Pod květy skořicovníku

Ivan Blatný

Trošku psát česky znova,
chybí mi česká slova,
peří a lupení
těch krátkých letních dní.

Kůň kluše, kovář ková,
v měknoucím soumraku lípa je fialová.
Večerní procházka. Půjdu si sednout k ní.
A broučci spí a spí.

Tam dole u potoka Karafiát je znal.
Je noc, je temná noc a sovy mají bál.
Zůstane navždy v srdci.

Jdu lesem, proutí praská,
já a pes jménem Láska.
Hudeček: Noční chodci.

Na skle dveří

Na skle dveří od verandy
Odlesk ranních červánků
Jsou to tuším oleandry
Nebo víno ze džbánku

Nebo někdo čínskou tuší
Vepsal svoje prokletí
Jen tak zlehka do ovzduší
Všechno v jednom poupěti

Měla dlouhé mořské řasy
Byla nejspíš z Kotoru
Její víčka vzpomínám si
Když je zvedla nahoru

Její víčka pokyv bárek
Její víčka číše vína
Pocházela z čirých dálek
Kde se snadno zapomíná

Konstantin Biebl - Zrcadlo času

Udělej cokoliv
co by za řeč stalo
třeba jen přístup blíž
rány už nebolí
a to je málo
však ty mi rozumis

Robert Krestan

Puklá váza

Na vázu,v níž květ verbén zvadl,
narazil vějíř v doteku,
ba úder ani nedopadl,
zvuk nezradil ho člověku.

Avšak ta lehká rána denně
hledajíc v tvrdém krystalu
plíživě,jistě,neviděně
obešla vázu pomalu.

Prchla z ní voda po krůpěji,
květ zvadl,vláhy nemaje.
Netuší nikdo rány její.
Netkněte se jí,puklá je.

Tak mnohdy milované ruka
se lehce jenom srdce tkne,
tu srdce samo sebou puká,
květ lásky jeho povadne.

Potichu,světem nepoznána,
pláče a dál se rozzeje
hluboká,jemná jeho rána.
Netkněte se ho,puklé je.

Sbírka Sto tváří lásky-Sully Prudhomme

Naděje s bukovými křídly

novému ránu rožnem svíci
je neznámé a nemá tváře
jak anděl v dřevu lípy spící
a čekající na řezbáře

někdy se anděl na nás hněvá
anděla máme každý svého
a naděje má z buku křídla
a srdce z dřeva lipového

Jan Skácel

BOMBA NA KLÍNĚ

Motoru bručení se nad krajinou nese
chvěje se lupení a slunce zapadlo
v hlavě mám brnění a ruka se mi třese
nic na tom nemění že hraju divadlo

Mám bombu v náručí a za chvíli ji shodím
kdo však mi zaručí že pode mnou je cíl
jsem pouze příručí co slouží vzducholodím
a víno se žlučí bych hrozně nerad pil

Ta bomba v ruce - čert mi ji byl dlužen
ani kus ledu tolik nezebe
Já někdy srdce zapomínám u žen
a dneska jako naschvál jako naschvál
mám ho u sebe

Mám bombu na klíně a myslím jenom na to
Tváří se nevinně ta holka z ocele
Pravda je ve víně a mlčeti je zlato
Smrt kouká z předsíně co se kde semele

I s bombou v náručí je pilot vlastně herec
roli se naučí a pak ji začne hrát
když něco poplete tak půjde na koberec
co autor poručí tak to se musí stát

Jsem herec od šmíry a ve své mysli choré
potají vymejšlím svou vlastní režii
mám divný manýry a mám rád extempore
a moc mě potěší když tu hru přežiji

Ta bomba v ruce...

