A odkud bych asi tak byl?: Rusko očima zahraničního reportéra
Miroslav Karas
https://www.databazeknih.cz/img/books/48_/481876/bmid_a-odkud-bych-asi-tak-byl-8ZM-481876.jpg
4
136
136
Miroslav Karas působil v Rusku jako zahraniční reportér České televize a stal se svědkem mnoha zásadních momentů moderní ruské historie. Přinášel reportáže z dění v Donbasu i na Krymu, informoval o soudu s pilotkou Savčenkovou, zblízka sledoval Vladimira Putina a z první ruky zažil Olympijské hry v Soči. Jaké to je být novinářem v zemi, která svobodě slova příliš nepřeje? Sbírka barvitých zážitků i příběhů místních obyvatel vás vtáhne přímo do centra dění.... celý text
Přidat komentář
Čekal bych od takhle zkušeného novináře trošku víc nadhledu a neutrality ( i když, co čekat od ČT), AK74 není samopal, chápu, že ne každý si hoví ve zbraních, ale když už píšu knihu, tak by to mělo sedět. Celkově byla kniha dobrá, nejvíc mě znechutila všudypřítomná korupce, to je fakt hnus.
Pokud se alespoň trochu zajímáte o současné i minulé dění, pak vám kniha (zejména první dvě kapitoly o ruské tradici nikdy nepřiznat vlastní selhání) pouze potvrdí názor, který si o Rusku (minulém i současném) lze vytvořit. Rusko je upadající velmoc hledící do minulosti. V tom se velice odlišuje od Číny. Čína je velmoc, která hledí do minulosti a říká, už nikdy nebudeme takoví. Rusko naproti tomu hledí do minulosti a slibuje, takoví zase jednou budeme. Z čistě racionálního hlediska je čínský způsob progresivnější, protože alespoň směřuje do budoucnosti. Rusko žádnou mírovou budoucnost nemá a proto vzhlíží k válečné minulosti. Sám autor poznamenal, že Rusové pohřbili mrtvolu Sovětského svazu jenom symbolicky několik centimetrů pod zem, a je to pravda.
Četba knihy je stravitelná i pro nenáročné čtenáře, ačkoliv je potřeba si chvíli zvykat na autorův styl. Souhlasím s uživatelkou keselylenka v tvrzení, že kniha působí poněkud nesourodě. Zajímavé reportáže z Donbasu a Krymu jsou přerušovány zprávami o autorových cestách po Rusku a ruské kultuře. Ačkoliv je to vše velice zajímavé, určitě by dle mého názoru neuškodilo zvolit pro tuto knihu buďto jedno nebo druhé.
Knihu jsem si nicméně užil, ačkoliv mi nepřinesla možná tolik nových informací, jak jsem původně očekával.
PS: To, že autor není nestranný mi vůbec nevadil. Ostatně, z jakého důvodu bychom měli být nestranní vůči autoritářskému režimu, který porušuje všechna pravidla i základní lidská práva? Navíc, toto není reportáž ve veřejnoprávní televizi, nýbrž vzpomínková kniha autora.
„Ať mi nikdo neříká, že Rusko není Sovětský svaz. Je. V srdcích i hlavách.“ Miroslav Karas strávil jako zahraniční zpravodaj ČT v Moskvě osm let, odvysílal tisíce reportáží od Krymu přes Bajkonur až po Kamčatku, hovořil s pastevci velbloudů ve stepích u Kaspického moře, se Stalinovým vnukem i s perzekvovanými opozičníky v čele s (později zavražděným) Borisem Němcovem. Za tu dobu detailně nahlédl do ruské duše a shledal, že „homo sověticus je tu furt“ – v zemi vládne obsese imperiální minulostí, schází ochota přiznat si chyby (třeba invazi do Československa v roce 1968), vyzdvihuje se panenská čistota Rusi proti zlému a krvelačnému Západu, skládají se chvalozpěvy na Putina a nosí se vlastenecká trička s raketami Topol a Iskander. Rusko dnes plně ovládá kremelská propaganda, svobodná média ani politická opozice neexistují, diktátor Putin se drží u moci volebními machinacemi, rozdmýcháváním válek (Čečensko, Gruzie a naposledy Ukrajina) a splétáním pavučin lži. V titulu knihy je všeříkající hláška „zeleného mužíčka“ během anexe Krymu – Putin nejprve přítomnost svých vojáků na poloostrově ostentativně popíral, aby je o pár měsíců později vyznamenal za hrdinství. Autor zmiňuje, že právě události na Krymu a na Donbase v roce 2014 jej nejvíce zasáhly. Bezprostředně po olympiádě v Soči byl svědkem obsazení letiště v Simferopolu, během jediného dne viděl obě strany donbaské fronty, byl u výcviku separatistů a procházel se po poli s troskami sestřeleného letu MH17. Není to souvislá kniha (jako sepsal Jakub Szántó z Izraele a Palestiny), nýbrž soubor více i méně zajímavých poznámek o všem podstatném, co se v Rusku a přilehlém vesmíru za poslední dekádu odehrálo, včetně připomínek historických událostí a českých stop (třeba mrzutého osudu legionářských památníků na Sibiři). V autorovi se zjevně bije fascinace neskutečnou pestrostí přírody, národů i kultur širé ruské země se znechucením ze zločinného režimu, jemuž většina populace s mentalitou tupého mužika nadšeně přikyvuje. (8/10)
Obrovské zklamání. Na knize mi obrovsky vadily 2 věci. Jednak, že jsem si nedokázala zařadit žánr a celá struktura knihy byla za mě takový "každý pes, jiná ves". Nebyl to pořádný cestopis, něco to mělo z politiky, něco z dějiny, ale pořádně nic. Druhá věc, se kterou jsem bojovala je černobílý - no spíše černý pohled na Rusko. Od zahraničního zpravodaje čekám, že mi ukáže krásy země, vyzdvihne pozitiva národa, život běžných lidí. Tady jsem z každé věty cítila jen pachuť na jazyku.
