Osudy dobrého vojáka Švejka za světové války I-II hodnocení

Vydání XI. I. díl V zázemí (1921) Na začátku knihy oznamuje Švejkovi posluhovačka paní Müllerová slovy „Tak nám zabili Ferdinanda“, že v Sarajevu byl zavražděn arcivévoda František Ferdinand d'Este. V pražském hostinci U Kalicha se Švejk setkává s tajným policistou Bretschneidrem, který nechá zavřít sprostého hostinského Palivce do vězení pro velezradu za odpověď na otázku, kde je obraz císaře pána (hostinský řekl „na půdě, sraly na něj mouchy"). Zatčen je i Švejk, protože tvrdí, že bude válka. Ocitne se na policejním ředitelství a poté v blázinci. Když válka skutečně vypukne, je Švejk povolán na vojnu. Protože trpí silným revmatismem, veze ho k odvodu paní Müllerová na kolečkovém křesle. Švejk přitom mává berlemi a křičí „Na Bělehrad“, čímž způsobí obrovské pozdvižení. Pak je léčen v nemocnici pro simulanty u doktora Grünsteina, pobývá na garnizóně (vojenské vězení), slouží u polního kuráta Katze a poté, co jej věčně opilý Katz prohraje v kartách, skončí jako vojenský sluha (pucflek) u nadporučíka Lukáše, známého mnoha milostnými aférami. Když mu nadporučík přikáže, aby mu sehnal stájového pinče, Švejk jej pro něho ukradne. Ukáže se však, že pes patřil plukovníkovi Krausovi von Zillergut a nadporučík Lukáš je poslán do Českých Budějovic k 91. pěšímu pluku, který se připravuje k odjezdu na frontu. Švejk jede pochopitelně s ním a říká nadporučíkovi, že „to bude něco nádhernýho, když voba padneme spolu za císaře pána a jeho rodinu…“ II. díl Na frontě (1922) Do Českých Budějovic jede nadporučík Lukáš se Švejkem rychlíkem a Švejkovi se přihodí nehoda. Baví se s železničním zaměstnancem o problematice záchranných brzd a možná on, možná oba za tuto brzdu zatáhnou a způsobí nenadálé zastavení vlaku. V Táboře je Švejk vyveden na nádraží kvůli sepsání protokolu a vlak mu mezitím ujede. Velitel nádraží mu poté, co zjistí, že Švejk nemá peníze na lístek, nařídí dojít do Českých Budějovic pěšky. Při této budějovické anabázi Švejk pěkně zabloudí, přihlouplým putimským strážmistrem Flanderkou je považován za ruského špióna a nakonec je ke svému pluku doveden četníkem jako údajný zběh. Se slovy „Poslušně hlásím, pane obrlajtnant, že jsem opět zde“, se radostně hlásí u nadporučíka Lukáše. U pluku se Švejk postupně seznamuje s nezapomenutelnými postavami knihy jako je účetní šikovatel Vaněk, kuchař okultista Jurajda, jednoroční dobrovolník Marek nebo sapér Vodička. Setkává se i s karikaturami důstojníků, jako je přičinlivý až podlézavý kadet Biegler nebo omezený poručík Dub, v civilu gymnaziální profesor, jehož oblíbeným koníčkem je buzerace vojáků a který svými radami otravuje život i zkušeným aktivním důstojníkům jakými jsou hejtman Ságner nebo plukovník Schröder. Oblíbeným Dubovým rčením, které ve vzteku pokřikuje na vojáky, je „Ty mne ještě neznáš, ale až mne poznáš, já tě přinutím až k pláči“. Švejkův pluk je brzy poslán na frontu a přemístěn do města Királyhidy na rakousko-uherském pomezí. Zde se nadporučík Lukáš opět zaplete do dalšího milostného dobrodružství s vdanou paničkou a pošle Švejka s dopisem ke své vyvolené. Švejk doprovázený sapérem Vodičkou se dostane do rvačky s jejím manželem, která skončí jako hromadná pouliční bitka. Za to jsou oba zatčeni. Nadporučík Lukáš si musí najít nového sluhu, kterým se stane věčně nenažraný tlustý obr Baloun, neustále ztrpčující svému pánovi život tím, že mu všechno sní. Po propuštění se Švejk stane ordonancem (= vojenským poslem) své 11. marškumpanie a loučí se se sapérem (= ženistou) Vodičkou slovy „Až bude po tý vojně, tak mé přijeď navštívit. Najdeš mé každej večer od šesti hodin u Kalicha na Bojišti.“... celý text