451 stupňů Fahrenheita
Ray Bradbury (p)
https://www.databazeknih.cz/img/books/50_/501978/bmid_451-stupnu-fahrenheita-3D9-501978.png
4
3732
3732
Nejslavnější dílo klasika science-fiction v novém překladu 451 stupňů Fahrenheita je teplota, při níž papír hoří. V Bradburyho temné vizi budoucnosti nejsou hasiči vybaveni vodními stříkačkami, ale plamenomety, které ničí poslední svědectví svobodného myšlení – knihy. Až do dne, kdy si hasič Guy Montag začne klást znepokojivé otázky… Román vychází v nově revidovaném překladu s úvodním slovem Raye Bradburyho. Kniha je doplněna původním doslovem Josefa Škvoreckého k prvnímu českému vydání a esejem Františka Novotného k současnému aktualizovanému vydání.... celý text
Literatura světová Romány Sci-fi
Vydáno: 2022 , Kniha ZlínOriginální název:
Fahrenheit 451 , 1953
více info...
Přidat komentář
Nadčasová kniha, která má v tolika místech opravdu bolestivou pravdu.
Dlouho se mi nestalo, že jsem se od knihy nemohl vůbec odtrhnout a musel jsem ji prostě dočíst, přiznám, že jsem ze začátku byl možná na pochybách, protože klasiky mi moc neříkají, ale tohle se mi opravdu trefilo do vkusu. Bradbury vykreslil před téměř 70ti lety tak neskutečně podobnou společnost té dnešní až je mi z toho lehce nevolno, digitalizace opravdu ničí naší kulturu, ale zároveň ji obohacuje (nebo ne?).
Nemám slov, tohle by si měl přečíst opravdu každý a to i nečtenáři!
Fíha. Vášnivě obhajuji knihy a čtení, kdykoli na to dojde řeč, ale Bradburymu nesahám ani po kotníky. Kdyby mělo 451 stupňů Fahrenheita podtitul "Proč jsou knihy nezbytné?", byl by naprosto oprávněný.
V první řadě musím pochválit tři formální věci: zaprvé, Brabduryho jazyk a způsob psaní, ve kterém nechybí líčení nebo oxymoróny a který dokáže čtenáře pohltit. Zadruhé, překlad Škvoreckého a Emmerové. Opravdu výborný. A zatřetí, vynikající audiokniha v režii Jana Jiráně, asi nejlepší, jakou jsem kdy slyšel.
Jsem fanoušek antiutopických románů, ale některé antiutopie jsou snad až příliš reálné. Orwellovo 1984 dopsané v roce 1949 nemá k pravdě zas až tak daleko a 451 stupňů Fahrenheita, napsané v roce 1953, se do dnešní doby také trefuje velmi přesně. Běhal mi mráz po zádech při Mildrediných promluvách o "rodince", paralela s dnešními instagramovými a facebookovými stories a s tím, jak o naprosto neznámých lidech někdo dokáže mluvit skoro jako o dobrých kamarádech je... děsivá. Bradbury byl velmi trefný také při popisu hyperkorektnosti, strachu z toho, aby se necítila uražena jakákoli skupina lidí. Nevnímám politickou korektnost jako problém, považuji ji dokonce v demokratické společnosti za nezbytnou, kde ale najít dělicí čáru mezi korektností a hyperkorektností? Zvlášť v době sociálních sítí bažících po senzaci a ekonomickém modelu online médií postavených na počtu kliků.
Celá kniha obsahuje spoustu nosných myšlenek, ovšem pro mě byla bezkonkurenčně nejlepší částí promluva kapitána Beattyho:
"Když školy začaly chrlit víc a víc běžců, skokanů, závodníků, hračičkářů, příživníků, hltalů, letců a plavců namísto badatelů, vědců, kritiků a tvůrčích pracovníků, potom se ovšem slovo „intelektuál“ stalo nadávkou, jak si také zasloužilo."
"Všichni musíme být stejní. Nejsou všichni zrozeni svobodní a sobě rovní, jak říká Ústava, ale všichni jsou srovnaní. Jeden každý je věrný obraz všech ostatních; teprve pak jsou všichni šťastní, protože tu nejsou žádní velikáni, před kterými by se člověk cítil bezvýznamný nebo podle nichž by se mohl měřit. Tak je to! Kniha v sousedství je jako nabitá puška."
