Pod květy skořicovníku

Třeba po ránu

Nějaká slušnost
Proboha
Vyšla z módy
Co se tady plete
Slovo Pardon
ohromilo davy
Přednost ženě!
Jistě blázen
(ujede mu autobus)
Kolik lidí nad ním
zakroutilo hlavou
Některé to pohoršilo
Někteří se divili
Jiní tajně souhlasili
Jen málokterý
Bohužel
Snažil se mu napodobit

Jana Soukupová-S něhou i bez

život, láska, smích

Je na Vás, kde chcete žít -
v pekle nebo v nebi -
protože ať chcete žít kdekoliv,
je třeba to nejdříve vytvořit.
Není to nic hotového -
to, že si koupíte lístek a chytnete vlak,
to vše se musí vytvořit.

Láska může nastolit ráj zrovna tady a teď.

Neučím nic než: více lásky -
až k bodu, kde se stanete sami sebou,
jen zdrojem lásky a ničím víc....
Přijměte odpovědnost za peklo či nebe,
ve kterém žijete.
Jakmile této odpovědnosti porozumíte,
nevěřím, že byste ještě směřovali do pekla.

OSHO, Zlaté zítřky

Text příspěvku byl upraven 30.08.16 v 10:32

Už léto odchází... Co s láskou bude?
Už nebudeš s ní bloudit teplou nocí.
I budeš muset v podzimní dny chudé
tím větší záři nosit v srdci...

Josef Topol - Jitřní flétna

Metoda rytmu


Kdybys byla uzavřena v krabici
uvnitř další krabice v hlubokém lese,
neslyšela ptačí zpěv, cvrčky,
jak si třou nožičky, padání
listí z podzimních větví,
stále bys ještě slyšela tlukot
svého srdce. V narudlém přílivu
se na pláži zmítají ryby v písku,
třou se v měsíčním úplňku,
a to můžeme označit za první
rytmus, protože sex
probudil jazyk
a naučil ruce tlouci
na buben a užívat rákosu jako píšťaly,
než se začaly vyrábět
ze dřeva a mýtů. Nahoru
a dolů, dovnitř a ven, píst
probouzí nové sny. Voda
odkapává, až vyhloubí důlek
do masivu kamene.
Zkraje není větší
než náprstek, naplněný
radostí, ale prohlubuje se, až je mírou
rytmu samoty,
která rozpouští cukr v čaji.
Je doba, kdy hadi
svlékají duhu do trávy,
kdy kobylky skandují z hnojiště.
Ach ano, ach ano, ach ano
zní přitakání, jímž lidská kůže
oslavuje ruce. Mantra
jarního deště probouzí
stíny růže a podeňky
a někdo hraje na kosti,
až povstanou a znovu
ožijí. Víme, že všechno
záleží na chvílích ticha,
do nichž se pokoušíme vejít.
Vysoké podpatky za úsvitu
znějí jak smutný refrén.
Vidíš-li modř
v oceánu, tmavou i světlou,
cítíš-li, jak se při každém tvém
kroku červi hýbou pod povrchem země,
pak, holka, víš, co je rytmus.

*
Yusef Komunyakaa, ze sbírky Očarování
(přeložil Josef Jařab)

http://www.databazeknih.cz/knihy/ocarovani-48470

Do batôžka si nalož pretvárku, lož a faloš
a potom zahoď všetko do vody.
Bez pretvárky a falše, hneď by ti bolo krajšie,
hneď by tu bolo viacej pohody.

Ak k tomu pridáš hádky,
ach, to by boli sviatky,
keby sa ľudia vadiť prestali.
Veď stačia dve-tri zvady
a hneď si bez nálady
a krvný tlak sa nechce ustáliť.

Načo sú hlúpe spory,
čo vedú podaktorí,
a vyzerajú pritom nevinne.
Je lepšie zaťať zuby
a ak ťa jazyk svrbí,
tak si ho radšej omoč vo víne.

Klebety, škriepky plané,
vykašlime sa na ne,
vyrúbme radom túto záhubu.
A tí čo pikle kuli, dostanú po papuli,
dáme im jednoducho zámku na hubu.

Do batôžka si nalož pretvárku, lož a faloš
a potom zahoď všetky do studne.
A rovno z prvej várky
skús život bez pretvárky
a uvidíš, či z teba ubudne.

