Zážitky z dětství
Já se vrátím ke knížkám,jako nejmladší ze tří holek jsem je dědila.Nejvíc vzpomínám na Malované počasí a Ptačí kroužky.První jenom moje nová knížka byla Strýček Štepa a to bylo bolestné za vytržený zub.Samozřejmě ruský autor,těch bylo nejvíc (odvážná školačka,Timur a jeho parta atd.) A chodila jsem do knihovny v ulici Mao ce tunga.
My lovili vzduchovkou vrabčáky, šneky, či škurany (Lovcovi zápisky), něco z toho se svolením dospělých, něco přes přísný zákaz. Vzpomínám si, jak nás chytil soused, a aby nám názorně ukázal, jak se ten šnek cítí (nakecali jsme mu že ho jen obtesáváme), postavil nás místo něho ke stromu, a pálil nám těsně nad hlavu.
Trochu průserový byl Verne s vší tou technikou, nitroglycerín na srdce nám nefugnoval tak jako siru Pencroftovi (Tajuplný ostrov), nicméně babičce chyběl už ve chvíli, kdy zjistila do čeho to tlučem kamenem.
Pohodovější byly šifrovací mřížky a další výrobky z plechu (Matýáš Sandorf), ikdyž něco křiku jsme si kvůli nim též užili. Dnes vím dobře, že něco podobného je fajn dělat nůžkami na plech a ne na nehty.
Lezení po stromech, zdech a střeše byla samozřejmnost, později jsme k tomu doplnili do výbavy ninžovské šurikeny (po shlédnutí seriálu Sokol, strážce noci, podle babiččina schématu, že vhodný je pro kluky každý film do té doby, dokud nevykoukne bradavka x). Sousedy jsme ale naštěstí zasáhli jen palbou angreštu.
Vtipné byly různé úlovky po tajných šuplících na půdě a v garáži, většinou jsme řešili co artefakty vůbec jsou (Langerovo Bratrstvo bílého klíče).
Celkově jsme všechno přečkali ve zdraví, nad čímž se dá docela žasnout, každopádně je na co vzpomínat x).
Text příspěvku byl upraven 03.06.15 v 19:04
ikkju a moserova , připomněli jste mi lumpárny i experimenty mého bratra, hlavně s karbidem a fosforem. Na stěnu ve vstupní chodbě do šesti bytového vchodu nakreslil fosforem lidskou kostru ve skutečné velikosti, v oblasti pánve byl umístěn vypínač. Roznášečka mléka za ranní tmy měla z té svítící smrtky málem infarkt, křikem vzbudila celý dům. Domácí exekuce u nás byla také docela hlučná. A odstranit to fosforové strašidlo vůbec nebylo lehké, to si brácha zamakal.
Jako malá holka jsem milovala ozdobné kazety mýdel a ráda jsem si hrávala s figurkami z mýdla, které jsem měla uložené mezi prádlem ve skříňce. Měla jsem Sněhurku a sedm trpaslíků, medvěda, velikonočního zajíčka vezoucího kárky s vajíčky, slepičku - vše krásně nabarvené, postupem času otlučené a s odštípnutými kousky. Kvalitou i vůní se to mýdlo dnešnímu ani nepřiblížilo, ale ta krása mě tehdy dlouho okouzlovala.
Mám takovou krásnou vzpomínku z dětství: Když jsem jako malá byla nemocná, maminka mi dala do postele krabici knoflíků. Ty knoflíky měla v takové hezké krabici a já jsem si ty knoflíčky prohlížela a obdivovala je. Některé byly opravdu hezké a zajímavé. Některé méně. A s tou krabicí knoflíků jsem si hrála a dovedla se s ní zabavit třeba celé dopoledne a dodnes cítím to, jak jsem byla tak krásně spokojená. A vlastně . . . jak málo mi stačilo ke štěstí.
Dneska . . . nevím, jestli by dětem stačila ke štěstí krabice knoflíků.
Ale zkusím to. Až budu mít druhé vnouče, tak to zkusím.
Už mám také slušnou sbírku.
Víťo, já mám něco lepšího. Vždycky, když mě rodina namíchla, šla jsem a koupila si kámen - takové ty polodrahokamy. Jelikož mě míchali často a taky spoustu let, tak mám spoustu kamenů - všelijakých. Mám malachitovou kouli, která vypadá jak ET. Mám takový šedivý kámen, který vypadá z jedné strany jak dobromyslná velryba a z druhé jak zlomyslná améba. Mám kouli, která vypadá jak Jupiter - i s červenou skvrnou - a tak dále. A tak občas vyndám svoje kameny a koukám, jestli na nich nenajdu něco nového a občas fakt najdu. A co je vůbec nejlepší, získala jsem snachu, která miluje kameny, takže je mám komu nechat a kdo bude rád.
Tak Vás musím hromadně zklamat, ale přes všechny moderní vymoženosti, knihovnu narvanou knihami, audio i video pohádky, plný pokojík hraček všeho druhu, moje děti stále ještě fascinuje když vytáhnu obrovskou plechovku (od nějakého Sunaru či co) plnou knoflíků které jsem si nashromáždila. Umíte si představit psa když páneček vytáhne z ledničky balíček salámu? Tak asi tak :-))
Přebírají, prohlížejí, třídí...
Také jsem milovala knoflíky a mám je po mamince doma..Jsou to dvě plechové krabice,v jedné tmavé a v druhé světlé,dokonce i perleťové. A moje vnoučata si s nimi také vyhrají!
