Pod květy skořicovníku

Otázka

Radu,prosím,příteli mi dej,
hledám rozhodnutí,nevím jaké.
Nesázel jsem pelyněk,leč orchidej.
Ona vzešla,pelyněk však také.
A pak se jim spletly kořeny,
takže musí teď být pořád spolu,
rostou svorně tato různá stvoření,
div že stvol se nedotýká stvolu,

lodyha tak sladce voňavá
i ten stonek,na kterém vší mocí
páchnou listy,i ta ohava,
obojí se zvětšuje dnem nocí.

Vysekl bych pelyněk.,a nevinně
třeba tak i orchidej nůž zraní...
Zalil bych ji;mám strach zalít pelyněk,
co tady dnem nocí číhá za ní,

proto nejde zalít orchidej,
a pelyněk zničit nejde také.
Radu,prosím,příteli,mi dej,
hledám rozhodnutí,nevím jaké.

(Po Tˇu-i - Sto tváří lásky)

Text příspěvku byl upraven 27.01.15 v 22:20

Padají stíny, ale není kam se hnout,
nedá se spát ani zapomenout,
mám pocit, jako bych měl duši z oceli
a že mé jizvy ani slunce nezcelí.
Není kam jít, i když by bylo na čase,
ještě není tma, ale stmívá se.

Svůj pocit lidství jsem nechal někde v polích,
jako by za vším, co je krásné, bylo něco, co bolí,
přišel mi dopis, tak milý, samý cit,
napsala prostě, co měla na srdci.
A já už ani nevím, jestli ji poznám po hlase,
ještě není tma, ale stmívá se.

Viděl jsem Londýn i Paříž pozdě k ránu,
šel podél řeky až k břehům oceánu,
padl jsem na dno světa, níž než umím říct,
a v lidských očích už nehledám vůbec nic.
Jako by pravda byla vadou na kráse,
ještě není tma, ale stmívá se.

Přišel jsem na svět a zemřu, aniž bych chtěl,
všem se zdá, že se hýbám, jenže jako bych otupěl,
jen stojím a myšlenky mi běží bůhvíkam,
už ani nevím, pred čím sem utíkám.
I modlitba mi zní jen jako vítr ve vlasech,
ještě není tma, ale stmívá se.

Ještě není tma – text Robert Křesťan

Text příspěvku byl upraven 31.01.21 v 19:33

Je snadnější pomilovat se s ženou
než napsat báseň
Je také snadnější udělat dítě
než básní přesvědčit
Kolik žen se dá zlákat
poezií rukou nohou a úst
Kolik slov se dá napsat
z lásky o lásce
Přesto se snadněji umírá tělu
jehož se dotýkaly stovky žen
než duši
ještě nenapsaných básní

(Jak kdo-Jaroslav Holoubek)

Grigorij Dikštejn: Kamarádovi

Nebýval tys můj kamarád,
než jsme si spolu začli lhát?
Dneska jsi někdo dávno cizí.
Každý míň seje a víc sklízí -
přátel je míň. A je to znát.
Bývals můj dobrý kamarád,
do dívčích srdcí jsi se krad ...
Nejsi můj bratr - bohu díky,
každý z nás čistí jiné kliky -
přátel je míň. A je to znát.
Bývals můj dobrý kamarád,
dneska tvůj dům je i tvůj hrad.
Mě nepočítáš ke svým hostům.
Ty rosteš sám a já sám rostu -
přátel je míň. A je to znát.
Bývals můj dobrý kamarád,
než jsme si spolu začli lhát.
Dneska jsi někdo dávno cizí.
Každý míň seje a víc sklízí -
přátel je míň. A je to znát.

http://www.databazeknih.cz/knihy/atlanti-drzi-nebe-94025

ŠŤASTNĚ JSEM BLOUDIL LUKAMI

... Mým písním slunce dává dech,
ale mám kolem zlatou klec.
I s jarní rosou na křídlech
jsem v měkké síti zajatec.

Láska se na mé písně ptá,
hraje si se mnou v objetí.
Čechrá mi křídla ze zlata,
směje se mému zajetí.

(kráceno ... William Blake, překlad Jiří Valja)

Jsa inspirován předešlým - narazil jsem na další překlad TYGRA.

Tygře! Tygře! planoucí,
pralesovou pranocí;
čí nezmarný dotek, zrak
souměrný děs sepjal tak?

V jakých hloubkách nebeských
planul zápal očí tvých?
křídla na nichž prahnul výš?
plamen v hrsti sevřel, týž?

