151 dní po evropských stezkách: Dobrodružství holky s bucket listem
Lucie Kutrová
https://www.databazeknih.cz/img/books/47_/470838/bmid_151-dni-po-evropskych-trailech-a-ho-b0A-470838.jpg
4
290
290
Další kniha úspěšné autorky, ale hlavně cestovatelky Lucie Kutrové je tady! Po návratu z Pacifické hřebenovky v Americe se rozhodla prozkoumat a přiblížit vám spoustu nádherných tras a stezek, které máme přímo pod nosem. Tentokrát vás čeká cestopis po evropských trailech, ale také putování životem holky, které hory, láska a bucket list změnily život. Nečekejte jen tu krásnou stránku, Lucie je ochotná se podělit i o ten opravdový život, někdy krutý a jindy nespravedlivý. Inspirujte se a vydejte se na delší přechod, než je ten od gauče k lednici, nebo od domu do práce. Zkuste si prožít tu volnost, kdy jste to jen vy, těžký batoh, skvělá nálada a hory. Ale pozor! Lůca varuje, že když vyjdete jednou, nebude to naposledy…... celý text
Přidat komentář
Dívčí románek s cestovatelskou tématikou. Jako cestopis to neberu, když dobrá polovina je o psovi a závěr první větu potvrzuje. Za otevřenost (nezaměňovat s upřímností a pravdivostí) musí autorka počítat s adekvátní reakci čtenářů. Nebýt názvů a metrů, tak podle popisu nerozeznám Alpy, Tatry a Beskydy. Prostě ne. Krpal sem, krpal tam, blbý mraky, blbý les, nádherný rozhledy, azuro... Honem honem nahoru, fotka, honem honem dolů, hlavně mít spaní s výhledem... Živit se čokoládičkama a čínskýma polívkama? Tak z tohoto jsem si na zadek nekecla, i když jsem tušila, co mě čeká. Dobře mi tak...
Čekal jsem, že Evropa mi sedne víc než PCT, ale nakonec to v podstatě vychází tak nějak na stejno. Nevadí mi, že je to hodně osobní, i když jsem to nečekal, ale v podstatě to ve finále beru spíš jako plus. Co se týče samotných trailů, nepředpokládal jsem, že to bude podrobný průvodce, takže z tohoto pohledu taky nejsem zklamaný, beru to spíš jako určitou inspiraci, kterou člověk může nějak uchopit a prožít si to sám po svém. Příběhy z míst, kde jsem taky byl, mě ostatně oslovily nejvíc, protože holt není nad osobní zkušenost, kterou si člověk může srovnat se zkušeností někoho jiného - třeba na slovinský Grintovec jsem si zavzpomínal s velkou chutí, a nejen na něj. Styl psaní autorky se moc nezměnil, možná bych ocenil už trošku dospělejší projev, ale budiž, i přes to se dá relativně v klidu přenést. Bohužel, když o tom tak přemýšlím, tak největší mínus té knihy je (kromě odfláknuté korektury, ale to už snad v současnosti ani nemá smysl zmiňovat), že se mi stejně jako ta o PCT během čtení v podstatě rozpadla. Ne, nechovám se ke knihám jako čuně, stalo se mi to v posledních mnoha letech přesně u dvou a vím, že nejsem jediný, kdo má podobnou zkušenost. Tohle (a nikoli obsah) je pravděpodobně hlavní důvod, proč si už další autorčinu knížku patrně pořizovat nebudu.
Pro mě je Lůca velmi inspirující. Hory miluju, ale na vícedenní trek jsem se zatím neodhodlala. Třeba to přijde, v této knize jsem našla několik tipů :-)
Četla jsem už Pacifickou hřebenovku, takže jsem věděla, co čekat. Lucka je svá, ne každému její styl vyprávění sedne. Já jsem se u knížky naladila na pohodovou dovolenkovou vlnu, brala jsem to s nadhledem a nepitvala se v detailech. Knihu jsem si užila a našla i nemálo inspirujících míst a myšlenek.
"Jde zajíček, jde zajíček, jde a jde. Kampak jde?"