Teď se tu pletu, bombu na kolenou
s takovou rolí polibte mi šos
chci operetu anebo dovolenou
uprostřed polí bez klobouku bos

JIŘÍ SUCHÝ

Text příspěvku byl upraven 13.07.16 v 08:05

Bludička

Tmou tmoucí svítí moje očka
Světýlka zelená
Ploužím se ploužím jako černá kočka
Hebká a šílená

Topím se v tůni
Tiché a chladné
Ve vlasech vůní
Měsíčních nocí
Občas mi hvězda
Do klína spadne

Mé nohy bosé do žabince
Noří se slastně
Ten zlozvyk ten jsem po mamince
Zdědila vlastně
Stejně tak jako barvu jehličí
Která mi z očí čiší
Stejně tak jako tělo kočičí
A nerozvážnost myší

Po muchomůrkách jedovatých
Voní můj dech
Na těle místo chloupků zlatých
Kvete mi mech
A náruč má je čekárnou
A márnicí a rájem
V ní muži láskou zestárnou
A umřou

Kdo má zájem?

(Jiří Suchý - ze sbírky Kolik očí má den)

Až umřu, nic na tomto světě se nestane a nezmění,
jen srdcí několik se zachvěje v rose, jak k ránu květiny,
tisíce umřely, tisíce umrou, tisíce na smrt jsou znaveni,
neboť v smrti a zrození nikdo nezůstal jediný.
Smrti se nebojím, smrt není zlá, smrt je jen kus života těžkého,
co strašné je, co zlé je, to umírání je,
kdy smysly střelené v letu padají se všeho, se všeho,
a v rezavém potrubí těla čas hnije jak pomyje,
by rozložil ruce, oči, nervy a každý sval,
kterým svět v náruč jsi chytal a miloval,
smrti se nebojím, smrt není zlá, ve smrti nejsem sám,
umírání se bojím, kde každý je opuštěn, - a já umírám.
Sbohem, děvčátko, sbohem, má milá, sbohem, obraze spanilý,
od tvých ňader mi uťali ruce a srdce rozbili,
myšlenka na tebe jak zlatý šíp půl roku mě protínala,
když bylo mi hůř, bolela víc, když bylo lépe, pomáhala.
Ale dnes sbohem, dnes už vše marné je, dnes napsal jsem list,
aby jsi zapomněla a hledala jinde, kde srdci dávají jíst,
ten dopis byla největší bolest a největší sten,
ale v umírání musí být každý sám, sám a samoten.
Až umřu, na světě nic se nestane a nezmění,
jenom já ztratím svou bídu a změním se ze všeho,
snad stanu se stromem, snad děckem, snad hromadou kamení,
smrti se nebojím, smrt není zlá, smrt je jen kus života těžkého.


Jiří Wolker, Umírající

Na pustou cestu
Napadal sníh,
Zavál už stopy po kročejích:
Já jsem ta cesta, smutek je sníh,
Kdo půjde kdy v mých šlépějích?
(Óšikoči no Micune: Sníh)

Jacques Prévert
Mrtvé listí

Oh! Tolik bych si přál aby sis vzpomněla
na šťastné dny kdy jsme byli přátelé
V té době život byl ještě krásný
a slunce pálilo víc než dnes.
Mrtvé listí se shrabe na lopatu
Vidíš nic jsem nezapomněl
Mrtvé listí se shrabe na lopatu
vzpomínky a lítost též
a severní vítr je odnese s sebou
studenou nocí zapomnění
Vidíš nezapomněl jsem
písničku co jsi mi zpívala
je to písnička která se nám podobá
Tys měla ráda mne a já měl rád tebe
A žili jsme společně
Tys měla ráda mne
a já tebe
Ale život rozděluje ty co se mají rádi
úplně lehce
a nenadělá hluk
a moře smaže na písku
stopy rozdělených milenců

Mrtvé listí se shrabe na lopatu
vzpomínky a lítost též
Ale má tichá a věrná láska
se usmívá stále a děkuje životu
Tolik jsem tě miloval bylas půvabná
jak můžeš chtít abych na tebe zapomněl
V té době život byl mnohem krásnější
a slunce svítilo víc než dnes
Tys byla má nejvěrnější láska

Ale mohu dnes jen litovat
A tvou píseň cos mi zpívala
budu pořád slyšet
Je to píseň co se nám podobá
Tys měla ráda mne
a já tebe

Ale život neúprosně odděluje ty co se mají rádi
úplně lehce
a nenadělá hluk
a moře smaže na písku
stopy rozloučených milenců.

