílu hodnou nebe,
dávám ti, komáre, místo ní raděj sebe
a všecku svoji krev a kůži napospas.
Ale ne, jenom pojď, jen okus krev mé milé
a druhou kapku mi přines ochutnat,
ať už vím, jaká je. Ach, proč se nesmím stát
komárem jako ty a bodat potměšile!
Až bych pil její krev, dal bych jí poznat hned,
co může malá věc způsobit velkých běd!
Věřili byste, že tato báseň byla napsána v 16. století???!!! (in Pierre de Ronsard: Tři lásky; překlad Jan Vladislav)
Tou krvelačností a vlastně i dobou mi to trochu připomíná Blechu Johna Donnea - i když tam je skryt trochu jiný, razantnější, náboj. Dám ji sem - i když si už momentálně nevybavím, kde jsem k ní přišel a kdo to přeložil.
Mám jen dojem, že je to z jeho výběru Komu zvoní hrana a překlad je z pera Jakuba Hrona.
Blecha
Vidíš-li blechu, vidíš snad,
Jak málo znamená, co nechceš dát.
Dřív sála moji a teď tvou,
V té bleše promísí se krev nás dvou.
Víš, že v tom nikdo nevidí
Hřích, hanbu, ztrátu panenství.
Už před svatbou si užívá,
Krví, co z nás dvou má, se nadouvá,
Dává si víc, než dokážem my dva.
Počkej, tři životy v ní spas,
Vždyť v ní skoro, ba víc než sňatek máš.
Ty jsi ta blecha, i jásám,
Svatební lože máme zde i chrám.
Rodiče brání nám i ty –
Nás ale kryjí její živé zdi.
Zabij mne za to, co teď chci,
Sebevraždy nás ale ušetři
i rouhání – tří hříchů z vražd tří.
Krutá a zbrklá – aby ne! –
Nehet si smáčíš v krvi nevinné?
Krom kapky, cos jí dala pít,
Čím mohla se ta blecha provinit?
Jásáš však – tvůj smích prozradil,
Že tobě, či mně neubylo sil.
Vidíš, že zbytečně strach máš;
Cti netratíš víc – když se mi teď vzdáš,
Než smrtí téhle blechy umíráš.
Text příspěvku byl upraven 22.06.14 v 01:48
Moucha
Ač moucha kouše člověka,
že kolikrát až otéká –
člověk se nemstí na mouše
a nikdy mouchu nekouše.
A váží si nás celý svět,
že dovedeme odpouštět.
(Emanuel Frynta, Písničky bez muziky, Albatros 1997)
Král a vosa
Byl jeden král byl starý
už netěšil ho svět
netěšily ho dary
ten král rád jedl med!
Tak rád ho jedl z misky
rád strkal do něj nos
měl medu plné pysky
a trůn měl plný vos.
Když jedl med trůn zářil
když nejedl trůn zhas
ten král se šťastně tvářil
a tak mu plynul čas
Na jeho sladkém nose
Jenž svítil jako báň
se zalíbilo vose
a usedla si naň
Král nehněval se na ni
ten starý král byl rád
čechral si bradu dlaní
a chtělo se mu spát
Ten král hrál na mandoru....
ach co jej to napadlo
důvěřovati tvoru
který má žihadlo...
Když najednou setmělo se
a začal padat sníh
král omluvil se vose
a třikrát mocně kých!
Ta vosa byla podlá
ten nevděčný tvor zhrd
ta vosa krále bodla
a král měl z toho smrt....
(Vítězslav Nezval - Manon Lescaut)
Text příspěvku byl upraven 24.06.14 v 09:01
Na přání zakladatele tohoto vlákna a také proto, že je dnes tak teplo:
„Zmrzlina!“ Slunce. Vzduch piškoty provoněn.
V průzračné sklenici otálí voda s ledem.
Do světa čokolád, hnědoucích pod pohledem,
do dálek mléčných Alp zaletí čtverák sen.
Zírat však toužebně, cinkat si se lžičkou,
a v malé besídce kam akáty stín lijí,
od slečen z cukrárny přijmout jak od grácií
prokřehlou pochoutku i s divnou mističkou …
Trochu jak flašinet, když přijel vyhrávat,
zjeví se ledovec, ještě jej víko skrývá -
a celý bez sebe se klouček mlsně dívá
na pestrou bedýnku, z níž vane skvostný chlad.
