Pod květy skořicovníku

A smutno a teskno a nenajdeš přátelskou dlaň,
když duši máš chmurnou a stinnou...
Co s touhami všemi? Což věčně jen toužiti mám?
A nejlepší léta pryč táhnou a hynou!
Snad milovat? ...Koho? Vždyť dočasná láska je nic,
a věčná nám dostupná není.
A zkoumáš své nitro - a všechno, co bylo, je pryč
i radost i trýzeň se v nicotu mění.
A vášně? ...V tu chvíli ten tam je ten líbezný bol,
jen soudný hlas rozumu zazní;
a život, když klidně a chladně se rozhlédneš kol,
je ubohý žert jen - tak hloupý a prázdný...

M.J. Lermontov - A smutno a teskno (sb. Samota a láska)
překlad Emanuel Frynta

DÉŠŤ

Na horkých střechách zasyčel déšť
jako když hoří suchá tráva
Promoklá tramvaj odbíjí šest
Na město tiše poprchává

Jdu sama v dešti Za řekou hřmí
Ne nevadí mi zmoklá hlava
Jen se mi zdají bláznivé sny
že prší na město voňavá tráva

Potichu si zpívám
do rytmu deště
náhodná slova
o zmoklém městě
Jdu Nevím vůbec kam
a s každou kapkou
zas znova začínám

Pod polštář dám si až půjdu spát
blues o dešti v němž voní tráva
Snad se mi bude celou noc zdát
že venku tiše poprchává

Václav Hrabě, sbírka Blues pro bláznivou holku

Snad nevadí, že toto vlákno tolik zaplňuji ...

Vladimír Holan
ZEĎ

Proč těžký je tvůj let,
proč se tak pozdí?
- Mluvil jsem patnáct let
do zdi

a zeď tu vláčím sám
ze svého pekla,
aby teď ona vám
všechno řekla ...

denib: naopak, jen houšť, je tady spousta krásných věcí, které ráda i opakovaně čtu.

Text příspěvku byl upraven 27.01.17 v 09:51

Hladina tříští se o vesla

Hladina tříští se o vesla,
srpnová země sálá.
Kdybys mi přece jen odešla,
zem by se pustá mi zdála,
břehy by zmizely v daleku,
pár vesel ležel by na dně,
sám bych se díval na řeku,
jak teče mi srdcem a chladne.

Jan Pilař / Divoké keře /

Vladimír Holan
PTALA SE TĚ

Ptala se tě mladá dívka: Co je poézie?
Chtěl jsi jí říci: Také to, že jsi, ach ano, to, že jsi,
a že ve strachu a úžasu,
které jsou svědectvím zázraku,
bolestně žárlím na plnost tvé krásy,
a že tě nesmím líbat a že s tebou nesmím spát,
a že nic nemám, a že ten, kdo nemá, co by daroval,
musí zpívat ...

Ale neřekl jsi jí to, mlčel jsi
a ona ten zpěv neslyšela ...

(sbírka Na postupu)

KRÁLOVNINO BLUES

Tma padá do mých očí
jak hudba do ticha
Orloj se pootočil
a štěstí pelichá

Když sklánějí se ke mně
s oblohou na zádech
mí milenci jsou mužní
jak jen jim stačí dech

A přesto jsou tak stejné
až je to dojemné
ty prázdné cizí tváře
ležící vedle mne

Tma padá do mých očí
jak hudba do ticha
Orloj se pootočil
Mé štěstí pelichá

Tak po hospodách chodím
A po mejdanech spím
A pozdě k ránu sama
o lásce tiše sním


AŽ BUDE SVÍTAT

V očích luceren se leskne
vůně durmanu
a tvoje dlaně
svěží
jak vítr po ránu
se modlí s mými tu nejkrásnější
súru z koránu

Jen ještě jeden polibek a potom
na tvém střevíčku
přepluji spoustu oceánů
A třeba objevím
nějakou neznámou Ameriku
jenom pro tebe
Může se stát
že zemřu mezi lovci lebek
a až ti pošlou mou vysušenou zmenšenou hlavu
prodáš ji v bazaru
protože nebudu k poznání

Anebo se mi nepodaří sehnat
ani jednoho lodníka
a já ze vzteku propiju
tvůj střevíček v nějaké lisabonské hospodě
Mohu být souzen pro kacířství
protože všichni rozumní lidé ví že Amerika
je jen jedna a ta už byla objevena
a možná i ty se přijdeš podívat
jak upalují blázna

Ale také je docela možné
že se mi to povede
a jednoho dne ti přivezu
ozdoby z peří tabák a gumové míčky
ze země
kterou jsem objevil

Václav Hrabě, sb. Blues pro bláznivou holku

Věrnost

Rok k roku vrší se vráska k vrásce.
Do vlasů babí léto slétlo podzimně.
A ona v rozpacích a náhlé bázni ptá se:
"Máš ještě...máš mne rád?A neopustíš mě?"

