451 stupňů Fahrenheita
Ray Bradbury (p)
https://www.databazeknih.cz/img/books/51_/5192/bmid_451-stupnu-fahrenheita-Kgu-5192.png
4
3815
3815
Guy Montag, hrdina románu, žije ve své ohnivzdorné vile obklopen civilizací tryskových aut, raketových letadel, mechanické hudby a také ovšem policejních helikoptér a mechanických „ohařů“, kteří svým chemickým čichem neomylně sledují stopu zločince. Kdo je však tímto „zločincem“? Ten, kdo překročí základní zákon této utopistické civilizace, tj. ještě vlastní a čte knihy, kdo nemyslí tak, jak je předepsáno myslet, kdo se pokouší uvažovat samostatně. Tohoto „zločinu“ se právě dopustí Montag. A o příšerné, hrůzné štvanici, kterou na něho uspořádá policie ve svých helikoptérách, o zmechanizovaném děsu, který je mu v patách v podobě mechanického ohaře s prokainovou jehlou v čelisti, o úděsné televizní reportáži z této honičky a o konečném zániku onoho odlidštěného světa vypráví tento příběh. Je to jedno z nejlepších Bradburyho děl, v němž nastavil křivé zrcadlo fantastiky civilizaci moderního světa, jež člověku nepřinese skutečné štěstí, dusí-li v něm to nejcennější – lidskou myšlenku.... celý text
Literatura světová Romány Sci-fi
Vydáno: 2001 , BaronetOriginální název:
Fahrenheit 451, 1953
více info...
Přidat komentář
"Všichni musíme být stejní. Nejsou všichni zrozeni svobodní a sobě rovní, jak říká Ústava, ale dá se dosáhnout toho, že jsou všichni srovnaní. Jeden každý je věrným obrazem všech ostatních; pak jsou všichni šťastní..."
...a srovnaní u svítících (mega) obrazovek, srovnaní ve městech, srovnaní v práci. Bez chuti projít se, cítit přírodu a omezeni tím, co někdo jiný vybere, sestříhá a srovná. Děsivý svět. Stabilizovaná Čína dnešních dní dovedená do absurdna dobou svého vzniku. Znovu ve mě dokázal po knize Marťanská kronika Bradbury svou dystopií vyvolat intenzivní nepříjemné pocity. Tentokrát k apatii a jednotvárnosti. Uf.
Úžasná kniha.
"Představa lidí, kteří s duchaprázdným výrazem v obličeji chodí po ulicích s mušličkami v uších, byla tehdy doslova fantastická, ač dnes je realitou, jejíž bizarnost si už neuvědomujeme, o dopadu, jaký by dlouhodobé sledování televize a jiných audiovizuálních elektronických médiích mělo na lidskou psychiku, neuvažoval nikdo."
Je až děsivé, jak Bradbury v románu 451 stupňů Fahrenheita možná nevědomky předpověděl dnešní dobu. Ne totalitu, ale závislost na technologiích, přehlcenost informacemi, tu takzvanou digitální demenci.
Děj knihy příjemně odsýpá, je sestaven přesně z tolika vět, kolik jich potřebuje. Ani jedna nechybí, ale hlavně, ani jedna nepřebývá. Myšlenky jsou komprimovány tak, aby byl daný počet slov maximálně využit. Aby žádné slovo nepřišlo nazmar, žádné jedno slovo není zbytečné, žádné netvoří jen vatu.
V hodnotení sa nemôžem ubrániť porovnaniu s Orwellovým 1984. No Orwellov román a celý svet je lepšie vykreslený. Chápeme jeho zákonitosti a preto aj zápletku, ktorá sa na jeho pozadí odohráva. 451 stupňov Fahrenheita začína sľubne, tiež vykresľuje prostredie a zvláštne usporiadanie sveta. No jednotlivé dejové linky, motivácie hrdinov, príčiny tohto stavu - to všetko ostáva nedopovedané. Namiesto toho sa často kniha utápa až v lyrických pasážach, pri ktorých som strácal pozornosť a keď som sa kúsok vrátil, tak som danú pasáž ani nespoznával a počúval som odznova. Koniec knihy už len dopĺňa nepochopiteľnosť zákonitostí autorovho sveta. Nevieme, čo presne a prečo sa stalo, je to však nový začiatok. Knihu napriek záporom ťahá hore interpretácia a prvotná myšlienka, ktorá by bola dnes stále aktuálnejšia nebyť toho, že pandémia trocha vyčistila a spomalila naše životy.
Jules Verne humanistických oborů.
Ještě nejsme tam, kde Montag, ale blížíme se proklatě přesně době, kterou popisuje Beatty.