Na začátku čtení jsem byla trochu skeptická, nějak mi neseděl styl psaní, ale během pár stránek se knížka změnila v závislost. Nemohla jsem přestat číst a díky spoustě různých trailů byla knížka různorodější než ta předchozí a tím se mi líbila i mnohem více. Ano, v některých ohledech autorku třeba úplně nepochopím, nebo úplně nesouhlasím, ale i tak nelze, než ji obdivovat. Někdo může říct, že si pořád jen stěžuje, ale zkoušeli jste někdo vícedenní přechod hor? Ono to opravdu není jen růžové a já jsem ráda, že je knížka napsaná střízlivě a realisticky a že nejsem jediná, kdo má s těžkým batohem na zádech pocit, že umře :D Tento druhý díl byl opravdu hodně inspirativní a těším se na další knížky, které autorka napíše.
Když jsem tu četla ty negativní komentáře, tak jsem se trošku lekla. Ale bylo to zase úžasné. Je to prostě deník. A mě bohatě stačilo se dozvědět, jaké traily existují a detaily o tom, kde se ubytovat apod. mi nechyběly. Stejně si to člověk pak neplánuje podle sebe z více zdrojů a nebo neplánuje vůbec :) pěkné čtení a moc jsem se zase nasmála. Jako jde zajíček, jde, jde, jde, kampak jde, bylo fakt boží :D a těch hlášek zase. Super. Povedla se.
Tak nešlo odolat. Když už člověk ví, co má čekat, tak dostane přesně to, co čeká. :D Nezklamalo. Zdrobněliny, afekty, humor založený na hyperbolách (Lucinčina babičko, to je úmyslné přehánění skutečnosti, jako že Lůca má drobnou nožku číslo 155) exprese, emoce a mezi to něco málo o cestování. :)
Lucinka trošičku špatně snáší kritičku a hrozně ji bolí srdíčko, tedy láska, z toho, že jí někdo řekne něco ošklivého. :D Ale teď vážně. Toto volné pokračování je mnohem snesitelnější, když člověk ví, co má čekat. Osobně autorku nesleduji, takže knížka je hezké shrnutí toho, z čeho je zas na prášky. :D Co mě motivovalo, tak to byl zájem o popis něčeho, co znám a hrozně mě zajímalo, jak moc jsou její dojmy odlišné od těch mých. :D
Tedy Pavlíka znám z Trailů taky a připadá mi, že to, co Lucie píše je hodně daleko od „života takového, jaký je“. Vynechat podstatné informace jako, že je to hulič jak Brno, že celou PCT prošel zhulenej (stejně jako polovina těch, co tam byla), že je rentiér, který chodí po horách, jinak mu „mrdá v hlavě a dělá bordel“, a další špeky je vážně škoda. Jinak je jak hadimrška a do těch kopců běhá jak kamzík. A některé doma dělané super lehké pomůcky jsou docela cool. Jo a na ledvinku nedá dopustit. :D Jo, je škoda, že zrovna takovéto zajímavosti v knize vůbec nejsou. :/
Ten přechod Nízkých Tater stojí za to. Pro mě to bylo spojené s celou SNP, kde jsme ještě se dvěma holkami přešli celou trasu a ten potůček z Telgártu je docela mazec. :D Je to tam kopec jak sviňa, ale dá se jít i po asfaltu – ale zas to trvá dýl. :/ Jinak ty „chaty“, nebo útulny, jak se jim říká jsou fajn. Některé jsou spravované a vaří se tam, některé jsou jen tak, jak je nadšenci postavili a jsou rozeseté po celém přechodu hřebene. :) A ten závěr v Donovalech na ten Kozovrh, jak jsme to přejmenovali je taky pošušňáníčko. Nejdřív hodinu strmě dolů a pak snad kolmo nahoru. My jsme to šli za jemného mrholení a často to bylo víc zpět nežli napřed. Lůca taky zapomněla říct, že za Kozovrchem je pak asi 7 km luk a jsou hodně rozsáhlé a chodit po nich je taky zážitek. :) No ale každý si pamatuje něco jiného a jiné věci jsou pro něj důležité. :)
Osobně myslím, že to není zlá knížka a má své čtenáře. I když tak třetina komentářů je hanlivých, bude to hlavně tím, že kniha je špatně zařazená. Toto není cestopis, ani manuál na to, jak chodit po horách, a jaké to tam je. I když, jo, tak třetina knížky se snaží motivovat k výšlapům.
