Pod květy skořicovníku

Vítězslav Nezval-Vločka

Za tvou sladkost,za tvou něhu
nesu ti kytici sněhu.
Jak vločka vzdušná je...
Když na ni dýchneš,roztaje.

KOHÚT (Ján Ondruš, zo zbierky ŠIALENÝ MESIAC, 1965)

1

Každé ráno bolo jediné obnažené okno,
bol pes bežiaci popredku a vždy
bola obrovská príležitosť ako nad bazénom
celým telom sa rozhodnúť.

Stúpalo slnko.
Stúpať celou šľapou.

Zavrieť oči, ísť popamäti,
voliť si pre každý krok inú nohu,
vždy druhú, inú pre schod, inú
pre neviditeľný kvet,

obchádzať košík a v ceste postavenú krhlu,
zákrutu, kameň, bodliak,
zastať a vedieť, kde som.

Byť stále pod slnkom.
Stúpať celou šľapou.

Ľahnúť si, hrýzť z krajca
a kľačať predklonený
nad vodu, ktorá klame, dvíhajúc
čierne dno a zmeravenú rybu.

(úryvok)

Malíř

Lampy tiše svítily
V uličkách z večera
Zvony soumrak odbily
Byla to nádhera

V osamělém chodci
Vidím sám sebe
Přede mnou cesta
Nevím kam vede

Pohlédnu-li dozadu
Pryč jsou letní vedra
Cítím zvláštní náladu
mistra Schikanedra

Ten co vyšel na procházku
Zaklel město do obrázků
Malovaná nádhera
Jen malíř byl mizera

(Robert Kessner-Cesta do duše měst)

Schýlených vrb neklidný spánek,
z polosna bolí ulámané větvičky,
přes čerstvé rány jde jižní vánek
a světí ty rány, jívy a kočičky.

Konstantin Biebl

Text příspěvku byl upraven 05.02.16 v 18:46

Milenci

Až umřem,staneme se květinami.
Ve dne budeme lidem pro radost
a v noci budem sami.

Konstantin Biebl

LACO NOVOMESKÝ: SMRŤ NA STANICI (zbierka: OTVORENÉ OKNÁ)
---

Bol taký zvláštny chlapec bledolíci,
divné mal oči, podivné mal sny.

Had sa mu zjavil v klzkej koľajnici
a umrel uhryznutý diaľkami.

Život už mě dávno naučil,
že hudba a poezie
jsou na světě to nejkrásnější
co nám život může dát.
Kromě lásky ovšem

Jaroslav Seifert

Jeskyně slov!...
Jen skutečný básník a na vlastní vrub
v ní prošílí křídla a to,
jak je navracet zemské tíži
a neublížit oné, která přitahuje zem…

Jeskyně slov! Jen skutečný básník
se vrací z jejího mlčení,
aby, už stár, nalezl plačící dítě,
odložené světem na její práh…


http://www.bubinekrevolveru.cz/jeskyne-slov

*

Kotlíkový guláš

V mosadznom kotlíku
Varím si myšlienky,
Jedna mi zdrhla v pare,
Asi sú už tie myšlienky staré.

Vítězslav Nezval - Medardovy deště

Nebesa pláčou drobné kapky deště
Odcházíš? Kam?
Ach zůstaň chvíli neodcházej ještě
Nebesa pláčou drobné kapky deště
Já zůstávám

Nebesa pláčou drobné kapky vonné
z lip do hlohů
Ach přestaň ve svém nářku aristone
Nebesa pláčou drobné kapky vonné
Já nemohu

Nebesa pláčou do šátečku země
Medardův pláč
Ne neodcházej vrať se vrať se ke mně
Nebesa pláčou do šátečku země
Ty také plač!