Dokonalá kniha. 451° Fahrenheita je podle mne Božskou komedií naší doby. A to si nemyslím, že přeháním. Bradbury odpovídá na palčivé otázky položené Orwellem v 1984. Nesoustředí se ale na společnost. Soustředí se na jednotlivce. Na čtenáře. A s Bradburyho stoickou odpovědí plně souzním. Jen mne mrzí, že to napsal on a dřív. A mnohem lépe, než bych to napsal já. Jenže to je dobře, protože tak si to můžeme přečíst všichni. Jenom název bych zvolil 233° Celsia.
Chtěl jsem toho napsat jako obvykle hodně, jako po čtení 1984, abych se s tím vypořádal, ale ta kniha je tak úplná, že to není třeba. Jen mne bavilo, že jsem si knihu četl se špunty v uších, když kolem mne seděla rodina na gauči a dívala se na něco na Netflixu. A taky mne pobavilo, že někdo 451° Fahrenheita zfilmoval. Ten si ponaučení z knihy nevzal. Inu, čtení není jen o klouzání zrakem po papíru.
Hasiči nehasí požáry, hasiči požáry zakládají. Specializují se na pálení knih. Problém je, že oni nepálí jen knihy, které si to zaslouží. Takže vedle Zápisků z cest Václava Klause se pokrmem pro hladové plameny stanou třeba i cesty Gulliverovy. A to už není žádná legrace. Pan Swift určitě nekradl propisky na státních návštěvách. Zákon v Bradburyho dystopické společnosti je však nemilosrdný. Shořet musí i Honzíkova cesta od Bohumila Říhy. A nezůstane jen u cestopisů, na řadu přijde i Platón, Dumas a další břídilové, co se snažili pomocí textů předávat emoce jiným lidem. Knihy člověka jen obtěžují a rozptylují od koukání na telestěny. Shořte všechny! Všechny je spalte!
Po shlédnutí filmu Věc je mou oblíbenou hračkou plamenomet, tady však stojí proti mé další oblíbené hračce, kterou je kniha. Takže polovinu čtení 451 stupňů Fahrenheita jsem trávil přemýšlením, komu vlastně chci fandit. Nakonec jsem si hodil mincí a padla panna. Co to znamená, to netuším.
Ray Bradbury mě po dlouhé době potěšil. Marťanská kronika mě nebavila, z Ilustrovaného muže si pamatuju už jen povídku Dlouhý déšť, což je teda fantastická ukázka hnilobnýho sci-fi příběhu, a tak jsem s čtením jeho nejslavnějšího díla poněkud otálel. Mé obavy byly liché, autor hned na začátku vykřesal plamínek čtenářské zvědavosti a po pár stranách moje předsudky shořely na popel. Tohle je dámy a pánové velká literatura a nadčasová sci-fi kultovka. Hodnotím ji vysoko, asi tak dvěma játry Prométhea a nevinným úsměvem mladého Varga Vikernese.
Z téhle knížky jsem trochu na vážkách. Četlo se to docela dobře, jen ke konci už jsem se k tomu musela nutit. Konec je pro mě sám o sobě otázkou, přijde mi takový nedodělaný a asi jsem ho moc neochopila. Hrozně moc se mi líbí nápad knížky, ale nedokázala jsem se do toho nějak víc vcítit, byla jsem docela zmatená a do teď si nedokážu moc představit jak to v příběhu vypadalo. Uvidím jestli si ji dám k maturitě.
Kniha podobná 1984. Příběh byl zajímavý, postavy taky. Boj proti systému, nevědomosti, své vlastní práci.
Děsivá budoucnost, skvěle vykreslená, ale něco málo mi u ní chybělo. Na druhou stranu šlo o mírně kratší dílo a i tak si ho budu jistě pamatovat.
Vyslechla jsem jako rozhlasovou hru a byla jsem nadšená. Základní premisa...dokonalá, nepředstavitelná, děsivá a tak hmatatelně reálná. Naprosto jsem se ztotožnila s tou upálenou dámou (modří vědí, červení dočítají). Výborná záležitost, kterou mám do budoucna v plánu si i přečíst. Pořád to mám před očima a v uších. Na takhle silný příběh jsem už dlouho nenarazila. Pořád to ve mně rezonuje.
Četl jsem v mládí, teď znovu: i po letech silné a výborně napsané. Víra vtělená do slova a příběhu.
Milí knihomilové, kolegové, tohle napsal pro nás: "Víte, proč jsou knihy... důležité? Protože mají hodnotu. A co znamená slovo hodnota? Pro mne znamená tkáň. Tahle kniha má póry... Čím víc pórů, čím víc pravdivě zachycených detailů života dostanete na jeden čtvereční centimetr papíru, tím jste literárnější. ... Tohle je moje definice. Říkat detaily. Stále nové detaily. Dobří spisovatelé se života dotýkají často. Prostřední po něm jen občas rychle přejedou rukou. Špatní ho znásilní a dál se o něj nestarají." (Faber Montagovi)
Jeho knihy mají hodně pórů, co myslíte?