Budu se opakovat, ale bylo by fajn, kdyby se autorka naučila, že pro nemalou část lidí je její osobnost moc. Kámoš jí neřekne jinak jak „Ta růžová pi*da“ a i to patří k tomu, když člověk vstupuje do veřejného prostoru. I do mě se tady obul jeden fanoušek, že má kritika byla neadekvátní. No což. Ne všichni musejí být naměkko, nebo pánové možná natvrdo, z 30leté „lidožravé krávy“ co se chová jak 13letá. :D
Cestopis to rozhodně není, na free dojmologii už jsem moc stará. Kupovala jsem kvůli radám na evropské stezky (dobře mi tak, měla jsem lépe číst anotace).
Popravdě se mi první kniha Lucky líbila víc než tato druhá. Byla víc komplexní, možná vtipnější. Tady v druhém dílu už se Lucka zaměřuje na jednotlivé výlety. Knihu jsem četla přerušovaně, neměla jsem nikdy problém se vrátit do děje. Hvězdičku musím ubrat za přecitlivělé výlevy, to mě trošku štvalo a iritovalo. Stejně jako u první knihy, v hodnocení jsem již kritizovala zpracování knihy, tvrdá vazba knihy je nepraktická, v textu odkazy na fotografie, které chci vidět hned a ne dohledávat (pak se stejně zadívám do dalších fotografií).
(SPOILER) Já nevím… Ze začátku se to četlo hezky, od půlky už to bylo utrpení. Rozhodně se nejedná o cestopis, spíš mi to přišlo jako velká srážka s egem (“podívejte se, jak jsem vtipná a cool, že chodím s batohem”) a přejitřelé fňukání. Každý se někdy rozešel s někým, koho miloval, skoro každý přišel o milované zvíře. Když si člověk koupí cestopis nečeká, že bude číst o tom, jak po rozchodu končí život, ani o tom, jak si někdo zpopelní psa a tahá ho po horách. To se chce spíš jednomu klepat si na čelo. Plus styl psaní není žádné veledílo. Tři hvězdičky za cestopisnou část a hezké fotky.
Pět * za upřímnost. Za brutální upřímnost.
Není skoro o čem mluvit. Upřímnost odzbrojila mou případnou kritiku. Přebila totiž všechno.
Pokud Lucce psaní pomohlo jako terapie, tím líp. Mé srdce okoralé se snaží dávat si bacha. Dobře si pamatuje, jak to bolí. A nikdy už více. :)))
Knížka je zábavná, čtivá, sice jsem doufala, že se dozvím o evropských trailových stezkách, ale i tak jsem se dozvídala o cestách i o životě. :) Trampoty s "batohem - skříní", já, absolutní neschopa zabalit si rozumné zavazadlo, zcela chápu. Táhla bych 30 kilo i kdybych měla všechno ultralight. O to víc bych si toho vzala, ne??? Moje logika.
Přeju všem šťastná putování - na cestách i životem.
Pro mě byl druhý díl Lucčina dobrodružství mnohem čtivější, než první díl.
Užívala jsem si čtení a pokaždé se těšila, až budu moct opět otevřít knihu a ponořit se do ní.
Nebudu lhát, zasmála jsem se i si poplakala.
Čekala jsem od knížky řadu zajímavých tipů na evropské treky, a v tom jsem se bohužel zklamala. Kniha je spíše deníkem než cestopisem, zatímco konkrétních informací o stezkách obsahuje jen pomálu, důvěrných informací a osobních pocitů je v ní přehršel. Nic proti tomu, autorka má právo psát o svém intimním životě, jak uzná za vhodné, ale uvítala bych, kdyby taková kniha nebyla označována za cestopis.
Perfektní čtení, dlouho se mi nestalo, abych u knížky vyprskla smíchy, a tady hned několikrát. Navíc Lucka píše tak příjemně nenásilně, nenáročně, i v těch náročných chvílích jakoby se člověk viděl. Vůbec nic jsem od knihy neočekávala, a o to víc jsem dostala.Pacifickou hřebenovku jsem zatím nečetla, ale co nejdřív napravím, protože tohle se mi fakt líbilo moc.
Čtivá, místy humorná "motivační" knížka. První půlka mě bavila více. Souhlasím, že ten konec byl už takový zbytečný a škoda té cesty na Šumavu s "nezkušenou" kámoškou, ta by mě zajímala nejvíce.
Jako podrobný průvodce, kam, jak a co procestovat tato knížka moc neposlouží. První knížku jsem nečetla, zajímalo by mě srovnání.
Skvěle napsaný cestopis pro ty, které je Pacifická hřebenovka moc daleko. Nechybí Lucčin humor a hlavně Marvel! Skvělá inspirace na výlety.