"Když nechceš, aby byl člověk nešťastný z politických problémů, neukazuj mu rub i líc otázky, aby se tím netrápil, ukaž mu jenom jednu stránku. Anebo ještě lépe, neukazuj mu nic. I když je vláda neschopná a vratká ve své pozici, i když si pomáhá z úzkých šroubováním daní, nevadí to, hlavně že o ní lidé nepřemýšlejí. Hlavní je klid, Montagu. Vypisuj pro lidi soutěže, ve kterých dostanou cenu za to, že se naučí zpaměti populární šlágr, nebo hlavní města různých států, nebo kolik tun obilí sklidili loni v Iowě. Napěchuj do nich údaje, které nejsou nebezpečné, zahlť je tolika „fakty“, až se budou cítit přecpaní, ale budou mít dojem, že doslova srší informacemi. Potom se jim bude zdát, že myslí. Budou mít pocit pohybu, aniž se pohnou, a budou spokojení, protože fakta tohoto druhu se nemění. Jenom jim nedávat nic tak ošemetného jako filozofii nebo sociologii, aby si uměli dát dohromady dvě a dvě. To je cesta k nespokojenosti."
Ksakru, tady je opravdu až moc paralel - dej lidem Účtenkovku, zlevni jízdné a pivo, ucpi jim ústa! Nažeň děti do učení, pryč z humanitních oborů, ať naplníme montovny a zbavíme se nepříjemných otázek "proč". Ach jo.
Nic naplat. 451 stupňů Fahrenheita mě utvrdilo v tom, že předplácet tištěná (nikoli life-styleová) média má smysl a je nezbytné. Utvrdilo mě v tom, že mít velkou a obsahově bohatou knihovnu je správným cílem. Utvrdilo mě v tom, že myšlenky generací našich předků musí žít dál. A konečně mě utvrdilo v tom, že ve své obhajobě knih a četby nikdy neustanu.
Ne že by Bradbury měl tak dobrý odhad budoucnosti vývoje techniky, ale vývoj většiny lidstva odhadl až strašidelně přesně. Slova ztrácejí původní význam, lidé zapomínají vlastní minulost, o minulosti státotvorných dějů ani nemluvě. Snad se Bradbury nemýlil, pokud jde o přirovnání k fénixovi. Jedna z knih, která mě oslovuje i po desetiletích. Snad jen výběr nepostradatelných knih by se nemusel skládat převážně z angloamerické literatury.
Doporučuji všem maturantům, kteří ji mají v seznamu k maturitě. Četla se dobře :-)
Je až děsivé, nakolik se Ray Bradbury přiblížil ve svém díle skutečné podobě budoucnosti. Stačí si místo mušliček do uší a rodinek dosadit sluchátka, sociální sítě a reality show. Stejně jako Orwell ve svém románu 1984 ukazuje, jak jednoduché je pomocí moderních technologií změnit minulost a ovlivnit myšlení mas. A jak snadno se společnost vzdá vlastního myšlení výměnou za pohodlí a zábavu.
Za mě klasika, kterou by měli zařazovat do maturitních výběrů. Je to kniha, která generuje otázky a je třeba nad tím trochu přemýšlet. Budu upřímná, když řeknu, že svět bez knih by pro mě byl noční můrou.
Jsem “konzumní” čtenář - někam se uchýlim, obalim se neproniknutelnou bublinou a čtu: hltám jednu stránku po druhé a když se zadaří za dva dny mám přečteno a vezmu další.... S 451 stupni to neslo. Kniha je napsána tak hutně, ve spoustě rovin, ze v kuse lze přečíst tak dvě stránky a pak o tom přemýšlet. Co mne šokovalo - jak člověk narozený před sto lety ( oslavil by letos kulatiny, což se hodí do letošní čtenářské výzvy) přesně odhadl, kam se civilizace posune. Některé poznatky opravdu sedí. Za mne složité až šokující čtení.
Typický příklad příběhu s otázkou "Kdo hlídá hlídače?" Požárník, který má vyhledávat knihy a pálit je, neodolá a podívá se co v nich je.
A opět tu máme úvahu o síle lidského slova, které může změnit svět a tak se stane, že se společnost změnám brání otupováním obyvatelstva, bezduchými seriály v televizi. Takže myšlenka knihy je skvělá.
Pokud bych měl vyzdvihnou některou scénu z knihy, tak nejlepší je část, kdy hrdina v přímém přenosu uniká mechanickým ohařům.
Přátelé, zkuste méně sledovat televizi a čas věnujte četbě. Nikdy nevíte kdy se vám bude hodit. Ani vás nenapadne udávat své bližní, až je budou ohaři v přímém přenosu honit. Ale to uživatelům databáze knih asi nemusím zdůrazňovat. Určitě bych se přimlouval za zařazení této knihy do klasiky o které se učí ve škole, ale možná by to nebyla pak taková zábava.
Další z řady knih řadících se k povinné četbě, ke které se ještě určitě ráda vrátím. Protože je stále potřeba si připomínat, že svoboda není automatická a je nutné si jí vážit a hlídat ji... Protože co by byl svět bez knih? Svět bez svobody? Svět plný vymytých mozků?
