A v srdci láska
Favel Parrett
https://www.databazeknih.cz/img/books/47_/471234/bmid_a-v-srdci-laska-nEO-471234.jpeg
4
44
44
Praha, 1938 – Eva s Máňou běží tryskem ulicí, vracejí se z posledního předválečného sletu Sokola. Nechtěně se srazí s mužem plným zloby, neúmyslně mu vyrazí klobouk z ruky… Jeho nenávist a nadcházející válka obrací všechno, co znají, naruby. Máňa si musí sbalit do hnědého kufříku celý svůj život a zachránit se emigrací do neznáma… Praha, 1980 – Desetiletý Luděk umí být neviditelný. Neustále běhá, skáče a dokáže se prosmýknout skrze šedivé mraky nízko nad městem. Luděk je svobodný. A všechno vidí. Ať si svět dělá, co se mu zlíbí. Ať si jde celý svět klidně k čertu, protože na něho čeká doma v teple babička. Jeho celý svět. Melbourne, 1980 – Malá liška se drží babiččiny ruky, když stoupají po schodech k jejich bytu ve třetím patře. Uvnitř je přivítá vůně tabáku z dědečkovy dýmky a čerstvě upečených koláčků. Tady je domov, který pro svou vnučku vybudovali čeští imigranti Máňa s Billem. Domov prodchnutý duchem daleké Prahy a milovaných, které tam zanechali. Je někde život snazší? Je jednodušší zůstat nebo odejít? Je možné i uprostřed největší tmy zahlédnout barvy? Křehký příběh Favel Parrettové je poklonou silným ženám, které všechno unesou a za všech časů udrží rodinná pouta. Je milou a mnohdy úsměvnou vzpomínkou na dobu druhé poloviny minulého století vyprávěnou z perspektivy šťastného dítěte obklopeného láskou. Je autorčiným vyznáním vlastním prarodičům, kteří pro ni vytvořili domov. Knížka je i poctou Černému divadlu Jiřího Srnce, které nejen za totality vnášelo barvy do černočerné tmy.... celý text
Literatura světová Pro ženy
Vydáno:
2020
,
Metafora
Originální název:
There Was Still Love, 2019
více info...
Přidat komentář
Čte se to velmi snadno, vyprávění více postav, zajímavá a určitě stojí za přečtení.
Kniha mě dostala obálkou, pak jsem přečetla anotaci - Praha, Melbourne a dvě sestry.
Musela jsem si ji pořídit.
Taky jsem rok žila v Melbourne a neskutečně se mi stýskalo po domovině a hlavně mé sestře.
Tolik o mně.
Četlo se to samo, příběh vypráví několik členů jedné rodiny, převážně Luděk, malý kluk z Prahy, který úplně nerozumí tomu, co se děje a jen chce svou maminku zpatky. Ta ale jezdí s divadlem po celém světě.
Je to moc dojemný příběh osudu jedné rodiny, dvou sester, které nešťastná náhoda během těžkého období navždy rozdělila na tisíce kilometrů.
Snad jen škoda, že nevíme víc o malé lišce..
Knížku jsem zhltla, ačkoliv jsem se narodila sama až poslední totalitní rok, spoustu věcí z knihy je mi tak blízké. Velmi silné téma rodiny, obyčejných a krásných věcí.
Tato kniha se četla velmi rychle. Vlastně, když nejde proud a je světlo, tak je ten nejlepší čas na knihu. Je to nostalgické čtení o nelehké době. O tom, jak některá rozhodnutí mohou zanechat velmi bolestivé šrámy v lidské duši, které dokáže jen láska a pouto rodiny překonat. Přesto to není kniha pro každého. Kdo očekává nějaké drama a dějové zvraty tak ten by se měl raději poohlédnout jinde. A vy ostatní se nalaďte na mírně tesknou strunu a s chutí do čtení.
Jednodenní letní čtení. Pro mne bod do ČV 2021. Četlo se rychle, příběh o rozdělení a shledání rodiny. Československý příběh minulého století.
Velmi zvláštní kniha, nebude pro každého. Psaná poetickým jazykem, je plná náznaků, musíte číst mezi řádky.
(SPOILER) To bylo takove divné. Četlo se to rychlé,ale vlastně mi ten příběh nedal žádný zážitek. Dějové linie hrozně skákaly a ačkoliv nemám ráda,když je někdo historický hnidopich,tak teda návštěvy sestry z Československa v Austrálii mi přijde opravdu divná a málo uvěřitelná. Něco se stát mohlo, ale tohle asi těžko, když jedli doma zelí a na druhé straně šetřili halíře.... takové situace do historického příběhu nepatří. Nejhezčí na celé knize byla obálka,ta je opravdu poutavá a příjemná
Kniha je velmi čtivá. Má krátké kapitoly, celkem velká písmena a na konci některých kapitol i různé fotografie související s příběhem - to podporovalo čtení.
Příběh je hluboký a dává znát rozdíly mezi Českem a Austrálií. Odehrává se v různých časových rovinách a to mě udržovalo u knihy.
Za mne spokojenost.