Text příspěvku byl upraven 15.07.16 v 06:52

Že jsi daleko a že ti chci psát psaní?
Vždyť sedíš se mnou,pojídáme sýr...
Jsi to přece ty ten dým jež hladím dlaní
Moje láska naše štěstí klid a mír

Je to Nezvalova báseň ,ale neznám ji celou ani netuším,v které sbírce ji hledat.
Prosím o pomoc zdejší znalce,třeba někdo bude vědět :-)

Oroduj za nás
v tom údolí, kde stálý průvan hučí
(vždy něco bere, něco nese vstříc),
kde každým novým nálezem jsme chudší
o jeden sen, jenž čekal mnohem víc;

kde každá nová tvář je hvězda spadlá
dřív, než k nám dálkou došel její svit;
kde lásky prchavé jsou zaklínadla,
jež příval smrti touží zastavit.

*

(Václav Renč - Loretánské světlo,
zdroj: komentář Hanky_Bohmové ke knize)

http://www.databazeknih.cz/knihy/loretanske-svetlo-86102

Ano, když to chceš slyšet.
Bojím se tvé lásky.
Bojím se tvých zpocených prstů,
které mne pořád svírají.
Bojím se tvých prosebných očí,
těžkých a velikých jako dva balvany!
Vím! Chtěla bys mi ty balvany připoutat na šíji!
Chtěla bys mne s nimi svrhnout do jezera!
A pak, zahryznuta do mne, dlouho, dlouho
hlubokou tou vodou se mnou ke dnu plout! ...
... Pusť !
Nemačkej mi ruku!
Nech mne aspoň chvíli vydechnout.


Bojím se tvé lásky - Milan Kundera

Nemiluji tě a miluji, snad víš,
náš život ze dvou polovic se skládá,
i slovo s mlčením jsou si vždy blíž,
vždyť oheň přece chladno předpokládá.

Mám tě rád, abych mohl tě mít rád,
abych zas nekonečno potkal nenadále,
abych tě nepřestal už nikdy milovat:
proto tě ještě nemiluji stále.

Miluji a nemiluji, jako bych
měl v rukou klíče k nejkrásnější sluji
i vratký osud plný předtuch zlých.

Dva životy se v mojí lásce křižují.
Proto tě miluji, když tě nemiluji,
a proto tě miluji, když tě miluji.

Pablo Neruda - XLIV (Poledne), sbírka Sto sonetů o lásce

Jsou slova jako sen, tak dlouhá.
Jsou hvězdná slova, chladná zřídla.
Ach co by země nenabídla
svým žíznivým, jen pijte zdlouha.
Až přejdou léta plná vzdoru,
až léta přejdou v umírání,
nic vás už potom neporaní,
ta slova budou na obzoru.
A jako rosa spadnou s nebe
a jako sen vám zklíží víčka,
že nebudete slyšet sýčka
a váš dům rozvoní se chlebem.

Josef Topol - sbírka Jitřní flétna

Text příspěvku byl upraven 27.07.16 v 16:47

Zazpivej spacicku, svit, moje louči, svit, hvězdo, nad poutníkem v stepi.
A. Domnin

Mír s tebou, všechen můj mír.
Mír, kterým jsem,,Já,, Mír, který je,,Já sem,,
Mír neustále, nyní, navždy a navěky.
Dávám ti Mír svého Já, Mír svého Já ti zanechávám.
Ne mír světa, ale jenom můj Mír,
Mír mého Já.

...autora neznám...ale cítím to také tak...

Opadaný vínek

A já jej zanesu, svůj vínek opadaný,
v sad Otce rodného, jenž křísí lilii;
jen On zná tajemství, jak zahojit mé rány:
svou duši pokleklou tam celou vyliji.
(Marceline Desbordes-Valmorová, přeložila Zdeňka Pavlousková)

Alois Volkman: VESMÍR

Vesmír je nepředstavitelný
věčný strom poznání.

Ale vejít ve smír
s bližním svým
ovocem je poznání.

(Ze sbírky To je věc, Mladá fronta 1987)

Text příspěvku byl upraven 17.07.16 v 14:50

Kde jsem já oči zapomněla,
co mne to uřklo na duši,
že jsem se já kdy k němu měla,
že mě směl sevřít v náručí !