Milan Lasica , Do batóžka
(album Bolo nás jedenásť - Lasica&Satinský&Filip, Opus, 1981)

Text příspěvku byl upraven 22.12.16 v 08:21

,,Do listů slov má báseň odívá se...,,

A nakreslím-li slovo žal,
jako by z listů kapky rosy nabíral.
Anebo ještě spíše,
to pro lásku tak dávno ztracenou
mé slzy kutálejí se tiše.

,,Otázka nad otázky,,

Je tento svět doopravdy,
anebo se nám jenom zdá?
Nedozví se, kdo se ptá,
zda skutečná je, či pouhý sen,
když je, a přitom není zároveň!

(Ono no Komači - Do slov má láska se odívá)
http://www.databazeknih.cz/knihy/do-slov-ma-laska-odiva-se-82206

Text příspěvku byl upraven 19.10.16 v 22:17

Listopadové ráno

Lampa už dávno pobledla.
Denní světlo tě změní.
Chtěl bych,abys mě odvedla
někam,kde nikdo není.

Mlha se na všem usazuje
jak říční písek u dna.
Ve vzduchu listí poletuje.
Tma vysychá jak studna.

Jaroslav Čejka-...Čtení z ruky

Zítra, až celý kraj...

Zítra, až celý kraj nach jitra oblékne si,
vydám se na cestu, Vím, že mě čekáš již.
Má cesta povede přes hory, doly, lesy.
Chci být ti nablízku. Chybíš mi přespříliš.

Půjdu sám, shrbený jak rozsochatý kořen,
s rukama za zády, se steskem na líci,
lhostejný k okolí, jen do myšlenek vnořen,
a nocí bude mi den začínající.

Nevšimnu si, že kraj zas pohlcuje šero,
nespatřím v Harfleuru trojstěžník jediný,
až stanu u cíle, dám na tvůj hrob, má dcero,
tvůj milovaný vřes a snítku cesminy.

V. H. 3. září 1847

Text příspěvku byl upraven 17.11.16 v 23:20

CITUJI: ,,Jeden z mnoha podobných příběhů dětí, strádajících rodičovskou neláskou, které nakonec odešly ze světa bez jakékoliv lékařsky zjistitelné příčiny, zveršovala waldorfská pedagožka takto:,,

Slzička

Den běží ve své všednosti
matka má zase starosti.
Je mrzutá už od rána:
„Takový život, to je běs,
to neunes´ by ani pes.
Manžel mě nechápe, pořád se vzteká,
tchýně je protivná, do všeho vrtá,
ještě ke všemu – dědek se mi tu motá.
Ach jo, to je běs,
Jsem utahaná jako pes.“

Přichází holčička.
„Mami, otevři očička,
dívej, tady je kytička
a támhle leze beruška.“

„Nech mě, večer jedu do města,
budu krásná jak nevěsta.
Copak nechápeš, že tam musím?
S vámi se doma dusím.“

Přichází znovu holčička.
„Mami, podívej – žabička
A mě dnes bolí hlavička.“

„Nech mě, jedu do města,
budu zas krásná nevěsta.“

Pozvedla modrá očička,
zaleskla se v nich slzička.

Časně zrána vrací se máma.
V hlavě jí burácí, bolest ji mučí,
vrací se žena
s dalším šrámem na duši.
Přistoupí k postýlce
dítě je v horečkách.
„Ach jo, jako by toho nebylo dost,
zase mám další starost.
Prochladla, někde lítala,
mojich příkazů nedbala.“

Zastav se, matko!
Tak to není!
To teče jí smutku slzička
z bolavého srdíčka
a její malá dušička
utíká zpět
do nebíčka.

Chtěla bych jinak milovat !
Já také toužím poznat štěstí !
Pro mne jsou muka míti rád
a něha vede do bolesti.
Ach, jak já toužím poznat štěstí !
A jak se toužím jinou stát !


Říkáte, že se pozměním.
S vámi bych tomu věřit chtěla.
Mé srdce vyhasne však zcela;
doufám v to, neboť zemřu s ním.
Když nemožné smrt možným dělá,
je pravda, že se pozměním.


