27 smrtí Tobyho Obeda
Joanna Gierak-Onoszko
https://www.databazeknih.cz/img/books/48_/484012/bmid_27-smrti-tobyho-obeda-GDq-484012.jpg
5
121
121
Toby zemřel sedmadvacetkrát a Kanada se začíná ptát proč. Poslední ze sítě desítek škol, které měly domorodé děti naučit evropským způsobům, byla zavřena v roce 1996. Ne všechny vypadaly jako peklo na zemi. Mnoho z nich ano. Převýchova. Bití, ponižování, sexuální zneužívání. Za chybu – trest. Za používání rodného jazyka – trest. Za pláč – trest. Za nemoc – trest. Děti, které vyrostly v internátních školách si říkají přeživší. Pravda je ale složitější, jak během dvou let své práce zjistila reportérka Joanna Gierak-Onoszko. Co když byla pečovatelka také obětí násilí? Proč děti z internátu ubližují jiným dětem? Jakou roli odehrála církev a jak se dnes staví k obětem? Kruh násilí, bolesti a pomsty je těžké přerušit. Stejně jako vyléčit rány, mluvit o nich. Připustit si, že příběh vlastní země není křišťálově čistý jako její lesy a jezera.... celý text
Literatura světová Literatura faktu Žurnalistika, publicistika
Vydáno: 2021 , AbsyntOriginální název:
27 śmierci Toby’ego Obeda, 2019
více info...
Přidat komentář
Nehodnotím námět knihy - to u literatury faktu ani moc nejde - jako spíš zpracování autorky. Ocenila jsem široký záběr všech možných souvisejících témat, ať už jde o diskuzi o kulturní apropriaci nebo ohrožení žen prvních národů i v současné době, dozvěděla jsem se tím hodně o složitých problémech relativně nedávno kolonizované země a začala o některých věcech přemýšlet jinak.
Nicméně forma knihy mě až tolik neoslovila, občas pro mě bylo těžké sledovat nit vyprávění a ztrácela jsem se v složitých metaforách nebo odbočkách. Navíc mi vyloženě vadily 'punchlines' na konci kapitol nebo některých příběhů. Pravděpodobně by mi to nepřišlo tolik výrazné, kdybych četla jednotlivé články třeba v časopise, ale v knize mi to dávalo takový dramatický bulvární nádech, což mi přišlo nepatřičné.
Tohle číst mi lámalo srdce.
Děti původních obyvatel Kanady byly odtrhnuté od rodin, dané k adopci, nebo hůř, do internátních škol. Tam je zneužívali, bili, týrali..
Kanada to věděla. Nic neudělala.
Já měla takovou chuť všechny ty nevinné malé dušičky obejmout.. Ublížit dítěti může jen odporná lidská bytost. A mít z toho dokonce i potěšení, zábavu? A že se toho dopouštěly i ženy? Nějak nemám slov.. Hodně bolavé čtení. Ale pokud se na to cítíte, mohu jedině doporučit.
Nakladatelství Absynt vydává opravdu jedny z nejlepších knih!
Moje další Absyntovka ze skvělé edice Prokletí reportéři. Zanechala ve mně neskutečně silný dojem, ale vlastně vůbec nevím, jestli mi přísluší ji hodnotit počtem hvězdiček. Je drsná, krutá, emotivní a především strašně moc důležitá. Klobouk dolů přede všemi, kteří se rozhodli svůj příběh sdílet, a autorce za citlivou interpretaci. Za mě je to kniha, která ve mně letos vyvolala nejvíc emocí - pocit totální bezmoci, marnosti, znechucení - a na kterou rozhodně hodně dlouho nezapomenu.