Teď z pampelišek trhám lístky:
Má mě rád, nemá, je mi blízký,
chce nebo nechce o mně slyšet...
A vlastně, škoda pampelišek.

Oči má šikmé, jako vlčí,
obočí jak to křovisko,
a zarytě a pustě mlčí,
až strach mu přijít nablízko.

Vyschlý jak šindel, pihovatý,
že se to zřídka potkává.

Snad,
kdyby se mi od ní vrátil,
zase by zkrásněl, ohava.


Nevěrný - Josef Kainar (sbírka Netrpěliví motýli)

Dost o hvězdách,
dost o měsíci,
dost o cvrčcích a o kobylkách,
je zaklet půvab v těchto chvilkách,
leč více krásy leží ještě spící.
Té slávou nedotýkané, té plaché,
té, již bys lehko nepolapil.
Rty dívek, z nichž se soumrak napil,
vy jste šli kolem, nezřeli jste.
I přicházím vám říci: pijte!
Po věky věkův schyluje se k ránu,
z té hlíny kroužím hrdlo svého džbánu,
svůj doušek nepromarněte a žijte.

Dost o hvězdách, Allegro ma non troppo, výběr básní Jitřní flétna - Josef Topol

Nikdy bych nenašla odvahu Tě tížit,
lásko má.
Nikdy bych nenašla odvahu
zemřít před Tvýma očima...
Až pro mne přijde smrt
a bude už těsně před prahem,
vezmu kytici, kterou jsi mi dal
k svátku
a skrývajíc za ní své polekané oči
řeknu jakoby nic,
že jdu jen tak,
jen tak na chvilku ven.
Vyjdu.
Smrt mne obejme
u jasmínu, jenž kvete
na konci zahrady
Ty nebudeš nic tušit.
Budeš si doma pohvízdávat
z lenošné letní nálady.
Nebudeš tušit, že já,
tvář přikrytou Tvou kyticí,
ležím pod jasmínem,
z něhož květ za květem padá.
Nebudeš tušit,
jak celý můj vesmír,
v němž sluncem byl jsi mi i zornicí,
rozplývá se tiše po zahradách.
Nikdy jsem nenašla odvahu Tě tížit,
lásko má.
Nikdy bych nenašla odvahu
zemřít před Tvýma očima.


Milan Kundera - První variace na smrt (sbírka Monology)

Vzdálená tebe

Jen řekni, proč jsi mne tak okouzlil
že toužím, abys se mnou stále snil,
a v štěstí změnil řadu nočních chvil;
však sama jsem a k vodě pták jen vzlét,
můj milý, proč jsi mne okouzlil?


Izumi Šikibu - sbírka Sto tváří lásky

Jen tu houpací židli
Přál bych přál bych si mít
abych ve světě zplihlým
moh se houpat a snít

Je to bláhový přání
jenže to se jen zdá
Ten kdo zhoupne se na ní
nebi se odevzdá

Taková se židle se vznáší
líp než pět kavarel
směrem od planety naší
kde bys pořád a jenom klid měl

Tam kde obláčky plynou
kde každej sám v židli svý
Houpá svý tajemství

Starou houpací židli
kdybych já na ni měl
v mráčkách tam by mě houpal
archanděl Gabriel.

Abych už zapomněl na to
jak jsem nešťastnej byl
na všechno to špatný bláto
který jsem probrodil

Tam bych ti já mimo jiný
odpustil jaks byla na mě zlá
my každej máme svý viny
židle navždy to ukolíbá

Navždy je velký slovo
není v něm sem ani tam
proto je v židli
kolíbám

Houpací židle (Rockin´ Chair)
H.Carmichael / J.Kainar

Přání

Chtěl bych být jasnou vodní hladinou
a tebe sluncem mít,jež v ní se třpytí,

Chtěl bych tě květinou mít jedinou
na lučině a sám tam říčkou býti.

Chtěl bych být větví trnů,tebe mít
ohnivou růži,jež by rudě plála.

Chtěl bych jak zrnko v písku živořit,
jež bys ty,ptáček,tiše sezobala.

Háfiz-sbírka Sto tváří lásky