Druhá kniha Lucky Kutrové, tentokrát po jejím chození po evropských horách, hlavně Ukrajina, Alpy a Slovensko. Stejně jako její předchozí kniha je tento cestopis napsán tak, že jsou zde sice popisy tras, ale k tomu více osobních zážitků a názorů Lucky na to které putování. Kniha se četla velmi dobře, toho kdo čeká doslovný popis toho kterého trailu, to bude možná lehké zklamání. Celá kniha je zdokumentovaná i fotograficky, vskutku nádhernými fotkami. Jeden trail co zde popisuje a to stezku SNP přechod Nízkých Tater, jsem kdysi také šel a bylo příjemné porovnat její zážitky se svými. V neposlední řadě chci poděkovat za skvělý tip na přejití Šumavy, na který příští rok hodlám vyrazit a díky Lucce vím jak a kudy. Takže přeju další šťastné kilometry, případně další zajímavou knihu a velký pozdrav Marvelovi.
První kniha se mi líbila více. U této se nějak nemohu zbavit pocitu, že to bylo dáno rychle dohromady. Pobavilo mne týtrí. Kapu si ho do turistických bot a na žaludek si dávám alpu na cukr. Nevím, zda si přečtu od autorky další knihu. Ale nic nemění na tom, že autorka se sbalí a jde do hor a motivuje lidi nejen chodit po horách.
Asi jsem čekala trošku něco jiného, i přesto, že inspirace pro traily v blízké vzdálenosti tam je. Konec knihy je takový...pochopitelný, ale myslím si, že s odstupem času by ho i sama Lucka chtěla smazat. Vím, že takhle přemýšlí každý po rozchodu, přesně takové myšlenky se kolikrát honily v hlavě i mně, a až mě vyděsilo, jak podobné pocity všichni prožíváme. Bohužel si myslím, že takto vypsané pocity patří spíše do deníku nebo do zpráv určeným kámošům, a ne do knihy, která je na hlavních stojanech v knihkupectví.
Čekal jsem něco jako cestopis s tipy na výlety, rady, zkušenosti a vůbec informace, co se můžou hodit, kdybych se rozhodl na dané místo zajet. Čekal jsem zbytečně....
Kdysi jsem se pokoušel přečíst knihu o pacifické hřebenovce, tuším to byla Divočina od Cheryl Strayed a to bylo podobné. Vedle ne moc zajímavého popisu putování tam byla spousta rýpání se ve vlastních pocitech, což je přesně to, co nemusím a po pár kapitolách jsem to musel vzdát.
Tato kniha se zdá stejná kategorie - spousta nezajímavé omáčky, ale co by člověka fakt zajímalo, kdyby si tam chtěl zajet - nějaká mapka trasy, kde nechat auto, kde sehnat ubytování - takových informací moc není. Nesedí mi ani koncept bucket listu - na jedné straně si tam autorka napíše udělat školu - a pak píše, jak ji to nebaví, to dost nechápu. Taky dost vadí přehnané používání zdrobnělin a fňukání po zemřelém psovi. Chápu, že je to přítel člověka, ale jednou by snad stačilo.
Kniha mě dost zklamala, odkládám na straně 86. Počítám, že si ji časem prolistuju, ale celé v kuse to moc ke čtení není.
BTW - po pár otevřeních knize praskla vazba a to je fungl nová, nevím, jestli to nebrat jako znamení, že radši neotvírat...
Štítky knihy
cestopisné příběhy Evropa cestopisy české cestopisy vysokohorská turistika
Autorovy další knížky
| 2019 |  151 dní Pacifickou hřebenovkou – Dobrodružství Holky s bucket listem |
| 2021 | 151 dní po evropských stezkách: Dobrodružství holky s bucket listem |
| 2023 | 151 příběhů na Stezce Českem: Dobrodružství holky s bucket listem |
| 2024 | 151 důvodů proč (ne)cestovat s tátou po Skandinávii: Dobrodružství holky s bucket listem |
| 2023 |  151+ nápadů na můj bucket list |
Dočteno, ale se sebezapřením. V podstatě jsem se musel nutit číst dál a to mi četbu dost natahovalo. Sedí mi spíše klasické cestopisy s barvitým popisem míst a okolí. Lucka má knihu postavenou na humorné notě. Jasně, taky se rád zasměju, ale do žánru cestopisu to mě osobně prostě neladilo. Oceňuji zejména fotky, které dokreslují místa a zážitky z dané oblasti.