Exkurze do ruské mentality je moc zajímavá, pro nás těžko pochopitelná - viz "homo sověticus" (str. 160). Načrtnuty i vztahy mezi Ruskem a Ukrajinou (Rusy/Ukrajinci). Popis rozlehlé krajiny a přírody je pěkný, občas je velké přeskakování mezi tématy. Nicméně pro vysvětlení současné situace dostačující a objasňující.
"Pravda byla, že Západ je zlý, krvelačný a nebezpečný, zatímco Rusko je mírumilovné a jedinečné." (str. 112)
Velmi aktuální kniha, Rusko s respektem, uctivostí, ale bez příkras. Člověk pochopí, že novinář nemůže z Ruska vysílat všechno tak, jak to je. Byl by (v lepším případě) z Ruska vyhoštěn. Rusko byl, je a bude problém.
Když jsem knihu začínala číst, žádný konflikt na Ukrajině ještě Rusko nevyvolalo. Když jsem knihu dočítala, konflikt na Ukrajině zuřil každou minutu. Nejvíc se mi na knize líbilo, že jsem se konečně dozvěděla, jak to pan Karas názorově má. Kniha sice nebyla příliš chronologická, ovšem jednotlivé zážitky a postřehy byly velmi kvalitně zpracované. Při pasáži týkající se okupace Krymu, jsem měla celou dobu husí kůži. Celkově to byl asi osud, že jsem si knihu koupila a četla v době, v jaké jsem ji četla. Pomohlo mi to spoustu věcí pochopit. Už nyní můžu říct, že je mi obyčejných Rusů upřímně líto.
Mně se kniha líbila. Aby si čtenář odpocinul od politiky, prokládá ji autor zážitky z výletů a co víc, líbily se mne jeho osobní poznámky k věci, resp. názory
.
Kniha je převážně o vztahu Ruska k Ukrajině, resp. vlivu ruských představitelů na dění na Ukrajině. Přivítala bych pestřejší mozaiku, protože z ostatního textu je znát, že toho autor prožil mnoho zajímavého. Je vidět, jak obdivuje ruskou přírodu a baví ho osudy náhodných obyčejných lidí. A naopak se netají postojem k Putinovi a představitelům armády a úřadů.
"To je fakt svoboda, po níž tak neskrývaně touží řada Čechů."
V mnoha otázkách, hlavně historických a politických, autor nezapomíná vycházet z českého pohledu (legionářské pomníky v Rusku, invaze 1968 a média atd.) a tedy se logicky s Rusy dostává do názorového konfliktu. To totiž není složitá věc, stačí nerespektovat striktní národní doktrínu a… nebo být novinář. Pan Karas si zvykl, jak sám přiznává, na mnohé.
Rusko je obří, je zajímavé a fascinující. Útržky z rybaření v deltě Volhy, výprava na kamčatské sopky, jantarová naleziště u Baltu, cesta k severnímu polárnímu kruhu, Tažeranská step a šamanismus, Bajkal nebo vinná réva u Černého moře a další. Nepolitické zážitky jsou lepší. Těchto stránek jsem chtěl více.
Za co ubírám hvězdy? Za roztříštěnost jak chronologickou, tak tématickou. Jednotlivé epizody byli zajímavé, jistě by je ale šlo podkládat lépe. Byla to nelogicky shrnutá změť zážitků, například konflikt na Ukrajině šel zpět k letem 2014 až v závěru knihy. Jsou to ale zásadní události. O Rusku a jejich pohledu jsem se dozvěděl hodně. Zájem o 'Vrchního vládce' ve střední Evropě vážně nemám. Zájemci nechť se svobodně odeberou na východ.
Po knihách Jakuba Szánto a Martina Řezníčka je tu další vhled do práce zahraničního zpravodaje. Resp.je nám tak kniha předkládána, ale z uvedené práce se dozvídáme sice zajímavosti z Ruska a jeho nesmírného bohatství vjemů, ale o samotné práci se toho moc (vlastně vůbec nic) nedozvíme. Zajímalo mě, jak k novinářúm přistupují místní; co musí novinári dělat, aby získali exkluzivní a pravdivé informace; jak se redaktorovi v Rusku žilo, prostě tu “všednodennní šeď”, která však není šedí. Plastického obrazu se mi nedostalo a pro mě je kniha zklamáním. Když ji srovnám s prací o blízkém východě, vychází mi ruská sestřenice jako chudá příbuzná. I typograficky jde spíš o směs poznámek z práce než o knihu. Škoda.
Štítky knihy
Rusko vzpomínky reportáže reportéři, reportérky, zpravodajové cesty a pobyt reálie Donbas Krym zážitky
A odkud bych asi tak byl?: Rusko očima zahraničního reportéra
Problém je, ze autor se na RF díva evropskýma očima. Tam ale demokracie našeho formátu nikdy fungovat nebude. Čekal bych, že toto autor zmíní.
Jinak respektuji jeho postoj naprosto chápu co popisuje, protože mu chybí nadhled.
Nicméně rozhodně stojí za prečtení, mimořádně zajímavé čtení a respekt k práci pana Karase, byť je idealista a některé věci prostě tam fungovat nemůžou. Tam musí nad sebou mít ten karabáč a cara. 90%