Kniha A v srdci láska je příběhem dvou sester, jednovaječných dvojčat, jejichž osudy byly rozděleny během 2. světové války. Jedna z nich zůstala v rodné Praze, ale druhá se musela odstěhovat do dalekého Melbourne. Nyní se píše rok 1980 a my očima jejich malých vnoučat sledujeme, jak se obě ženy vypořádávají s odloučením.
Jedná se o krátký, hezký a melancholický příběh. Smutek obou žen v podání malých dětí je podán s jistou lehkostí, avšak s o to větší hloubkou.
Kniha je kratičká, ve čtenáři vyvolá pouhý závan minulosti, i ten však může zasáhnout na těch pravých místech. Obzvlášť u těch, kteří si třeba obdobnou situaci sami prožili.
Příjemné oddechové čtení na jeden víkend s nostalgickým nádechem. Kapitoly se odehrávají napříč časem od počátku druhé světové války po sametovou revoluci, spolu s časem se třídají postavy, které nám děj vypráví. To přijemně udržuje čtenáře v pozoru a pozvolna se mu tak odkrývá historie jedné rodiny, kterou historické události rozdělily, ale láske je spojuje, ač žijí v různých částech světa.
Přiznávám, že jsem ohledně této knihy neměla téměř žádná očekávání. Zaujala mě především svojí anotací, která mi hned připomněla knihy Aleny Mornštajnové. Toto přirovnání ve mně zůstalo i po dočtení, proto knihu všem fanouškům Aleny Mornštajnové doporučuji!
Vždy, když tento typ knih čtu, mám z nich hrozně zvláštní, ale klidný pocit. Je to jako číst nějakou klidnou a pomalou píseň, jinak to popsat neumím.
Kniha je z velké části soustředěna na děti, takže i popisy působí tak nějak rozverně a občas se do příběhu připlete nějaká milá zbytečnost. To ovšem nehodnotím jako minus, naopak to skvěle vykresluje dětský pohled na věc.
Co se postav týče, nejvýraznější byl asi Luděk. Z jeho pohledu byla vyprávěna velká část příběhu. Já si užila opravdu každou větu knihy.
Autorčin styl psaní je...nádherný. To, jak popsala i ty nejběžnější věci, ale hlavně to, jakým stylem zakončovala kapitoly. Snad každá kapitola se mě díky tomu dotkla.
Díky krátkým kapitolám působí kniha svižně a rychle se čte.
Po dočtení jsem si pasáže, které mě zaujaly, přečetla ještě nahlas. A téměř mi to nešlo. Ukázalo se totiž, že jsem z knihy neskutečně dojatá. Ještě teď, když si na některé vzpomenu, mám hned slzy v očích.
Tuto knihu opravdu moc doporučuji, pro mě byla velkým a příjemným překvapením.
Nenápadná kniha psaná úsporným a poetickým stylem. Scény v Praze mi připomněly má mladší léta, jen mi trošku vadilo rychlé střídání prostředí a roků. Pořádně jsem si vše spojila až ke konci, ale přesto se mi příběh moc líbil.
Kraťoučký, lehce nostalgický, křehký příběh dvou sester dvojčat Evy a Marie, které od sebe rozdělí nešťastná událost v roce 1939. O mnoho desítek let později je vyprávěný jejich vnoučaty z jejich dětského a vlastně i šťastného pohledu.
Příběh na pár hodin čtení, který by si možná zasloužil i více stránek, je to takové něžné vyznání lásky k rodině, lásky ke svému domovu, vlasti. Protože každé srdce má v sobě spoustu místa pro všechny, které do něj potřebuje schovat.....
(SPOILER)
Hodnocení 4⭐/5⭐
Tento příběh je zajímaví tím, že je napsán z pohledu dvou dětí. Ve třetí osobě Luděk, který žije s babičkou ve třetím patře paneláku v Československu. A v první osobě psaná sestřenice Luďka nazývaná malá liška, která žije se svou babičkou a dědou v australském Melbourne. Kniha se odehrává v mnoha časových liniích, prostřednictvím vzpomínek obou babiček. Když totiž přijede Máňa z Melbourne na návštěvu do Československa, odkrývá nám část příběhu, který ovšem není nějak do hloubky rozvětven. I z důvodu, že pozorovatelem je právě desetiletý Luděk, který má své dětské vnímání světa. Jediná jeho starost je být neviditelný a jeho jediná touha je mít u sebe maminku, která cestuje s divadlem. Ovšem až do té doby, než mu před odjezdem teta Máňa poví příběh o Titánovi z kamene, který stále drží na ramenou oblohu a nebesa, navíc se nachází v ulicích Prahy.
V druhé části příběhu se dostává babička Eva do Melbourne, kde se opět setkává se svou sestrou Máňou. Tady se dozvídáme, jak se stalo, že jsou sestry rozděleny a jak to každá z nich vnímá. Jak moc bylo těžké když se musela Eva uvězněná ve válečném Československu dívat na její umírající rodinu? A naopak jak bylo těžké pro Máňu si sbalit celý svůj dosavadní život do kufru a zachránit se emigrací do neznáma...?
