Zážitky z dětství
Naši chovali krůty. Ještě byly malé, ale rostly jako z vody. Já a moji kamarádi jsme si vybrali každý jednu podle peří na ocase. Já jsem si vybral světlou s krásnými péry. Pak už jsme jen čekali. Každý se snažil nenápadně přikrmovat "svou" krůtu. Konečně mamka rozhodla, že v neděli upeče k obědu krůtu. A my kluci jsme se dohadovali, která z hejna to bude. Každý chtěl, aby to byla "ta jeho". Měli jsme totiž dovoleno, že si po usmrcení nešťastného ptáka, můžeme z jeho ocasu vytrhat péra a okrášlit si tak svoji indiánskou čelenku. Každý si směl vyzdobil čelenku péry pouze ze "své" krůty. Inspirací byly milované filmy o Vinnetouovi.
Kapitalista třese plným měšcem a chudák student chrastí poloprázdnou plechovkou. To by byl hezký živý obraz.
A kdyby se u toho mlaďoši navzájem nenatáčeli na smartfouny, třeba by to i někoho dojalo :-)
reader.007, nejdříve jim to všechno samozřejmě sebrat a pak tvořit :-)
Text příspěvku byl upraven 04.05.15 v 17:20
Dudu: A ty myslíš že by se nechali? Podceňuješ míru závislosti na moderní technice :-))
není to dlouho co jsem vyslechla dialog dvou dam které intenzivně řešily jak si pokládat telefon aby na něj z vany dosáhly. Pravda, ty už nebyly nejmladší, ale myslím že u mladých to bude to samé v bledě modré. Nás exotů, co opustíme práh bez telefonu, je minimum...
Text příspěvku byl upraven 04.05.15 v 17:33
reader.007, někteří by byli schopni se kvůli tomu i poprat :-)
Ona ta technika je ve městě nutností. Co by to bylo za člověka, který nedatluje, když všichni okolo datlují. A co by také lidé jiného dělali při nekonečném ploužení mezi domácností, MHD a zaměstnáním(školou)...
Dudu: Syn bere do dopravního prostředku knihu, ale asi je "divný". A já taky.
Text příspěvku byl upraven 04.05.15 v 22:26
Dudu: naopak - ve městě člověk potřebuje techniku mnohem méně a s takovým způsobem užívání si navíc koleduje o to, že skončí jako placka pod tramvají případně autobusem, nebo si minimálně na kočičích hlavách rozbije... nos :-)
A když jsem dojížděla do práce (tedy nějakou podstatnou dobu aby to stálo za řeč), taky jsem si četla, tehdy jsem vlastně objevila Pratchetta... ježiš to byly časy...
Dnes bych nechtěla být dítětem. Dnešní děti jsou strašně ochuzené o to co jsme prožili my. Naše dětství bylo chudší o mobily,počítače,v telece se nebylo na co dívat,snad jen o vánocích. Neměli jsme tolik oblečení a hraček... Ale máme určitě víc zážitků. V kočárku jsem střídavě vozila místo panenky koťata,štěňátka,někdy kuřátka,,hráli jsme vybišku,skákali přes švihadlo,přes gumu,stavěli jsme bunkry,prostě jsme byli venku víc než doma.Ulice byli plné dětí. S babičkou jsem chodila k jedné paní,která doma dělala špalky.Ještě dnes si pamatuji tu vůni a chuť. Chodili jsme na třešně,hrášek,jedli šťovík,pekli brambory. Dnes už sady pokáceli,pole leží ladem.Je to všechno smutnější,ale třeba se něco vrátí. Protože když slyším od desetiletých,že se nudí,je mi jich líto.My jsme takové slovo neznali.Nebo možná jen ve škole :))
Alzbetta: Do věcí o které jsme byli ochuzeni bych vložila ještě trampolínu, v současné době ozdobu každé zahrady kde mají dítě. Strašná móda...
reader.007 : Jo to je moda. Bazeny už mají,teď frčí trampolíny...
Text příspěvku byl upraven 14.05.15 v 18:04
nene, bazén každý nemá (co kdyby tam mrňous bez dozoru spadl), ale vydrncat si hlavu na trampolíně... to je jiná, to je bezpečné, cenově dostupné, dítě se utahá... co z toho že to z dětí dělá hysterický trubky který při případném zákazu řvou a najít zábavu bez předepsaného scénáře nebo pomůcek nedovedou :-P
Já myslím, že bychom-co se týče dětí- neměli býti tak skeptičtí. Vždyť se podívejme, jak se na nás koukají. Joko by chtěly říct: "my už na ten tablet, čestné slovo..."
Text příspěvku byl upraven 14.05.15 v 18:42
Dudu: no nevím... včera jsem přijížděla ke škole do které chodí moje dcera (je to jenom národka, tzn. 1. až 5. ročník) a souběžně se mnou tam přicházela jedna... ehm... maminka (ačkoliv dle věku a hlavně tmavší pleti to moha být i babička), která se rozhorlovala, že "ty její mladý maj v hlavě jenom ty fejsbuky" :-))
binysek - já s vámi v mnohém souhaslím, co se dělání kávy mamince týká, potom se mi nejvíce stýstá, abych se přiznala. Já jsem reagovala jen na to, že prostě kluci byli ( a mnohdy i děvčata) temperamentní a svérázní vždy. Ale já znám mnoho mladých lidí, kteří si mnoho věcí dokáží zajistit brigádou a teď dokonce nemyslím konzumní záležitosti. Prostě to nechce házet vše do jednoho pytle. A i tak si myslím že to není černobílé a jednoduchá záležitost, Nikdy nevíte co se může stát a život a dokonce ani výchova se naplánovat nedá, nedá se nic předvídat. Já také pamatuju jiné dětství než vidím dnes kolem sebe, ale to máte těžké často je vidět že doslova systém uzavírá děti pod jakousi kupoli už od mateřské školy stylem - a tohle nesmíš, a támhleto nesmíš apd. a jeli dítě trochu víc temperamentní hned nasadíme pilulky a vyděsíme rodiče k smrti nějakou sotva existijící diagnozou. Mě se např. tohle vůbec nelíbí že často už z dětí se dělají pokusní králici, nyní jsem odbočila, omlouvám se. A opakuji do nikoho nechci rýt ani být jedovatá.