Marceline Desbordes-Valmor - Naděje (sb. Žár lásky, lásky žal)
překlad Anděla Janoušková

NEVIDOMÁ DÍVKA

V zahradě za cihlovou zídkou
popsanou v slavných výročích
sedává na podzim na trávě před besídkou
děvčátko s páskou na očích
Pohádku o mluvícím ptáku
nechá si přečíst z notesu
Pak pošle polibek po chmýří na bodláku
na vymyšlenou adresu

Prosím vás nechte ji ach nechte ji
tu nevidomou dívku
prosím vás nechte ji si hrát
Vždyť' možná hraje si
na slunce s nebesy
jež nikdy neuvidí
ač ji bude hřát

Pohádku o mluvícím ptáku
a o třech zlatých jabloních
a taky o lásce již v černých květech máku
přivezou jezdci na koních
Pohádku o kouzelném slůvku
jež vzbudí všechny zakleté.
Pohádku o duze jež spává na ostrůvku
na kterém poklad najdete

Prosím vás nechte ji ach nechte ji
tu nevidomou dívku
prosím vás nechte ji si hrát
Vždyť možná hraje si
na slunce s nebesy
jež nikdy neuvidí
ač ji bude hřát

V zahradě za cihlovou zídkou
popsanou v slavných výročích
sedává na podzim na trávě před besídkou
děvčátko s páskou na očích
Rukama dotýká se květů
a neruší ji motýli
Jen tiše hraje si s řetízkem amuletu
jen na chvíli

Prosím vás nechte ji ach nechte ji
tu nevidomou dívku
prosím vás nechte ji si hrát
Vždyť' možná hraje si
na slunce s nebesy
jež nikdy neuvidí
ač ji bude hřát

Karel Kryl, sb. Kníška Karla Kryla

Text příspěvku byl upraven 19.04.17 v 12:38

Ještě plna dojmů ze včerejšího večera...nešlo si nevzpomenout na toto vlákno.
Viki9, pro Vás:)

Zmizel jsem v Paříži, bez duše, bez těla,
přibitý na kříži a Ty jsi věděla.
Už zase vyrazil na známou trasu -
zloděje času.

Dřív jsem je neviděl v opilých nocích,
dřív jsem je neslyšel, jak jdou v mých krocích.
Potom je zahnala vůně Tvých vlasů -
zloděje času.

A Ty's je viděla i v kapkách deště,
tajně Ti šeptali jsme tady ještě.
Veselí, zoufalí v půlnočním jasu -
zloději času.

A v láhvích schovaní ráno mi psali
do čáry na dlani, že s Tebou spali.
Když jsem já spal s jinou,
chodili krajinou opilých hlasů -
zloději času.

Miláčku půlnoční za ruku veď mě,
s nimi si nezačni, číhají ve tmě.
Miláčku zažeň je pro naši spásu -
zloděje času.

A v láhvích schovaní ráno mi psali
do čáry na dlani, že s Tebou spali.
Když jsem já spal s jinou,
chodili krajinou opilých hlasů -
zloději času.

Pavel Šrut, Zloději času
(Poprvé naposledy, Michal Prokop & Framus 5, 2006 - hudba: Petr Skoumal)

Text příspěvku byl upraven 22.12.16 v 08:23

P.F.

Přeji vám
abyste měli přání
které se vám splní
jako milování

Michal Černík-Nebuďte smutní

Me tre králové jdeme k vám,
Ja jse jmenuji Kašpar Král.
Nemohli jsme jít z východu
a proto jdem ze záchodu.
Cestou jsem strachy usychal,
Když mě dohonil Melichar,
Ten chtěl jse taky přidat k nám,
Jemu však říkal Baltazár:
Počkej tady ty mamlase,
až se mi osel napase...

Maruška Filipová

Básně věrné a nevěrné

Básně věrné jsou ty
které v šuplíku
leží doma
u svých básníků

Pak jsou básně
jež docílí nevěry
Se svými čtenáři
tráví večery

Michal Černík-Nebuďte smutní

SLZIČKY SLZY
Změňte se v oblázky
aby vás ucítil
kdo po mně šlape -
aby šel jemněji
než umřu z nelásky.

TAK JE TO
Všichni si myslí
když jsem malá
že mám taky malou duši
že mám taky malou lásku
a jen malilinkatou bolest
a už vůbec žádnou pravdu.

Málokdo poslouchá
co říká dítě -
ach světe lásku chraň
a ona zachrání tě.