(antologie Mým snem jsi prošla)

Civilizace

Zamořené vody
přidušená města
výkonní roboti
a leklí lidé

Možná

Možná že někdy
musí být člověk sám
aby pak dlouho
mohl být se všemi

Markéta Procházková-Podej mi ruku

Milan Kundera - Nedotýkej se mne

... Jak tě mám chtít,
když stále jenom mlčíš bezcitně.
Nedotýkej se mne, nechci tě!
Kdybys aspoň jediné slůvko řekl!
Kdybys řekl aspoň jednu sladkou lež!
Pověz! Uvěřím ti! Všemu podřídím se!
Půjdu po tvé lži jak náměsíčník po okenní římse!
Máš mně rád? Řekni! Odpověz!
Rozprostřu se před tebou jak louka!
Pozřu tě do sebe, jak broučka pozře les!
Jen řekni, zalži, odpověz!...
...Ale ty se jen díváš. Dlouze a bezcitně.
Nedotýkej se mne! Nechci tě!
Nechci tě! Budeš mé neštěstí, smrt, má bída!
Nechci tě, protože tě miluju, protože mé
je stádo ovcí divokých, jež nikdo neuhlídá!
...Ach,
co to děláš?... Ty mne líbáš!...
Miláčku!...
Miláčku!...
ty můj...

(Monology)

Milan Rúfus: Michelangelo
(zo zbierky Zvony)

Niesť bremeno a spievať.
Ty si vedel, kto nosí krásu na krst.
My už nie.

My nevieme, my iba poznáme.
Ako sa naťahujú hodinky.
Koľko má kostí veľryba. I báseň.
Ó, každý chĺpok, trikrát spočítaný,
na tele krásy. Čo s tým, čo s tým?

S múdrením, ktorým pribúda
ničoty ako vlčej tmy – a básnik,
zhodený jazdec, z jamky po podkove
chce stvoriť koňa.

Úzkosť, únava …
Jak deti v lese sme zablúdili v mnohom.

A krása, ktorá tykala si s bohom,
sama sebe dnes rozpráva zmätené, čudné veci.

Podej mi bílou křídu, řekla noc.
Popíšu Tvoje tělo:
Ještě tak někdy ulehnout:
do trávy, do růžova, do peřin
a jako parník tiše plout,
uvěřit tomu, čemu už dávno nevěřím.

Křídou na Tvé bíle tělo
namaluji dálnici,
po které ještě žádné auto neprojelo:
to umějí jen básníci.

Křídou na Tvé bílé tělo
Namaluji noc, která neskončila.
A také auto, které nepřijelo,
má lásko šílená a bílá.

Nebylo nikoho, kdo by zvolal: Dosti!
Jen to tak trochu zasvištělo.
I noc se propila do své střízlivosti.
Podej mi křídu, chci pomalovat Tvoje tělo

A možná někdy ty dny přijdou.
Anebo taky ne.
Chtěl bych Tě pomalovat bílou křídou,
děvče mé dávno ztracené.

Ze skvělé knihy p. Richarda Crhy Dva zelené kufry (a jeden já)

Možná
Možná že někdy
musí být člověk sám
aby pak dlouho
mohl být se všemi...

Markéta Procházková-Podej mi ruku

Na skvrny své je hrdý leopard a buvol na své rohy zase.
Ty na čistotu vždycky hrdý buď, neb lovec i tak poznává se.
A zjistíš-li, že trkat umí býk, že nabrat může Sambar smělý,
nám nespěchej to honem povídat, to známe, to jsme zapomněli.
A cizí mládě nikdy netýrej, ať bratrem, sestrou spíše je ti,
neb malé, nevzhledné a slabé jsou i zlostné medvědice děti.
Když mládě prvou chytí kořist svou, hned obrovská je zchvátí pýcha.
Leč džungle velká, mládě malé je. Ať více myslí — a je zticha!

Balúova naučení do života
(R.Kipling)

Velký pátek

I skály se otvírají
v ten den-
jen vy srdce zatvrzelá
nic nevíte o zázraku
lásky...

Podej mi ruku-Markéta Procházková

Vilém Závada - Pomněnky
(ze sbírky Mým snem jsi prošla)

Tak jsi mě popálila očima,
že jsem jak země v rozvalinách.
Vidíš, kterak to ze mne zadýmá
a jak se oheň k tobě vzpíná?

Já jsem zas tebou celá zmámena.
Přišel jsi jako velká řeka.
Voda mi podemlela kolena
a unáší mě kamsi do daleka.