Které rámě, dovedné
spřadlo v šlachy srdce tvé?
a když srdce začlo bít,
hrůzná dlaň? Tvé tlapy mít.

Kladivem? A řetězem?
v jaké výhni dal ti vjem?
Kovadlinou? V kleštích as
sevřel smrtící tvůj ďas.

Hvězdy svrhly kopí svá,
zaslzela nebesa:
Zdali hřeje to či zebe,
stvořit beránka, pak tebe?

Tygře! Tygře! planoucí,
pralesovou pranocí;
čí nezmarný dotek, zrak,
souměrný děs sepjal tak?
( Wiliam Blake - Václav Pinkava)

Chudičký drvoštěp nesoucí otep klestí,
shrbený starobou a tíhou břemene,
klopýtal kvečeru, hekaje ztrápeně,
zpět ke své chatrči. Leč když byl v půli cesty,
už dále nemohl námahou, bolestí.
Složil své břemeno, proklel své neštěstí.
Cožpak mu osud přál nějaké potěšení?
Vždyť druhý takový ubožák v světě není.
Je pořád o hladu, věčně se trmácí;
žena a dětí houf, robota, vojáci,
daně a věřitelé
jsou částmi obrazu té jeho bídy celé.
Kéž už si přijde Smrt! Jak o to požádá,
Smrt stojí vedle něj, na jeho přání ptá se.
"Och... totiž... pomoz mi naložit na záda
tu otep s větvemi - a běž si po svých zase!"

Smrt všechny strázně vyléčí.
Však nespěchejme odtud, kde jsme.
Než umřít, radši mlčky snesme
trápení, i to největší.
(Jean De La Fontaine - Smrt a drvoštěp, přel.Jiří Pelán)

Nedávejte do hrobu motýla živého,
vždyť víte, že to není dobrý...
svět bez motýlů by už nebyl pestrý.
Zbyli by tu jen komáři a vosy...
a včely. Ale ty nejsou pestré
ani krásné. Jen užitečné.
A jenom na to krásu světa
samy neutáhnou.
(dítě s autismem, 8 let)

NEVÝSLOVNÁ
Krása mě má
Krása němá
Vroucně mlčí
Bere-li mne
V ztichlém kraji
Do náručí
V pozdním kraji
Bludných studní
Bez okovu
Němá krása
Duši spásá
S laní
Sladkou dlaní spásá
Lásku
Co mi nezabrání
Dostát slovu
(Jarmila Hannah Čermáková, Něžné žně, Protis 2005)

XXX
Někdy stačí věta,
věta bez ale,
když se v tobě šeří,
když máš namále

někdy stačí slůvko,
slovo na půl úst,
aby uschlé keře
začaly zas růst.

Někdy stačí ticho.
Přísné mlčení.
Záleží jen na tom,
odkud pramení.

(Sbírka Prodloužený čas-Miroslav Florian)

Text příspěvku byl upraven 22.03.15 v 19:32

POMALU ODKLÁDÁM

Lapená v sobě a v tobě,
nepřesaditelná jako ibišek
pomalu odkládám
všechna svoje já,
zvědavá, co se objeví vespod,
a ovšem snesu-li
pohled na to.

Sylva Fischerová, bilingvní básnická sbírka Stomach of the Soul, americké nakladatelství Calypso Editions

Slovo je nůž
či květina,
Od něho všechno
vlastně začíná.

Važ slova svá
Na vážkách úst.
Nechej je vzklíčit,
Pak vzrůst.

Vzejde-li bodlák,
Rychle ho znič,
Vzejde-li květ,
otevř mu svět.

Irena Kopecká

Až koně odletí
do noci, do zahrad Jericha,
až naše objetí
proplyne do ticha,
až ústa tvá budou uzamčená,
jako bych líbal jednu z trojských bran
budu jen pária beze jména,
už neopíjen a nemilován.

Až dozní výstřely
z karabin v ulicích nad námi,
až nás smrt rozdělí
modrými vodami,
až dovoní sklenky po kořalce
i polštář po kartářce Markétě:
pak bude po písni, po válce,
po lásce, bude po světě.
Robert Křesťan

Zkusme mlčet
Neříket nic
Neodpovídat
Nehlásit se
Ne-ko-mu-ni-ko-vat!

Každý přece v zásadě ví co má dělat
Máme své úkoly a role
Ve školách rozdáme dětem zatím knihy
Zdravit se můžeme jemnými gesty
Usměv řekne mnohé -a naopak

Zkusme mlčet
Vyjmout špunty slov z uší
Špunty uší z hlavy
V hlavě jarní úklid-
vyprat záclony frází
vyházet staré slogany a klišé
vytřepat prošlé definice

Zkusme mlčet
Po čase stejně někdo nevydrží
S kouřem z cigarety mu do vzduchu
uklouzne i nějaká hláska
a začne to všechno znova-

Ale ta přestávka by nám mohla prospět...

