Prostě, zabil jsem svého otce hodnocení

Svědectví o dramatu hodném antické či shakespearovské tragédie. A také obraz spravedlnosti po česku. Otec se nemůže podílet na výchově svých dětí, ačkoli na to má soudní rozhodnutí, jejich matka mu v tom úspěšně brání a děti vede k nepoctivosti. Zabiják není poslán do vazby, schází se se svědky a ovlivňuje jejich výpovědi, takže všechno ve shodě se scénářem obhajoby viděl i ten, kdo v sále hostince U Cimbury v Bělé pod Pradědem vůbec nebyl, protože neměl na vstupné, i ta, která se nakonec přeřekla, že "tančila jinde". Naopak, mladou svědkyni, která vrahovo jednání na osudné diskotéce popisuje pravdivě a věrohodně, soud pošle na oční vyšetření a policejní eskorta ji potupně odveze k psychiatrovi, aby zjistil, zda je normální... Těžká újma na zdraví je později překvalifikována na lehčí paragraf pouhé újmy na zdraví, ačkoli oběť této újmy se už nikdy neprobere a po 35 dnech bezvědomí zemře. Ministr české kultury lže, že osobně sledoval všechna soudní jednání, zatímco byl přítomen jedinému. Věra Čáslavská, matka vraha, předsedkyně Českého olympijského výboru a hradní poradkyně se dušuje, že do procesu nezasahovala, zatímco z dějiště olympijských her soudu radila, jak má postupovat. Svatý spolek Šalamoun, John Bok a spisovatelka Lenka Procházková bojují za to, aby vrah dostal milost, svolávají tiskové konference a lžou jako když tiskne. A konečně tu máme vrchol obrazu české spravedlnosti: odsouzený vrah, který nad svým činem nevyjádří sebemenší lítost a před televizní kamerou prohlásí "...prostě, zabil jsem svého otce, byl jsem svědkem smrti cizí osoby, udělal bych to znovu", si ze čtyřletého trestu neodsedí jediný den a ještě je přijat ke studiu práv. Miloslava Ševčíkové do své knihy zařadila i doprovodné dokumenty: dopisy (např. vdovy Evy Odložilové a matky dvou malých sirotků prezidentu Havlovi, a také mimořádně hodnotný list spisovatelky Evy Kantůrkové vdově), komentáře sdělovacích prostředků a ohlasy čtenářů denního tisku... celý text