Musela jsem ji dávkovat, někdy jsem ji odložila na celý týden nebo proložila nějakou oddechovkou, je to síla. Osobně tomuhle typu příběhů říkám kondenzovaná depka. Přesně takový pocit mě provázel při čtení i hodně dlouho poté. Přesto - nebo možná právě proto - ji doporučuju každému, kdo se zajímá o současné světové dění nebo Kanadu. Každému, kdo adoruje církev, i těm, kteří jí nemůžou přijít na jméno. A vlastně i všem ostatním. Naléhavé svědectví předané v knize 27 smrtí Tobyho Obeda by nemělo uniknout ničí pozornosti.
”Tehdy mi řekne: systém internátních škol mi vzal můj jazyk, moji kulturu i moji identitu.”
”Tak vypadá dítě naučené modlitbám a poslušnosti, typická žačka internátní školy, ovoce procesu přeměny. Co s tebou bude, holčičko?”
Tohle byla Kanada, tohle je Kanada, tohle bude Kanada. Vykonáno ve jménu náboženství, vykonáno ve jménu státu.
To, co se dělo původním obyvatelům, to, co bylo vykonáno na mnoha a mnoha dětech, mrazí, láme srdce a vhání slzy do očí. Kulturní genocida, kterou žádná omluva, žádná finanční odškodnění, nikdy nenapraví.
Prosím, přečtěte si příběh Tobyho Obeda.
Myslela jsem,že tu knihu ani nedočtu,,ne z duvodu,že by mě nebavila,ale z těch nechutnosti co se v knize píší,,musela jsem ji dávkovat,je to silná kniha,,a je mě líto všech,co si tím vším musely projít a taky potom žít dál,,no nemám slov,,,,,tohle jsem fakt nečekala,,,
Obsah je samozrejme velmi silny, tezky. Je dulezite o takto bolestne historii mluvit. A vlastne i soucasnosti, nebot nasledky nyni prezivsi predavaji dalsim generacim.
Po rekneme “umelecke” strance bych vsak mela jeden komentar: mne chybela jedna pribehova linka nebo naopak otevrene priznani oddelenych pribehu. Zdalo se mi, ze autorka vypraveni sklada z jednotlivych pribehu, ale skace od jednoho k druhemu, neni to nejak sesypane do celku, ale je to tak “hala bala”. Kdyby to teda aspon byly jednotlive pribehy prezivsich. Nebo rekneme typy traumat (to zno hrozne, ja vim) Ale ja vubec nechapu, jak to poskladala, jako by skakala tam a zpatky, neco se obsahove opakovalo (opet chapu, ze ty pribehy se dely opakovane, ale pri cteni to mela nejak priznat). Nic to neubira na otresnosti a dulezitosti takove vypovedi. Z edice Prokletych reporteru hodnotim jako jednu ze slabsich.
Z historických kníh či učebníc dejepisu už o traumatickej minulosti Pôvodných obyvateľov Severnej Ameriky čo-to vieme, no nech je naša snaha pochopiť a porozumieť akokoľvek veľká, skutočná hĺbka tragédie nám ostáva skrytá.
Pri systematickom vyvražďovaní, segregácii, dehonestácii kultúrnych prvkov či zákaze tradičných rituálov totiž kolonizácia neskončila, o slovo sa v priebehu dejín hlásili aj „internátne školy“ – (vraj) vzdelávacie inštitúcie určené na „prevýchovu“, s ktorých dosahom sa príslušníci jednotlivých kmeňov vyrovnávajú dodnes.
Zákaz materinského jazyka, degradácia, fyzické tresty hraničiace s mučením či sexuálne násilie zo strany cirkevných predstaviteľov... Otrasné zaobchádzanie, ktoré bolo roky mlčky prehliadané a potichu tolerované, do sveta „vyvrhovalo“ zlomených, psychicky labilných jedincov neschopných začleniť sa do spoločnosti, tíšiacich svoju bolesť v alkohole či drogách. Chudoba, absencia spoločenských väzieb, výbušnosť, samovraždy.