Ikkju, tak tomu se říká sonda do dětství. S tím Sokolem máme také zkušenosti. Ovšem Mstitel s píšťalou s námi zamával asi nejvíce-udělali jsme si kvůli němu takové zátěže na nohy, abychom získali ten um přeskoku borovic, jímž se v tomto filmu vůbec nešetřilo.
Jinak jsme ale měli tedy tolerantnější babičku. U nás se horní část těla neřešila :-)
Cha, tyhle bojové filmy byly postrach prarodičů i rodičů - je malý zázrak, že se ty staré zídky a střechy pod kroky ninjů neprobořily, aneb česká vesnice pod náporem čínské kinematografie :D https://www.youtube.com/watch?v=ICtb_TBPKys
A ten skok přes leta rostoucí borovici je asi největší filmová halda kterou si pamatuji!
No ty brďo Mstitel s píšťalou? Už jsem měla pocit že si ten film pamatuju jen já :-)) Všichni okolo byli urvaní jen z Bruce Leeho...
Dudu: Každopádně! x) Ještě dneska nechápu, když si vzpomenu z čeho všeho jsme bez přemýšlení skákali - třeba víceméně cvičný seskok z garáže by mě dnes vyřadil z pracovního života minimálně na dva měsíce, tenkrát jsme to dávali několikrát za den! Tedy do té doby, než jsme prošlapali asfaltovou krytinu střechy, pak si nás vzali do parády jiní nindžové :D
Text příspěvku byl upraven 07.06.15 v 18:37
reader.007 Jojo, to byl náš filmový kánon! A to jsme filmy viděli obvykle jen jednou, znamenalo to vyrazit do kina do okresního města, vhsky si ještě pár let počkaly...
Text příspěvku byl upraven 07.06.15 v 18:37
Když je řeč o VHS... pamatujete ty příšerně unuděně předabovaný akčňáky. Já mám takhle nezapomenutelné Terminátory a Ramba :-))
Ikkju, tak já jsem naštěstí tyto cvičné skoky nezapomněl. Nedávno jsem skočil z kůlny a nic to se mnou neudělalo-dokonce mě povzbudil i uznalý pohled kocoura :-)
Jo byly to časy-první řada v kině, otevřená pusa... a potom té cestě z kina se nic nevyrovnalo :)
Text příspěvku byl upraven 07.06.15 v 18:44
Dudu: Tak také ještě dnes občas ze sentimentu někde položím, naposledy jsem si dal parádní leháro z plného plynu na babetě! x)
reader.007 Dabing Terminátora si pamatuju, dokonce tu kazetu ještě snad někde i mám, jen už jí není na čem pustit..
Nám púšťali v rámci výučby angličtiny Total Recall so simultánnym slovenským dabingom s pôvodným znením v pozadí. Nádhera. Doteraz počujem ten piskľavý hlások vyhrážať sa. Mohli sme sa umlátiť od smiechu.
Ja som mala v prvej triede ctiteľa, ktorý mi liezol príšerne na nervy. Správal sa ako moje siamské dvojča, chodil krok za mnou, odháňala som ho čoraz podráždenejšie, ale nepomohlo, keď som sa posunula čo len o meter, posunul sa aj on. Vôbec si neviem spomenúť, kedy to skončilo, ale jeho meno si pamätám.
Čo sa týka filmov, bez akčňákov a zvlášť thrilerov v pohode prežijem, vždy som milovala komédie, hlavne francúzske, Belmonda, Funesa a Girardotku môžem hocikedy. Ukradli torzo Jupitera proste nemá chybu. Samozrejme aj české komédie, hlavne paródie, milujem paródie. A Angelika je super doteraz, tá stará samozrejme, tá nová to je jednoducho des! A môj zatiaľ neprekonaný a neprekonateľný favorit je Robert Redford, s tým môžem hocijaký film. Zamilovala som sa pri pozeraní Butcha Cassidyho a Sundanca Kida a trvá to dodnes.
VíťaNT: posedlost dětí televizními hrdiny je (naštěstí) většinou jen přechodná záležitost, i když spíš něž terminátoři a jejich následovníci mne děsilo když bratranec kdysi připochodoval ze školky že už má svou vyvolenou Esmeraldu které on dělá Chosé Armanda. Co proti TOMUHLE byla nějaká Xena...
Naias: Já jsem u Butcha Cassidyho a Sundanca Kida dávala přednost Paulu Newmanovi. R. Redforda jsem si zamilovala o něco později.
Mám taky ráda komedie, parodie, ale i detektivky, historické filmy, chytrou romantiku... A ještě kvalitní dokumenty. Dodnes nezapomenu, jak se v Oknech vesmíru dokořán chudák Einstein řítil do černé díry a my diváci ho cynicky pozorovali.
V sobotu zemřel Pierre Brice. Náš idol z dětských let, kterému jsme vždy úúúplně strašně moc přály, aby zvítězil.
A on zvítězil, protože byl statečný, spravedlivý a čestný.
Achjo.
Ať je Ti zem lehká náčelníku.
Vinnetou, kterého jsem měl rád, zemřel už dávno. Z Old Shatterhandovy náruče šel do věčných lovišť. Pierra Brice jsem neznal a nemůžu říct, jaký byl. Do věčných lovišť asi nešel, tak snad do nebe.
Mou dětskou láskou byla o rok mladší sousedka. Každé ráno na mě čekala u vchodu s nějakým pamlskem, který tak hezky zpříjemnil nekonečnou cestu ze školy.
Vložit příspěvek