Knihu vidím někde uprostřed mezi Brave new world a 1984, jen má z obou to nejlepší.
Je to jako kdyby někdo vzal Orwella a Huxleyho, hodil je dohromady do shakeru a pořádně zatřepal. Pak posbíral jen sladkou pěnu a zbytek vylil.
Kniha o tom co by se mohlo stát, kdyby svět ovládla technologie, o strachu z kultury a o ovládnutí lidských životů a emocí.
Hlavní hrdina knihy Montag, člověk, který o svém životě začal přemýšlet a vzepřel se systému. A proto je na něj uspořádána štvanice a honička.
Strach z knih, jejich ničení a pálení. Úplně jsem si představovala, jak by jsem byla jedna z těch co je schovává. :)
Jasně a zřetelně cítím paralelu se současným světem, je to varování, kam bychom mohli dojít...přestože téměř 70 let staré, stále aktuální.
První třetina knihy je naprostá bomba. Pasáže s Clarissou ve vás mohou vyvolat až závratě, když se zamyslíte nad tím, že by to tak opravdu mohlo jednoho dne fungovat. Bohužel zbytek knihy už nemá šťávu. Zatímco začátek vás vyhodí ze sedla, konec se nepříjemně táhne. Je to škoda. Holt to není první ani poslední dílo s excelentním začátkem a upadajícím koncem.
Myslím si.
Ale opravdu jen sám za sebe.
Velmi přeceněný román...
V padesátých letech byl napsán i román Město od C.D. Simaka. Žánrově nepopiratelně lepší a výrazově dokonalý.
451°Fahrenheita dává důraz na myšlenku a odkaz, ale napsané je necitlivě, schématicky a přestože jsou v příběhu vskutku zajímavé předpovědi a náhledy do budoucnosti, podány jsou povrchně a bez zájmu autora podat je ostentativně.
Jiný pohled bych možná měl, kdybych knihu četl v minulém století. Ale i tak si uvědomuji její nevyváženost a jistou odměřenost v žánru.
Je mnoho lepších knih žánru science-fiction...
Ano, uznávám, že je to geniální, myšlenka naprosto očividná. Ze začátku mě to hodně bavilo. Z rozhovorů Montaga s jeho manželkou nebo Clarissou, mě mrazilo. Stejně jako z pro mě nejsilnější scény, kdy jsou u Montagů na návštěvě manželčiny kamarádky. Hodně to připomíná dnešní svět přesycenosti zbytečnostmi, hloupostí. Toto dílo naprosto ukazuje, jak by svět skončil, kdybychom se nechali poddat moci technologií, ukazuje naprostou zvrácenost, do které bychom upadli, nevzdělanost a ztrátu mezilidských vztahů. Ano, společnost se do přesně něčeho takového řítí. A přesně takováhle díla bychom měli číst, abychom si uvědomili, že to není v pořádku. Přesto mě později děj trochu nudil, nevím proč, ale spíš už jsem se těšila, až to skončí, než abych si to dále užívala. Tím ale nechci shodit myšlenku nebo Bradburyho neuvěřitelně přesné pochopení světa.
Štítky knihy
antiutopie, dystopie, kakotopie zfilmováno útěk 20. století americká literatura budoucnost tajemství symbolismus hasiči rozhlasové zpracování pragmatismus o knihách technologie budoucnosti oheň knihy
Autorovy další knížky
| 2001 |  451 stupňů Fahrenheita |
| 1959 | Marťanská kronika |
| 1989 | Kaleidoskop (70 povídek) |
| 1995 | Pampeliškové víno |
| 2017 | Ilustrovaný muž |
Těch pár stránek, co jsem stihl přečíst, než jsem knihu s radostí odhodil do knihovny, bylo dalším mým čtenářským úletem. V letošním roce se jedná už o druhý můj čtenářský úlet. Mám prostě štěstí. Děj by byl možná zajímavý, ale ten jazyk, ten styl, ty slova, to spojení slov. Panenko Skákavá, to byl úlet. Hned jak jsem přečetl pár stránek, tak jsem se nestačil divit, co jsem to tam viděl za slovní spojení. Přirovnání z jiných dimenzí. Furt jsem kroutil hlavou, co to je, co to znamená, proč to tam píše. Pak jsem namátkou rozevřel knihu někde za polovinou a uviděl: Prsty jako fretky. A knihu jsem zavřel. Mělo by smysl hodnotit nepřečtenou knihu? Já myslím, že ano. V prostřenu taky hodnotí jídlo, aniž by ho dojedli.