Řeka se valí dále do dáli
a voda točí a točí,
ale u břehu po ní zůstaly
pomněnky modré dětských očí.

Chci aby věděl

Chci abys věděl
že jsem vždy s tebou
tak blízko nadosah
pouhého vzdechu
že mě tvá úzkost
na každou dálku
probudí ze sna
Vždyť co mě miluješ
žiji v tvém čase
a nic nás nemůže rozdělit
dokud tvá láska
bude jak krystal
co i v tmě září
a s léty narůstá
jen k větší kráse...

Ze sbírky Podej mi ruku-(Markéta Procházková)

Pro tebe má lásko - Jacques Prévert


Šel jsem na trh s ptáky
a koupil ptáky
pro tebe
má lásko

Šel jsem na trh s květinami
a koupil květiny
pro tebe
má lásko

Šel jsem na trh se starým železem
a koupil řetězy
s těžkými okovy
pro tebe
má lásko

A potom jsem šel na trh s otrokyněmi
a hledal jsem tě tam
ale nenašel jsem tě
má lásko.


překlad Petr Skarlant

Ivan Martin Jirous
Teď už umřela i Viola Fischerová...


Teď už
umřela i Viola Fischerová
modlím se ať ji
náš Pán
pod jemný oblak schová
Ať Pán náš schová ji
pod oblak něžný
vždyť i my
o něco mladší
blížíme se
k Boží žni


(z knihy Aby radost nezmizela – Pocta Magorovi)

http://www.databazeknih.cz/knihy/aby-radost-nezmizela-pocta-magorovi-100275

Je šťasten moudřejší, než říci se dá slovy,
kdo s obdivem a jasně vidí
ten svět skrz jeho šedé příkrovy
ospalých, nudných zvyků lidí.
Snad projdem někdy branou k Ráji,
však poznáme-li, že jsme tam?

(G.K. Chesterton, Ohromné maličkosti /Balada o podihuvodném městě. Karmelitánské nakladatelství, 2011. Překlad: V. Petkevič ve spolupráci s P. Dominikem)

Text příspěvku byl upraven 14.05.16 v 08:35

Když moudrost tajemství upadá v zapomnění,
humanita a láska se jako ctnosti cení.

Když důvtip, znalosti k vrcholu moci spějí,
tak zase pokrytci se zdárně vyvíjejí.

Když svazky rodinné už dávno nejsou celé,
daří se lásky k rodičům i dětem kazatelé.

Když stát i rodina se v nepořádcích zmítá,
je v úctě povinnost a věrnost nepokrytá.

(Jaroslav Kabeš, Moudrost a tajemství - setkání s Lao-tsem, Nakladatel Jan Pohořelý 1944)

Až naprší a uschne,bude hezky.
Slunce mě rozžhaví jak ocelový plát.
Budu ti šeptat něžné třesky plesky,
rozepnu všecky knoflíčky a přezky.
Až nám z těl začnou potmě sršet blesky,
svlékneš se donaha a budeš se mnou spát.

Až naprší a uschne(Jiří Žáček-Obejmi mě)

http://www.databazeknih.cz/knihy/tulavy-psik-164824

Bol to iba taký túlavý psík,
Taký malý biely túlavý psík.
Bez obojku, s fľakom nad okom,
Chvíľu zostal stáť pod mojím oblokom.

Tiché mesto ako v závetrí spí,
Prsty dažďa nežne hladkajú sny.
Mať či nemať lesklý obojok?
Osamelý, každý po svojom.

Chceš zostať, či ísť?
Zostať, či ísť?
Tak sa rozhodni!

Chvíľu stál, potom bežal ktovie kam.
Jak to, že sa naňho vôbec pamätám?
Asi že bol sám, tak tichúčko sám.

Ja a ten psík a mesto prázdne.
Zostať, či ísť?
Ukryť sa do bublín,
Učiť sa znova žiť.

Môj čas plynie z veže priamo na chodník.
Čas mi vraví: Už sa rozhodni.
Tak som zostal sám,
ale v duchu s ním.
V duchu som šiel s ním.