A sbohem

09.03.2013

Hezká knížečka, která odhaluje Seifertovo dílo napříč časem. Při čtení si člověk uvědomí, že tento spisovatel neměl jen talent psát s rýmy či bez nich na stejně vysoké úrovni, ale že jeho tvorba vychází z hlubin jeho srdce a je upřímná - což je dnes věc velmi vzácná. Tento výbor z díla tedy doporučuji všem, kteří dokáží ocenit jemné verše.
Navíc jsem v něm našla tuto báseň, kterou si pamatuji nazpaměť někdy z dob základní školy a byla to pro mě příjemná nostalgie:

Vějíř

Až na dně skříně schovaný byl,
popsaný verši, čísly dat.
Ač mamince jsem jednou slíbil,
že nebudu jej otvírat,
ten vějíř se mi hrozně líbil,
a já jsem musil lhát.

Málokdy klíček zapomněla,
však jednou zapomněla přec,
a sotva vyšla, ruka smělá
našla ten vějíř nakonec.
Však přece se mi ruka chvěla,
když držel jsem tu věc.

Nerozuměl jsem veršům z něho,
namáhaje se sebevíc;
říkaly cosi tajemného
o lásce, kouzlu tanečnic.
Strach měl jsem, ale nevím z čeho.
Co věděl chlapec? Nic.

V krabici lístky myrty voní,
zpět chvatně dal jsem vějíř k nim,
i šáteček jsem složil do ní;
dodnes to lépe neumím.
A hle, co mi to v hlavě zvoní?
Poslouchám, byl to rým.

Být básníkem! Jako jím byli
autoři veršů z vějíře.
A ruce mé se pokusily
nesměle sáhnout po lyře.
Přede mnou ležel papír bílý,
arch za dva halíře.

Vzpomínka někdy něžně bodne.
Pokud lze mluvit o vině,
viníka nikdo neuhodne.
Snad vějíř, snad ta jedině,
jež zapomněla jednoho dne
ten klíček u skříně.