On dlouze dívá se na známé rysy její,
v nichž plachý dívčí stud zas vidí po časech,
a šeptá:"Kdyby bylo stokrát podzimněji,
co lásce po mládí?Co lásce po kráse?

Tak jako pták je zavřen pod poklopem nebe
a nemá z něho kudy ven,
tak já do tvého života jsem navždy
uzavřen."

Milan Kundera-Monology

U SRDCE TVÉHO

Tvé ruce jako misky vah
váží můj osud.
Ať dobře zváží! Na poplach
tma bije dosud

a z koutů smrti volá k nám
zchudlého ďábla.
Tvé důvěry se nezříkám,
i kdyby zábla.

Zotvíralas mě ze všech stran
na světlo denní
a nechala jsi dokořán
mé zpustošení.

Zve noc a vichry zapřahá
na konci všeho.
Neodcházej, jsem do naha
u srdce tvého!

František Hrubín

SBOHEM

Utrhl jsem snítku vřesu
Podzim je mrtev vzpomeneš
Nespatřit tě to neunesu
Ó vůně času snítko vřesu
Vzpomeň že čekám ještě dnes

G. Apollinaire/

ALBATROS

Jen tak, jen z rozmaru veliké albatrosy,
netečné poutníky, chytají lodníci,
ptáky, jež moře snad na cestu přibralo si
k své lodi, po hořkých propastech plující.

Králové azuru, teď na zemi sesazení,
žalostně bezmocní, vláčejí nehnutě,
jak mrtvá vesla jen, v svém tupém ponížení,
za sebou po prknech bělostné perutě.

Křídlatý plavec, ach, jaký je nyní chudák!
Dřív překrásný, teď už jen dobrý k zasmání.
Jeden mu troubelí otvírá pyšný zobák,
druhý se opičí po jeho pajdání.

Básník je podobný tomuhle princi mračen,
závodí s bouří, šíp mu k smíchu může být.
Však vyhnán na zemi, řvoucími davy tlačen,
pro obří perutě tu nedokáže jít.

Charles Baudelaire

SLEČNA ZE ČTVRTÉHO

Šicí stroj drnčel celý den,
slyšel jsem ho až do pokoje.
Když usedla nad desku stroje,
vidíval jsem ji u oken.
Smála se na mne zdaleka
a já se díval z podezdívky,
jak jehlu v stroji navléká.
Schovávala mi prázdné cívky.

Na oknech měla věčný stín,
pod střechou je už málo světla.
Kytka jí v oknech nerozkvetla,
měla je proto bez květin.
Však zato vždycky při šití
zpívala smutně nad svým strojem.
V té písni chtěla zemříti.
Já z toho ještě neměl pojem.

Košile šila na míru
a její hlas mi zněl tak měkce.
Šila i blůzy do konfekce
z kvítkovaného zefíru.
A byla hodná. Za války
bonbony pro mne vždycky měla.
Na jedněch byly fialky
a na medových zlatá včela.

Pomlouvali ji po domě
a já, ač nevítaný svědek,
slyšel jsem leccos od sousedek
a z toho smutno bylo mně.
- Ten že by si ji někdy vzal?
- A přece pořád miluje ho!
Zato však já jsem miloval
tu smutnou slečnu ze čtvrtého.

Někdy k nám přišla, maminka
měla ji ráda. Bez odmluvy
musil jsem pro kmín ke kupcovi.
Byla to jenom záminka.
Co měl jsem tenkrát neslyšet,
jsem slyšel - nářek usedavý.
Když horempádem byl jsem zpět,
plakala nad hrníčkem kávy.

Dala mi sáček atlasek,
ale těch velkých, nadívaných.
Jdi hochu, pochutnej si na nich.
A hladila mě po vlasech.
Když jsem pak vyšel na pavlač
a na mříž přitiskl si čelo,
tělem mi zachvěl prudký pláč.
Nevím, co se to se mnou dělo.

Jednou jsem slyšel seshora
někoho zalkat srdcelomně.
Pak nastal zmatek v celém domě
a zavolali doktora.
V tom smutném okně bez kytek
najednou bylo plno hluku.
Viděl jsem už jen z nosítek
bezvládně klesnout její ruku.

Vůz odjel a dům opět ztich,
na chodbě - bylo po neděli -
páchlo zas připálené zelí,
život šel ve svých kolejích.
Však kdo to byl, kdo přede mnou
neznámým věcem strhl masku?
Poznal jsem smrt. Smrt tajemnou,
a ještě tajemnější lásku.