Co dělá knihu tak zajímavou? Není to hlavní postava, prostředí ani Bradburyho styl psaní. Je to hlavně o myšlence.
Dystopická budoucnost, kdy hasiči pálí knihy a lidstvo se omezilo na užívání techniky je geniální. Tento silně pesimistický pohled do budoucnosti byl děsivý v kontrastu s naší dobou. Je až neuvěřitelné, kolik toho Bradbury trefil nebo k čemu se blíží- mušličky, telestěny, odpor k inteligenci národa, jednoduchá zábava...
Kniha zaslouženě patří mezi světové literární milníky. Doporučuji.
[Audiokniha]
Vizionářská kniha, protože: mušličky do uší, které vám přehrávají hudbu ?
Telestěny, personifikované seriály a všichni jsou na tom závislí ?
Snaha nikoho se nedotknout a s nikým nemluvit, která vede k nudě a sebevraždám ?
Maličkosti, které ve své době neměl a přesto dnes nejsou utopií.
Ani neviem, čo k príbehu napísať. Ono to vlastne nebolo zlé, ale mňa to nejak nezaujalo. Nápad dobrý, hrdina mi síce trošku pil krv, ale na to si začínam v poslednej dobe zvykať, prostredie autor dobre spracoval, len ma to zabudlo vtiahnuť hlbšie do príbehu. Možno som to nepochopil a jedného dňa sa k tomu vrátim, ale zatial asi nie.
Pokaždé, když čtu Bradburyho, musím se opakovaně ujišťovat, že to napsal skutečně tak dávno. Kam na to chodil? Měl křišťálovou kouli? Televizní Rodinka, ubavení se k smrti, hlavně žádné těžkosti, nic nepříjemného a nikoho se nedotknout...
Kontrast medzi dejom a našim svetom je dosť hmatateľný, nakoľko veľa ľudí žije život na autopilota a keď niekto im naruší paradigmu a mantry obyčajnými vecami, ako napríklad to, že si naplno užívam prítomný okamžik alebo niečo podobné alebo pýtam sa síce hlúpe otázky ale tie úplne "zničia" realitu nejakého človeka, že prečo robí to čo robí a ten človek nakoniec zistí, že to robí len kvôli tomu, lebo ostatní vyžadujú aby to robil pričom ten človek to nechce robiť a je absolútne nešťastný, keď to robí, .... je to proste dosť masaker
Bolo to zaujímavé, som rada, ze som ju prečítala, ale nejaká topka to pre mňa nebola.
Kniha se dobře četla. Přiměla mě hodně přemýšlet, o tom jak strašný by byl svět bez knih. Ale ještě horší mi přišla, ta strašná nevědomost lidí.
"V knihách musí něco být. Něco, co si nedovedeme představit, když kvůli tomu zůstane žena v hořícím domě, něco v nich musí být. Jen tak pro nic za nic by tam člověk nezůstal."
"Nemůžeme přesně určit, v kterém okamžiku se rodí přátelství. Plníte-li nádobu kapku po kapce, nakonec stačí jedna a nádoba přeteče; a právě tak přijde v řadě laskavých činů jeden, po němž přeteče srdce"
Příběh, ve kterém je hluboké poselství, ale zasloužil by si mnohem víc prostoru.
Štítky knihy
antiutopie, dystopie, kakotopie zfilmováno 20. století americká literatura rozhlasové zpracování o knihách
Autorovy další knížky
| 2001 |  451 stupňů Fahrenheita |
| 1959 | Marťanská kronika |
| 1989 | Kaleidoskop (70 povídek) |
| 1995 | Pampeliškové víno |
| 2017 | Ilustrovaný muž |
451 stupňů Fahrenheita je jedna z těch nesmrtelných klasik sci-fi a dystopické literatury. Ray Bradbury zavede čtenáře do doby, kdy se svět příliš zrychlil, lidé přestali přemýšlet a dělají jenom to, co se po nich žádá. Každý, kdo se jen trochu vymyká standardu, je považován za blázna nebo rovnou za zločince. Nejhorší je, že i když je svět popisován jako tupé místo, při vysvětlení, jak se to stalo, můžete začít kývat hlavou, protože to zní jako dobrý důvod. Rozumný vývoj. Jak můžu souhlasit s něčím takovým?
Ray Bradbury se řadí k povinné četbě – a to nejen fanoušků sci-fi, fantasy a dystopických žánrů. 451 stupňů Fahrenheita jedna z těch knih, kterou by si měl přečíst každý, protože nese hlubokou myšlenku a je uvěřitelná. Člověk se skoro bojí, co přinese budoucnost. Pokud vás příběh donutí se zamyslet, jeho účel byl splněn.