A bozi nevědí, co spíš by si měl vzít:
plněnou oplatku, či porci vanilkové?
Rychle však roztaje, jak do něj slunce klove,
ten rozjiskřený led a jeho božský třpyt.
Osip Mandelštam v překladu Jana Zábrany - citováno z knihy:
http://www.databazeknih.cz/knihy/usta-slunce-164085
Ani v dobách šílených letních bouřek, průtrží mračen a dusného parna bychom neměli zapomínat na poezii. Tak vám nabízím něco pro připomenutí :-)
Léto
Plachétka s ňader vedrem tobě sjela,
ó žhoucí léto, jak z taneční síně
když vyjde dívka nonšalantně, líně,
v plen vánků vzdává nach žhavého těla.
Břeh údy koupajících v dál se bělá,
zdřim sedlák v snopech, hajný na mýtině,
co v jilmu košatého chladném klíně
i cvrčka ostrá nota oněměla.
Jak z hluboka to starých hvozdů sálá,
to jede bouře, sahá v mračen hřívu,
blesk před ní na rybníků hladi cválá.
Děs nepohnutím kraji hrdlo svírá,
vtom hustý déšť se snáší v lučnou nivu,
kde smutným okem kráva k nebi zírá.
(Jaroslav Vrchlický: Sonety samotáře)
Bájka o kyslom hrozne
Zachcelo sa raz kmotre líške
pomaškrtiť si na sladučkom hrozne,
no vábny strapec rástol v takej výške,
že dosiahnuť naň proste nie je možné.
Márne sa líška snaží – vidí sama, že
sa môže dožiť iba blamáže
a hanby, že ju každý vysmeje...
A tak si radšej riekla: „Kyslé je!“
No škorec, ktorý sedel obďaleč,
len čo sa líška odplazila preč,
začal to hrozno hltať ostopäť
a vyspevovať: „Sladké ako med!“
„Hej bájkar,“ skríknu teraz právom čitatelia,
„povedz to hlavné, nemúť ľuďom mysle!
Bolo to hrozno, čo ho líška chcela,
naskutku sladké, a či bolo kyslé?!“
Joj, veľactení, plané bolo, plané.
Bobuľka z neho by vám stiahla škrane.
Chápte však škorca, že ho šťastne chváli,
veď hádam ste už sami pobadali,
aké je sladké, až do omámenia,
mať voľačo, čo druhý chce, a nemá!
Peter Petiška, Zoo-logická záhrada
Blázen
Blázen jsem ve své vsi,
znají mne smutní psi,
bílí psi ospalí,
plynoucí do dáli,
žádný z nich neštěká:
těší mne zdaleka,
jsou to psi oblaka, běží a nekvílí.
Smutkem jsou opilí,
kam jdeme, nevíme:
požehnej duši mé.
Pastýři prastarý
s hlubokými dary
měsíci a bdění,
s trny na temeni
těžkém, rozbodaném
jako srdce. Amen
(Bohuslav Reynek, báseň vznikla na začátku třicátých let a byla objevena až po básníkově smrti)
1. básnička na zrcadlo - naděje?
"Mlha se vleče
ulicí
Hraji si vkleče
s jehlicí
a ruka tvoje
nehřeje!
Napiš mi, co je
naděje!"
"Když něhu hledám
v ústrety byť pílí
paví křik
když oči zvedám
neboť není síly
na výkřik
když jitru kynu
přestože se stmívá
klekání
pak nezahynu
Naděje mi zbývá
v doufání."
Karel Kryl
...
Moudrost se někdy vykoupí
až později, až k stáru,
kdy není čas už na roupy
a teskně hledíš k jaru.
Teskně? To jistě přehání,
ten který v citu vláčném
dává se právě do psaní
a dí: My teprv začnem!
...
J. Seifert Ruka a Plamen
LENTO
(úryvek)
Noci bez noci
A dny bez dne
A jsem to pořád já
Neporazitelný
Nevyhubitelný
Z horečky se probouzím
Stále volněji
A tížeji
Ale jdu
K úžasu všech
Svěží
A rozesmátý
(Oldřich Wenzl)
Vložit příspěvek