J. Seifert, sb. Maminka

FRAM

Po slavné lodi Fram,
Nansene,
Sverdrupe,
Amundsene,
po vaší prosté lodi,
po níž se větru děs už nepřežene,
diváci dneška chodí.

Tak smutná kabina, Amundsene,
úzká a malá pro velkého muže,
a zbytky výpravy opuštěné,
měřící přístroje a šaty z kůže.

Jak tichý, bílý sníh,
v jehož jsi zmizel stínu,
spí na tvých kožiších
poprašek naftalínu.

A globus modravý
dobytých obzorů,
a nad ním pozdravy
norského praporu.

U smutných rukavic
dva svědci zápasu:
tvé mrtvé hodinky
a jehla kompasu.

V té malé kabině
je ledově a svatě,
i chlapi strnuli
se slzou na kabátě.

Po slavné lodi Fram,
Nansene,
Sverdrupe,
Amundsene,
po vaší mrtvé lodi,
po níž se větru děs už nepřežene,
diváci tiše chodí,
jak kdyby to byl chrám.

Olga Scheinpflugová (K. Čapek Cestopisné fejetony, Cesta na sever; Fragment, 2011)

Text příspěvku byl upraven 11.02.17 v 19:02

Sully-Prudhomme Puklá váza

Tahle báseň se tu již objevila /Pavlinda/, ale narazila jsem na odlišný překlad.

Marná laskání, vyd.1937, přeložil Svatopluk Kadlec

Tu vázu zde, v níž sporýš vadne,
vějíře náraz pohmoždil.
Nebylo slyšet rány žádné,
ten náraz jistě slabý byl.

To pohmoždění však, ač malé,
hlodajíc tajně v křišťálu,
se rozlézalo neustále,
kol postupujíc pomalu.

Po kapkách se z ní voda tratí
a květy vláhu ztrácejí.
Nic na ní není ještě znáti.
Je puklá, v klidu nechte ji!

Tak často zraní drahá ruka
též srdce, ač se ho jen tkne.
A srdce samo potom puká,
a lásky květ v něm zahyne.

Ač nedotčeno dál všem zdá se,
cítí, že rána, jež zde je,
potichu plačíc rozrůstá se.
Je puklé, v klidu nechte je!

TVÁŘ ZA SKLEM

Kavárna »Bellevue« je říše
stavěná z hudby, tepla a plyše,
z oken má vysoké průhledné hranice,
které ji dělí od zmrzlé ulice.
Dnes jako jindy páni si za stoly sedli,
důstojní páni a vznešené dámy
ústa si probodli úsměvy, kravaty drahokamy
a v teple, hudbě a v plyši
noviny na oči posadili si,
aby přes tyto brejle z papíru viděli,
že svět je veselý, protože sami jsou veselí
v kavárně »Bellevue«.
Když tu tak seděli teple a ctihodně
s rukama vyžehlenýma,
tu stalo se, stalo, - ne zcela náhodně, -
že na okna sklenného tenounkou hranici
přitisk tvář člověk, který stál v ulici,
výrostek zpola a zpola muž,
a pohledem ostrým a chladným jak nůž
prořízl okno a vbod se v tu nádheru,
v číše a valčík, v zrcadla pro milenky,
v břicha a teplo, fraky a peněženky,
a zůstal v nich trčeti čepelí,
i když ty oči dvě zmizely.
Tenkrát se stoly staly
náhrobky mramorovými,
pohřbení šťastlivci se usmívali
mrtvolně mezi nimi,
sklepníci v šatech smutečních
z šedého kouře věnce nosili,
před okny žila ulice, bída a sníh
za okny civěly mohyly
v kavárně »Bellevue«.

Jiří Wolker

Až kočka zapřede
hudba, text: Radůza

Až kočka tiše zapřede
až divá zvěř neuhne pohledem
pak zlatá rybka pod ledem
počká na mou síť

Kůň jenom křísne kopytem
jak voda rozletím se korytem
čarovnej prsten mám, i ten
no, tak si mě chyť

Střed na konci všech cest
kam jinam mohli bychom plout
a všechno stejně klidně nést
a touhy nechat vyvanout

Střed na konci cest všech
a přímá odvaha vše opustit
a dlouhý klid a dlouhý dech
a všem, i sobě odpustit

Až zvítězím i nad obrem
ne po zlém, ale po dobrém
pak malí muzikanti z Brém
začnou s kasací

Když bude pevná moje dlaň
padne i sedmihlavá saň
co má se, to se staň
ze světa dřív se nevrací.

Střed na konci všech cest…

Střed na konci cest všech…

Střed na konci všech cest…

PÍSEŇ O JARNÍM SVRCHNÍKU

Vylezlo slunko z šedých mraků,
rozhlédl jsem se po nebi.
Zimník jsem nechal na věšáku,
dnes nebylo jej potřebí.

