Nápady laskavého čtenáře hodnocení

Rozverně nactiutrhačné literární parodie, v nichž Michal Viewegh se svým pověstným nadhledem napodobuje styl jedenácti českých a deseti světových autorů. Ukázka: Kapesné inteligentní ženy ve vinárně U sudu Pavlu Tigridovi Červenec 1986. Teplý večer na terase vinárny luxusního hotelu kdesi na Jadranu. Ona se jmenuje Lucie, je jí dvacet čtyři let a je krásná: na dlouhé modiglianovské šíji nádherná hlava, ostře, řecky řezaný profil a velké oči ve tvaru mandlí, které, když ztmavnou, mají barvu dálek. On se jmenuje Pavel Tigrid a je mu šedesát devět. L: Už mě to všechno v tý Praze sere. Shánět pořád v Labuti nezbytnosti, který pak stejně nepotřebuju. Čekat dvacet minut na jedenáctku, která pak stejně nepřijede. Povlíkat po chlapech, co mě svlíkaj. Koukat na druhej program, kterej věčně zrní… Ale hlavně mi jde o to dítě — o Milana: nechci, aby vyrost v takovýho toho českýho skrčence s dvojí tváří a já mu pak v Labuti musela shánět věci na holení dvakrát! — Kdo za to, pane profesore, může? Kdo nám tenhle úděl nadělil? T: (zvážní, zamyslí se) L: Kdo nám může hejbat tou anténou? T: (přemýšlivě) Jak jsme přišli k svému šedivému osudu, o němž víme s jistotou jen to, že nás tíží k neunesení a že potrvá? Ptáte se, kdo na nás uvalil to věčné břímě? (usměje se) Jestli chcete, Lucie, tak vám to vysvětlím. Je to otázka maximálně čtrnácti dnů… L: (nadšeně) Jůůůůů, fakticky? Teda vy jste boží! Děkan! T: Je to moje povinnost. Člověk bez dějin je věčné dítě. Nezmapovaný osud je jako slepá mapa. Dala byste si langusty? L: Třeba. (na chvíli se zadumá, potom se jí čelo rozjasní) Už to mám! Můžou za to Rusové! Že jo? Že za to všechno můžou Rusové? T: Částečně ano, ale je to trochu složitější. Mohu vám dolít? L: (napije se) Že jo? Že kdyby Rusové nepřijeli s tankama, že by to všechno byla havaj? T: (zaujatě) Předpokládejme tedy, že by Rusové nepřijeli. Pražské jaro se rozvíjí podle plánu, který se nazýval Akční program, a jiných tehdejších stranických dokumentů. Dále předpokládejme, že tohle všechno bylo řádně schváleno mimořádným sjezdem KSČ, který v klidu proběhl, jeho závěry byly přijaty v Moskvě vcelku bez problémů, i když s jistými zárukami ze strany Prahy. Takže v našem scénáři je pražskojarní obloha modrá jak trojúhelník ve státní vlajce, žijeme podle Akčního programu a ten nám slibuje mnoho dobrot. Vezměme jen ty politické: proklamované příští svobody a práva občanů — L: Neznáte nějakej vtip? Politickej? T: To, co vám teď vyprávím, je, Lucie, také vtip. Krutý vtip, protože, abych vás nenudil dlouho, všechna ta práva a svobody, které reformní program komunistů občanům nabídl, byly týmž programem popřeny. Právo politicky rozhodnout, co je v zájmu společnosti, nemá tato společnost sama, ale komunistická strana a její ideologie, tvrdil Mlynář — a Dubček mu nikterak neodporoval… L: Viděla jsem Dubčeka v plavkách! Na fotce. Normálka skákal do bazénu. Připadalo mi to boží — papaláš, a skáče do bazénu… Měl docela dobrou figuru. T: Ale pozor, Lucie, rozhodně to nebyl žádný demokrat, ba dokonce ani důsledný reformátor, ten usměvavý, bodrý Saša! Koneckonců pracoval čtrnáct let v mocenském aparátě po boku Novotného, znal železné a často zvlčilé zákony vládnoucích, boj o moc, intriky. A pokud jde o tu jeho figuru: už Smrkovský odhalil a také dokázal, že ona fotografie v Mladém světě byla prachsprostá koláž — hlava Dubček, ale tělo John Wayne. Určitě jste ho viděla v Tarzanovi… L: Jste kruťák. Berete mi všecky iluze. T: Honem si připijme, abych se vám docela nezprotivil! (připíjejí si) Věřte mi, Lucie, že to tak opravdu bylo. Podvody a nezákonné praktiky byly symbolem každé komunistické moci. A často šlo také o mnohem víc než o slova v nějakém programu nebo o hloupé fotografie: šlo o život, o mnoho životů… — Krátce před svou smrtí napsal Lenin Naděždě Krupské: „Je to neomalený člověk. Soustředil ve svých rukou nekontrolovatelnou moc a je otázkou, zda ji nezneužije.“ Víte, koho měl na mysli? L: (přemýšlivě vyfoukne kouř cigarety) Tolstoje? T: Ne, Tolstého ne. Už jsem vám řekl, že jste úžasně milá? L: (vraští soustředěné čelo) Mičurin?… Walt Disney? T: Ne, upřímně řečeno ne. Napovím vám: Stalin L: Josif Vissarionovič Stalin T: Výborně! Na váš úspěch! (připíjejí si) Lenin to skutečně řekl o Stalinovi. Stalin… Kdo byl Stalin? L: Politik? T: Ano, politik a zároveň rozsévač hrůzy, mučitel a vrah svých skutečných i domnělých odpůrců, jakož i jejich rodinných příslušníků. V době jeho krutovlády přesáhl počet politických vězňů neuvěřitelných deset miliónů… L: (odstrkuje talíř) To je hnus! Hrůza a hnus! T: Ano, člověku se z toho chce zvracet. L: Tak proč jste to objednával? T: Rychle tu pachuť zapijte! Objednám vám raději kraby. L: Jestli je zase nebudou mít, vážně si to s tou emigrací rozmyslím. Nemaj tady v longdrinku ani paraplíčka… Ale kdo za to teda může? T: (trochu nejistě) Za co? L: No že je blbá televize? Že i s úplatkama beru tak málo? Že nikde nic není? Kdo? Rusové, nebo ten Mlynář s Dubčekem? T: Totiž — (chce cosi říci, ale je přerušen mladým černookým Černohorcem, který žádá Lucii o tanec) L: No jestli tady prófa dovolí… (potěšeně vstává) T: (naoko bodře) Jen běžte, jen běžte… Až se vrátíte, povím vám něco o mnichovské zradě.... celý text