Proti nám děti více tráví čas u PC nebo televize. To je pravda. Je i více nešikovných dětí - v tělocviku při kotrmelci nebo při šplhu. Ale zase (podle mého názoru) jsou šikovnější v komunikaci a zařizování. Více sebevědomé, i když u mnoha to sklouzává k drzosti a spratkovitosti.
Jak mě potěšilo, když jsem včera viděla mezi paneláky děcka, jak si hrají na "obyčejnou" schovku.
R.E.M. tak to jsi se (schovka) setkala s čestnou výjimkou, to co chtěli hrát haranti na sídlišti s mojí (tehdy 5ti letou) dcerou tu ani není publikovatelné :-( Ještě že už tam nebydlíme...
Já si pamatuji na to, jak jsme si na zahradě dělávali ohniště a táta nám hrával na kytaru a my s ním zpívali. Doteď na toto hodně ráda vzpomínám a je to jedna z věcí, která mi nejvíc chybí. Upéct si buřty, udělat si topinky a pak ještě dát do ohniště brambory a prosedět klidně 2, 3 hodiny večer venku. :)
A pak si taky ještě vzpomínám na to, jak můj táta sázel stromky a jezdili jsme s ním se ségrama a s bráchou a s mamkou. Pomáhali jsme mu sázet stromky, sbírali jsme houby, borůvky a měli jsme legraci z toho, když jsme narazili na bažiny a místo, abychom tátovi pomoháli, tak jsme vymýšleli různé zábavy. :)
A ještě si vzpomínám na jedno léto, které jsme trávili na jedné chatce. Myslím, že jsme tam byli na týden. Jelikož jsem byla ještě docela malá, tak si z toho nepamatuji mnoho, ale utkvělo mi v paměti to, jak nám táta s mým strejdou udělali stezku odvahy, kdy na papíry napsali různé věci jako třeba, že je v lese vlk nebo že jsou tam pavouci a další zajímavé věci a my jsme chodili a sbírali jsme ty papíry, až jsme se dostali k pokladu, který byl zakopaný a vykopání pokladu byl náš cíl. (ani už si nepamatuji, co to vlastně bylo zakopané)
Na toto ráda vzpomínám a přijde mi škoda, že papíry, na kterých bylo všecno napsané někdo odnesl do školy na ukázku a už se nám zpátky nevrátily.
Vzhledem k tomu, že jsem na knižním webu, také přidám své zážitky z dětství týkající se knih. Do dnes vzpomínám na svou první knihu, kterou jsem četla sama bez pomoci rodičů – O liščí mámě. Vždy jsem po přečtení jedné stránky byla naprosto vyčerpaná, což byl ideální stav na usnutí. Dnes mě knihy od spánku naopak odvracejí.
Pak mám ještě jednu výchovnou vzpomínku. Už jako malá jsem byla spořílek a zakuklený ekolog. Prostě jsem v knížce O veverce Zrzečce (nebo tak nějak se jmenovala) nemohla přenést přes srdce, že je na začátku úplně volná stránka! No, krásně jsem jí pomalovala dětskými klikyháky. Tuším, že mě někdo musel udat, protože poté za mnou přišla máma a vysvětlovala mi, že do knih se prostě nemaluje… Pocit, že čmárnutí do knihy je špatně, se táhne se mnou do dnes, i jen podtrhnout větu ve skriptech mě vždy stálo velké úsilí! :)
Když je řeč o šumácích-měla jsem je ráda.ale podle babičky byly nezdravé,takže mi říkala,že se vyrábějí z koňských čuránků(moče)-mělo to účinek,protože se mi zprotivily:-)
Když už jsme tady na sladké vlnce...
milovala jsem ledovou čokoládu, které se ta dnešní "ledová" chutí, "lehkostí" a lahodností nevyrovná. A že jsem několik typů ledových čokoládových bonbónů vyzkoušela.
Jako kluk jsem chytal na potoce pstruhy. Jednou na podzim-zrovna táhli se třít, se mi podařil životní úlovek-chytil jsem krásného kapitálního pstruha "duháka". Když jsem ho dával do vany, tak-přestože už byla noc-všechny doma jsem vzbudil, aby se šli na něj podívat. Druhý den ráno jsem okamžitě startoval do koupelny, abych se jím šel kochat. Ovšem čekal mě tam nepěkný pohled-pstruh ležel břichem nahoru. Ve vaně zůstalo trochu prášku na praní, jenž se stal pro rybu osudným... Od té doby jsem vše pouštěl zpět do vody, nebo-když byla chuť-rovnou klepnul a na pánev s tím.
Text příspěvku byl upraven 07.06.15 v 12:16
Dudu mi připomněl, jak jsem jako školák na pionýrském táboře u řeky Střela chytal pstruhy - holýma rukama. Chtělo to jen trpělivost a rychlý postřeh :-)
Text příspěvku byl upraven 03.06.15 v 17:10
Vložit příspěvek