Joanna Gierak-Onoszko bolestivé spomienky preživších zručne prepájala s historickými reáliami, čím vytvorila komplexný obraz zosobňujúci vzťah Kanady a Prvých národov – priblížila tyraniu v školách i problematiku kultúrnej apropriácie, dotkla sa fetišizácie pôvodného obyvateľstva i systematického násilia páchaného na domorodých ženách a neopomenula ani poľutovaniahodný prístup, s akým kanadská vláda (aj cirkev) k problematike pristupovala.
Vzhľadom na tematiku a rozsah tragédie sa až zdráham napísať, že 27 Smrtí Tobyho Obeda je výborná kniha, no ona taká skutočne je. Drastická, tvrdá, bolestivá, miestami poriadne nechutná, no potrebná!
O tejto škvrne na histórii Kanady som vedela veľmi málo, len sem-tam som niečo zachytila, aj preto som si túto knihu chcela prečítať. Ale je to veľmi ťažké čítanie. Zasiahla ma hneď prvá kapitola, prvých pár viet, v ktorých sa dozvedáme, čo sa stalo Tobymu. Kniha sa potom vyvíjala trochu iným smerom, ako som čakala, pretože nie je len o Tobym, je o mnohých obetiach bývalého kanadského systému. Je o deťoch, ktoré prežili tieto strašné internátne školy, ktoré boli odtrhnuté od svojich rodičov, od svojho zázemia. A aj o tých, ktorí neprežili. Keď som čítala, čo všetko boli schopní ľudia, ktorí sa mali o tieto deti starať, robiť, tak som často neverila vlastným očiam, nechápem, ako mohli byť takí bezcitní (ešte k tomu to boli poväčšine cirkevné školy). Toľko bolesti, ponižovania, trestania a ešte akého... Ich obete si to so sebou niesli celý život a prenášali to aj na ďalšie generácie. Na ospravedlnenie a odškodnenie si čakali veľmi dlho a to, že vinníci ostali nepotrestaní...to je ďalšia pri ktorej neveriaco krútim hlavou. Napriek ťažkému obsahu sa mi kniha čítala dobre, autorkin štýl mi sadol, aj keď občas som mala problémy vyznať sa vo väčšom počte mien, tiež som mala sem-tam pocit, že je to mierne chaotické. Ale každá strana mi priniesla niečo nové a často som si niektoré informácie dohľadávala, hlavne miesta, kde sa to dialo. Knihu rozhodne odporúčam.
Málo viem o Kanade a jej komplikovanej histórii. Je to bolestivé čítanie, nedokázala som knihu dočítať na jedenkrát. Delím si to po kapitolách, je to hrozné... Toto neveriteľné utrpenie detí pôvodných obyvateľov, páchanie kultúrnej genocídy, trvalo desaťročia. Ak Toby Obed zomrel 27-krát, každý pri čítaní zomiera spolu s ním... Veď to sa nedá vytesniť, preboha... Trauma odtrhnutia od rodiny a prevýchova sa prenáša na celé rodiny, celé generácie sú neschopné sa zaradiť, trpia závislosťami, pokračujú v týraní a zneužívaní, tak ako to zažili sami.
Reportážny jazyk je vecný, tak je to o to strašnejšie. Autorkine slová čierne na bielom sa čitateľovi neprihovárajú, ale zmučene kričia. O rasizme, o príšernom násilí na deťoch a o inštitualizovanom týraní v cirkevných internátnych školách. O preživších. Ospravedlnenie, ku ktorému sa štát konečne dopracoval, je však nedostatočné, obete síce odškodňujú, vinníci však nie sú potrestaní.
(SPOILER)
“Někdy děti zabalili do pomočeného prostěradla, nebo jej omotaly kolem hlavy aby vypadali jako duchové páchnoucí močí.”
“Jindy ho odvedla do herny. Tam se děti postavily do řady a čekaly na mrskání bičem”.
Bití, mučení, znásilňování, ponižování, sterilizace. Internátní školy - ideální revír pro sadisty a pedofily.
Ta-ko-vá - by-la - do-ba - zázračné zaklínadlo, tři slova, která znějí dobře v každé epoše.
