Chata jménem Marion hodnocení

V autobiografických vzpomínkách pokračuje autor další epizodou ze života školáka Tédy, jehož rodiče v roce 1956 hledají únik ze všedního stereotypu i přeplněného města problematickým návratem k přírodě v chatové osadě za Prahou. Atmosféra padesátých let má se svobodou málo společného a spousta lidí se snaží nalézt její náhražku v úniku do chatových osad, kde přes neděli pozapomínají na problémy své městské existence. Také Tédovi rodiče podléhají iluzi, že pobytem ve zděděné chatě u Senohrab dopřejí synovi léto na čerstvém vzduchu, obohatí svůj jednotvárný život a uniknou na chvíli od každodenních starostí. Malý Téda pozorně sleduje postupné sžívání svých rodičů, nepraktického otce a energické maminky, kteří oba jsou ukázkovým produktem života ve městě, s nezvyklým prostředím chatové osady a jejich mnohdy svéráznými víkendovými sousedy. Jeho svět mezi kamarády je jednodušší, mnohé mu připadá podivné, ale radostně si užívá chatařskou pospolitost a nakonec i jeho rodiče nacházejí půvab v nezvyklém způsobu života a v kontaktu s příměstskou přírodou. Reflexe padesátých let je i tady nenásilná, přiměřeně věrohodná a přiměřeně čtivá.... celý text