DNES JE MI JEDENÁCT
Mé verše hledí slunci do očí
a hvězdám vykládají z dlaně
v duši mi ptáci zpívají
a ožívají mrtvé laně.
Běloušci dětství
prchli z mých stájí
v oblacích hřívy jim vlají
a v krvi hoří step.
Dnes je mi jedenáct
a tisíc let
nevšední sny se mi zdají
a urychlují tep.
Pravěká moře si mě podávají
a čekám na kosmický let -
jsem vykladačka zázraků
a divotvorcem svět.
Slova mi rostou ze srdce
a k dobrým cestu znají
a chutnají jak ovoce
když láskou dozrávají...

Markéta Procházková
z knihy ,,Meditace jako píseň duše,, autor Karel Funk

Jaký to s ním bylo

Malinkej člověk padá zas a zas.
Ta země matička,
jak ta s ním nakládá!
Von padá na nosík,
von padá na záda,
von padá o stýblo,
von padá o kaluže.
Kterýmžto padáním
se proměňuje v muže.

Vyroste z košilky
a škobrtne jen zřídka.
To dyž ho ošidí ta lasička, ta Lidka,
nějakej přechodník
anebo panák líhu.
Už zvládnul zemskou tíhu,
mládenec!
S rukama v kapsách
po světě se klátí,
a propasti jsou pro něj čirej hec,
že naučil se vůbec nepadati.

No ale právě dyž to nejlíp umí,
dyž nohy nehlídá
a v hlavince mu zněj
vznešený myšlenky
jak ňáký hvězdný splavy,
najde se kamínek,
najde se beznaděj,
zašeptá horečka,
či suchý stýblo trávy,
von padne, a už nevstane.
Trošku se zaprášilo.

A velkej bude světa soud,
esli směl takhle upadnout
a jaký to s nim bylo.

Josef Kainar, sbírka Lazar a píseň

Nemohu si odpustit a nedat sem sem jednoho pana básníka, který tak soucítil a miloval němou tvář. Pan Francis Jammes. http://www.animalrights.webz.cz/francis_jammes.htm

Závěr

Žebravý oslíku šedý, ztrápenější než
kára, kterou taháš,
ty, který nemůžeš už, který nemůžeš,
přiznej, že štěstí nemáš?

O pár ran víc či méně, co to pro tebe je?
To není proto, žes líný,
ale že jsi to ty, tě každý kopá a bije
střevíci do slabiny.

Ó bratře, doufejme, že z téhož pramene,
kde celý Ráj se zračí,
ty a já jednou vodu píti budeme
nad olšový stín sladší.

Těm pak, kdo zhrdali námi, se budem vysmívat,
těm všem, kdo neznali časem,
že bylo génia třeba k tomu, zazpívat
či hýkat jistým hlasem.

Já se však bojím, osle, básníku dokonalý,
aby až u dobrého boha najdou nás,
dotyční lidé i pak hovady nezůstali,
a my se od nich nelišili zas.
(přeložil Karel Čapek)

Text příspěvku byl upraven 06.01.17 v 11:06

STARÁ METAFORA I

Plavec už zemdlel - Zlomena vesla,
moře je velké a člun tak malý - -
Moře je velké - - Síla už klesla,
a cíl je dosud v dáli a dáli - -
Let šestnáct pluji tak tou bezútěšnou plání,
teď mi už pohasla a zlenivěla krev,
z té síly titánské mi zbylo rezignování,
ne láska už, ne hněv - - -
Let šestnáct pluji tak - - Člun kpředu pádí,
za sebou dlouhou rýhu vyleje -
Tam naházel jsem za tu dobu mládí
bohy a lásku, slávu, naděje - - -
Plavec je mdlý - - a zlomil už vesla - -
Vlny se věží, vlny se valí,
cíl daleký je, síla už klesla - -
Vy tmavé dvě drahé hvězdy mé v dáli -

Karel Čapek (1905)
http://www.databazeknih.cz/knihy/basnicke-pocatky-preklady-167158

Tatínkova dýmka

Tatínek kouřil z dýmky
vždy večer,
než šel spát.
Vidím ho z měchuřinky
do dýmky tabák cpát.

Obláček namodralý
tiše se rozplýval,
to, co jsme milovali,
milovat budem dál.