Nebavíme se o temném středověku, poslední ze škol byla uzavřena v roce 1996…
“Dnes víme, že takových škol bylo v Kanadě 136, ve kterých přežívalo minimálně 150 tis. dětí. O všech detailech, co ve školách dělo, se Kanada oficiálně dozví až v roce 2015. “
Tahle kniha nevypraví jen příběh Tobyho Obeda. Vypráví příběh všech dětí původních obyvatel a jejich dětí, které byly nuceny podstoupit povinnou převýchovu v katolických internátních školách, které si v ničem nezadaly s koncentračními tábory.
Vypráví o následcích, emoční plochosti, násilí, problémech se závislostmi a neschopnosti/nemožnosti zařadit se do společnosti dávno potom, co jsou tyhle hrůzy minulostí, protože “Ten kdo je zneužíváný, později sám zneužívá, a týraný sám týrá.”
Vypráví o tom jak se Kanada s tímto horkým bramborem poprala, když se o školách začalo veřejně mluvit. Přijala svou část viny, narozdíl od katolické církve a papeže, a vyplatila miliardy dolarů na odškodnění.
“Odškodnění se dostane pouze těm, kteří ještě žijí - zatím peníze obdrželo přibližně 80 tis. žáků a Kanadu to stálo 6 miliard dolarů.
Ale stačí to?
Neuvěřitelně silná kniha ve všech směrech! To, co se dělo dětem původních obyvatel Kanady v církevních internátních školách až téměř do konce 20. století je děsivé. Mentální, psychické i sexuální zneužívání, bití, bičování nebo ponižování - to byl denní chléb systematické převýchovy z rukou kněží a sester-vychovatelek, která skončila kulturní genocidou. Přes 150 000 dětí bylo odňato svým rodinám a převezeno tisíce kilometrů, aby až do patnácti let snášely nekončící útrapy.
Kolonialistické choutky Britů a Francouzů zradily původní obyvatele a privlastnily si jejich zemi. Zahnaly je do rezervací a na oplátku jim nabídly jen malou náplast - daňové úlevy a sociální dávky. V rezervacích ale nebyla žádná práce, zato vysoká míra porodnosti, ale také domácího násilí, alkoholismu a kriminality. Kanada se proto v 19. století rozhodla k radikálnímu kroku - nuceně převychová všechny děti "indiánů". Vytluče z nich mateřský jazyk i zvyky. Vykoření je. Matky více dětí raději sterilizuje, často bez jejich souhlasu. Výsledkem byl dlouhý řetězec traumat předávány mezi generacemi "přeživších" a jen větší inklinace k patologickým jevům (vysoká míra závislostí, násilí nebo sebevražd). "Činíme, co jiní činili nám."
Státní omluva přišla až v roce 2008, ale tehdy ne pro každého a spíše z nutnosti. Druhá omluva z roku 2017 měla zakončit hojení. I proto, že přišla po rozsáhlém odškodnění obětí. Cesta k němu ale byla dlouhá a bolestivá. Kanada nakonec uznala utrpení obětí, nikdy však neodsoudila viníky.
27 smrtí Tobyho Obeda
Také používáte výrazy jako "indián" a "eskymák" a nic vám na tom nepřijde divné? Možná byste si měli přečíst tuhle knihu o tom, co se dělo původním obyvatelům v kanadských internátních školách.
.
Není to lehké čtení, ale je to důležité čtení, které otevírá oči a prohlubuje lidský soucit a empatii. A navíc díky ní poznáte Kanadu trochu jiným způsobem.
.
Není to "jen" o internátních školách, týrání a zneužívání dětí. Je to i o smíření, odpuštění, ale také o kulturní apropriaci, o síle kořenů, vykročení ze začarovaného kruhu.
.
Stylisticky bych tady pár věcí vytkla, ale vzhledem k důležitosti námětu je to maličkost. Co mi ale vadilo, byla absence fotografií, přičemž se na ně v textu tolikrát odkazuje. Ano, vím, máme Google, ale bylo fajn to tam mít...