Tento příběh je o rodině za války a jejich utrap a obětování se. Ale i o dětské lásce k prarodičům a dětské nevinnosti. Jak sama autorka říká, její dílo je poklonou silným ženám. Kniha byla moc hezky napsaná a četla se rychlostí blesku. Příběh byl zajímavý i když musím přiznat, že jsem se občas v časových osách motala. Ale je to hezký rodinný příběh o těch správných hodnotách a lidské úslužnosti.
Dvě sestry, české dívky, dvojčata Eva a Máňa se v roce 1938 musely rozdělit. Máňa byla nucena opustit vlast a dostává se do Ausrálie .
Hlavní děj se, ale odehrává v roce 1980 a je vyprávěn jejich vnuky. Australskou holčičkou a českým klukem.
Příběh velmi poeticky a laskavě popisuje radosti a strasti obou sester, které se mají rády, ale někde v duši se obě cítí ublížené. A každá si myslí , že ta druhá to v životě vyhrála. Ale nic není jednoduché a nic není zadarmo.
Pro nás , co si rok 1980 pamatujeme je to příběh plný nostalgie. Vrátíme se do dob Spartakiády , která obě sestry sbližuje. Z knihy mě dýchlo mé dětství.
Knížka by si určitě zasloužila více stánek. Líbilo by se mi víc rozepsat život obou sester před i po jejich rozdělení.
Knížka hlavně ukazuje spoustu lásky a to lásky sesterské, rodičovské, manželské a v neposlední řadě i lásky k vlasti.
Knížka mě pohladila po duši a zahřála u srdíčka.
Příběh je o lásce v mnoha podobách, ať již partnerské a rodičovské nebo lásce k vlasti. Je napsán velice jemně a citlivě, je věnován prarodičům autorky. A také je o silných ženách, které musely ve svém životě přežít mnohé a stejně byly vždy oporou svým blízkým a ony byly tím pilířem, o který se jejich blízcí vždy mohli opřít. Mně osobně se nejvíce líbily části příběhu, které se odehrávaly v Praze 80.let minulého století, to byl skvělý retro návrat do mého dětství. Kniha mě pohladila na duši.
Celá recenze v záložkách recenzí od Knižní střípky.
Příběh není špatný, i když podobných knih s námětem rodin rozdělených válkou, politickým režimem či jinými nepříznivými okolnostmi je více a ty, které jsem četla, mně připadají mnohem lépe vystavěné. Tady se čtenář chvílemi ztrácí... Co mně ale vadilo mnohem víc, jsou faktické nesmysly, hlavně pokud jde o detaily života v Československu v roce 1980. Pro někoho jsou to možná prkotiny, ale pro mě důležitá součást dětství – a to, že autorka odkazuje na informace od bratránka, který jí údajně pečlivě popsal, jak to tu v té tobě vypadalo, na věci nic neměni. Například netuším, jak autorka přišla na to, že děti v roce 1980 běžně měly kovové sáně, které se snadno daly přenést na zádech. To jako že byly z duralu nebo podobné slitiny? Standardem tehdy byly dřevěné sáňky s výpletem na sezení z tkaniny (umělé lýko nebo tak něco). My je neměli, naopak jsme jezdili na celodřevěných po rodičích (a brácha o pár let později dostal i plastové boby, které byly taky hodně populární). Všechny ty sáně měly kovové skluznice, které se daly vyměnit (aspoň tehdy to tatínkové dovedli, prostě sundali takový ten kovový pásek a drobnými hřebíčky s hladkou hlavičkou přiklepli jiný). Jo a pak jsme měli na půdě sáňky celé železné, ty pocházely snad ještě z období 1. republiky. Ale dítě by je na zádech rozhodně neuneslo, myslím, že i dospělý by se zapotil.
Podobných detailů by se našlo více. Například vaření... no já nevím, která výborná kuchařka by doma rodině předložila k obědu housky se sýrem, salámem a nakládanýma okurkama, aby údajně ušetřila. Skoro to vypadá, že tohle jedli každý den, v tom případě by ale všichni museli mít minimálně kurděje a možná ještě další nemoci z nedostatku vitamínů. Navíc každý, kdo aspoň občas vaří, ví, že vaření ze základních surovin vyjde levněji (teda pokud nemusíte mít na talíři každý den maso). A většinou je i zdravější. I když o řízku se smaženými bramborami a s okurkovým salátem se smetanou, servírovaném tetou Máňou v Praze uprostřed léta, se to říct nedá. Myslím, že by z toho nejspíš všem bylo špatně (strávníky byli tři senioři a jedno dítě). Navíc jestli chtěla autorka ukázat něco typického, tak to se taky nepovedlo, okurkový salát se smetanou je doménou Bulharska, Ruska a některých dalších zemí od nás na východ... jen takový drobný detail.
Ale už toho raději nechám :-). Knížka se hodí do letošní výzvy a jelikož vyšla v originále mimo EU a do češtiny ji přeložila žena, tak minimálně do dvou témat. Ráda ji pošlu dál a doporučuji ke čtení těm, komu na detailech moc nezáleží nebo později narozeným, naopak hnidopichům 50+ raději ne :-).