A lehký kabát vzdušných šosů
vesele s ramen zavlá mi.
Pak spěchaje na koncert kosů,
koketoval jsem s dámami.

Ne já - to on vždy ledabyle
lehl si z jara do trávy.
Ach, ano, užil krásné chvíle,
a nebýti jej, ohavy,

já moh jsem skládat k spisu spisy
v knihovně pyšně do řádky
a říci: synku, pěkně čti si,
až omrzí tě pohádky.

Prostopášník! Nedal si říci
a nedbal nic, co bude z nás.
Teď všeho všude na polici
pár knížek leží za ten čas.

Jen nedbale mě dneska halí,
šosy mu vlají do dálky.
Jen když se v kapsách nezmačkaly
konvalinky a fialky.

Jaroslav Seifert, sb. Zhasněte světla

Krása, díky.

Stanu se menším a ještě menším,
až budu nejmenším na celém světě.
Po ránu, na louce, v létě
po kvítku vztáhnu se nejmenším.
Zašeptám, až se obejmu s ním:
„Chlapečku bosý,
nebe dlaň o tebe opřelo si
kapičkou rosy,
aby nespadlo.“

Jiří Wolker - Pokora (sb. Host do domu)

RONDEL

Jaké vzácné putování,
kdy jdou spolu - divná věc -
tělo mé, ten ošklivec,
a má duše, krásná paní.

Nehádají se, a přec
každý podle svého zdání
jedná a v tom putování
jdou spolu až na konec.

Když se hříchu neubrání
tělo mé, ten ošklivec,
tu se duše - divná věc -
modlí k Bohu bez ustání.
Jaké vzácné putování!

Raoul Ponchon, překlad František Hrubín

ČERNÁ HODINKA

Sousedé vedle nás mne vraždí
večer co večer ... ponenáhlu

Nástrojem zločinu je jakási
lenoška (kdo ví, odkud), která
hrouží se do mne pomalu
rozskřípanými péry.
S ní
hrouží se do mne vrazi, hlavou
jdou napřed ... hlavy mají k sobě
skousnuté jako nadosmrti. Vím,
že v okamžiku, kdy i svoje nohy
spletené vtáhnou do mne za sebou,
ustoupím

Nechám jim své prázdné
zoufalé nitro:
budou se tam bát!

František Hrubín

DVEŘE

Jdi a otevři dveře.
Třeba je tam venku
strom, nebo les,
nebo zahrada,
nebo magické město.

Jdi a otevři dveře.
Třeba tam pes škrábe.
Třeba je tam tvář,
nebo oko,
nebo obraz
obrazu.

Jdi a otevři dveře.
Když je tam mlha,
spadne.

Jdi a otevři dveře.
I kdyby tam byla jen
tíkající tma,
kdyby tam bylo jen
duté vanutí,
i kdyby tam
nic
nebylo,
jdi a otevři dveře.

Aspoň
průvan
bude.

Miroslav Holub

CHCI TO SLYŠET

Na dně každé písně,
i té nejsmutnější,
na dně každé sklénky
něco tiše cinká.

Někdy víc
a jindy jenom málo.

Chci to slyšet,
Bůhví co mne nutí,
ale musím čekat na cinknutí,
jinak by se moje srdce bálo.

Jan Skácel, sb. Co zbylo z anděla

SONET - BLÁZEN

V bláznovství je kus poezie.
Žít život v čapce s rolničkami!
Alespoň člověk ví, že žije
a nezpívá jen smutné žalmy.

Možná že pohár nedopije
i když ho opojností mámí.
Kde slunce zemí nepokryje,
tam nikdy nevyrostou palmy.

Přednost dám vždycky čapce blázna.
Je blázen, kdo se zamiluje
i když je jeho náruč prázdná?

Nečekám, kdo mě polituje,
snad stoupl jsem do vzduchoprázdna.
Kdo nezkusí, ten nedopluje.

Neklan Hejda - Verše starého pána

NÁLADA TICHÝCH VEČERŮ

Býval jsem v různých společnostech hostem
Miloval jsem a zlost jsem míval také
a prováděl jsem kousky všelijaké
povoluje svým špatným náklonnostem.

Přiznám se rád, že jsem svou sebelásku
kořistí srdcí příliš nerozmnožil.
Než přece v žití ledaco jsem prožil.
Skromný jsem byl a dával život v sázku.

Květiny vonné netrhal jsem v máji.
Steskem jsem rostl, samota mě zpila
svou smutnou písní. Přítelkyní byla
mně sklenice a taky zůstala jí.

Dnů želet minulých mám příčin málo,
míň ještě krásy budoucnost mi věstí.
Kdys v dávném snu se zjevilo mi štěstí.
Já nehledal je, když mě nepotkalo.

František Gellner, Nové verše