(Jan Burian-Ženy,muži a jiné básně)

Vozy plné kvítí – Jan Skácel

Sběračky klásků byly královny
mých dětských let, a často se nám zdává
o městě, které by si vystavěly děti
z drobného kamení.

Ty ale stavíš vozy plné kvítí
Do cesty snu.

Třeba tam vyrostl strom s hvězdou v kořenech,
co z toho, milý, nechme si svůj strach,
svůj líbeček,
a posbírejme klásky,
než zastihne nás na strnisku noc.

Hořlavá písnička

Hořící Spejbl a hořící Hurvínek,
hořící Mánička, hořící Žeryk,
hořící opona, hořící divadlo,
hořící Kašpárek, hořící děti

Jak se to jen mohlo stát?
Od mala jsem pyroman
... když nemůžu spát...

Tak stojí to psáno
jen slovíček pět
v dopise za oknem:
"Ježíšku já bych chtěl plamenomet!"

Hořící Palach a Johanka z Arku,
hořící Giordano Bruno a Hus,
hořící sny a hořící skutečnost,
hořící Židi a hořící Řím

Jak se to jen mohlo stát?

Trhám listy knížek
příběhů s ohněm
a za mříží v okně
zřízenci pálí
spadané podzimní listí...

(Skupina Znouzectnost)

Text příspěvku byl upraven 28.05.15 v 21:56

Proč se píší básně

Proč se píší básně?
Protože jsou zbytečné
Zbytečné tak krásně

Kdy se píší básně?
Když se v duši
zhasne

Když ti dívka řekne:Zkaz mě!
Když nic není jasné

Jak se píší básně?
Jak?
Jakpak vlastně?

Proč se píší básně?
Protože jsou zbytečné
Ach zbytečné tak
Krásně

Petr Kovařík:Lásko,jsi dovolená

Tohle je nádherní. Já bych řekla plné očekávání. Taková věřící otázka.

Perspektiva
Má milá rozmilá,neplakej!
Život už není jinakej.

Dnes budme ještě veselí
na naší bílé posteli!

Zejtra,co zejtra?Kdožpak ví.
Zejtra si lehneme do rakví.

František Gellner-Vášeň´,co do rána zchladla

boskovice II
Na židovském hřbitově
v neděli tichém
teprve došlo ti,co byl holocaust
nezabránil ti v tom
ani chlast

Nebyl jsem se podívat v Osvětimi
a ani nemusím tam jít.

Na židovském hřbitově
po mši svaté
u sv.Jakuba Většího
sedím na schodišti
kolem mě listí sváté

Jsem sám,
sám tady sedím
je týden po Dušičkách,památce zemřelých,
kdy po hřbitovech křesťanských hořely svíčky

Však tady nikdo
vždyťˇnikdo nezbyl
aby na náhrobky položil kamínky

Ivan Martin Jirous-Úloža

Večer – Jan Skácel

Na malinovém nebi
rozpouští se den.
Za zídkou z cihel
omamně voní bezy.

Je slyšet každý list.
Bez hnutí vrůstá
kaštan do noci.
V kamenech šplíchá tma.

Starý mouš povídal mouše:
dej si bacha na komouše.
Ze všech moušů, komouši
největší jsou padouši.

(já)

Ó, kdybych měl nebes třpytný háv,
v nějž vetkán je zlata a stříbra svit,
ten modrý, šerý a černý háv,
jejž den má, noc a polosvit,
svůj háv bych rozestřel pod nohy tvé:
leč chudý jsem - co mám, je jen v mých snech;
své sny jsem rozestřel pod nohy tvé -
jdi zlehounka, kráčíš po mých snech.

William Butler Yeats

a co třeba limerick?

Na Václavském náměstí
slečny chabé pověsti
šichtu kroutí.
Pomohou ti
dostati se na scestí.

Kdo a co mě nutí
řvát svoji báseń do ticha?
Proč srdce v mojí hrudi
se láskou zalyká?

Kdo způsobil že noc je pro mě den
a nejkrásnější doba když už obzor
bledne?
Proč kromě dívky jedné,
nechci znát žádnou z žen?

Proč moje kroky se vždy stočí
k prameni pohledu tvých očí?
snad se z těch otázek zjevím
však kdo to způsobil-to nevím

Pavel Weigel-Laskání