Sedával na pavlači,
když se už setmělo,
a plamen sirky stáčí
posvítit na čelo.

Co by byl bez vzpomínky
náš život? Co by byl?
Obláčky z jeho dýmky
jsou nejhezčí z mých chvil.

Maminka však se zlobí,
ne zle, spíš jenom tak.
Tatínek totiž drobí
z pytlíčku na tabák.

A když mu dýmka chladne,
brání se nesměle.
Komupak nevypadne
trošičku popele.

Obláček namodralý
tiše se rozplýval,
to, co jsme milovali,
milovat budem dál.

Když stůně, dýmka leží
na okně
pavlače.
A maminka jen stěží
nedá se do pláče.

A něžně k ní se sklání
a nic se neštítí.
A dnes jí nezavání.
Dnes voní po kvítí.

Hladí ji usmířena
a rdí se před námi.
Dýmka je posázena
samými perlami.

Obláček namodralý
tiše se rozplýval.
To, co jsme milovali,
milovat budem dál.

Jaroslav Seifert

DVAKRÁT ČTYŘI VERŠE

Shýbáš se u cesty pro oblázek
a kdo ti o tom poví
kamínky země této jsou
balvany Sisyfovy

A co ti říci pěkného
aby ten svět byl snazší
laskavá slova jsou vrabečci
ptáčkové drobní a plaší

Jan Skácel
http://www.databazeknih.cz/knihy/prekrasna-je-nepotreba-narku-18742

Karel Hlaváček
HRÁL KDOSI NA HOBOJ

Hrál kdosi na hoboj, a hrál již kolik dní,
hrál vždycky navečer touž píseň mollovou
a ani nerozžal si oheň pobřežní,
neb všecky ohně prý tu zhasnou, uplovou.

Hrál dlouze na hoboj, v tmách na pobřeží, v tmách,
na plochém pobřeží, kde nikdo nepřistál:
Hrál pro svou Lhostejnost, či hrál spíš pro svůj Strach?
Byl tichý Pastevec, či vyděděný Král?

Hrál smutně na hoboj. Vzduch zhluboka se chvěl
pod písní váhavou a jemnou, mollovou ...
A od vod teskně zpět mu hoboj vlhkem zněl:
Jsou ohně marny, jsou, vždy zhasnou, uplovou.

Tolika slovy se dusím,
jednou vám budou pověděna,
tolika barvami slepnu,
z nich žádná nemá jména.

Tolika bolestmi chorý jsem,
nejvíce zítřkem, nejvíc snem,
tolik jsem strunou, jež nehrá,
a tolik písní, dopěnou včera.

Tolika slovy se dusím,
tolika barvami slepnu.
Plamenem neklidu zžíhán,
v pokoře nepokleknu !

Ivan Javor, V noci z 15. na 16. března 1939

Viktor Dyk
OSAMĚLÝ VEČER

Plynuly chvíle v moře času.
Podivný večer: žel a žel.
Dnes ani u jednoho hlasu
jsem přízvuk neslyšel.

Ni jeden úsměv. V pláni kdesi
klekání dlouze naříká.
Dráždivým steskem šumí lesy,
a vše je drsná tragika.

Já cítím v srdci záchvěv zimy,
mráz tuším, který zazebe.
Věci a lidé říkají mi:
My žalujeme. Na tebe!

A naslouchám teď s mrazným klidem,
jak hlad ten splývá s klekáním.
Já odpovídám věcem, lidem:
Je dobře. Vždyť se nebráním.

Šli němě ptáci v hnízda svoje.
I světlo v dálkách zhasíná.
Do smutku jako do závoje
se zahalila krajina ...

… a až vše prozkoumáme,
dospějeme tam, kde jsme začali,
a poprvé poznáme to místo.
Neznámou bránou v paměti,
kdy poslední kout země, který zbývá objevit,
je onen, jenž byl na počátku;
u pramene nejdelší řeky
hlas skrytého vodopádu a děti na jabloni,
neznámé, protože je nehledáme,
ale jen sotva zaslechnuté v tichu
uprostřed dvojí mořské vlny. … a všechno bude dobré,
vše bude po všech stránkách dobré,
až se jazyky ohně složí…
a oheň s růží vjedno splynou."

(T. S. Eliot: „Little Gidding“)