A znovu láska
Jan Skácel
https://www.databazeknih.cz/img/books/65_/65451/a-znovu-laska-65451.jpg
5
96
96
A znovu láska je posledním dílem Jana Skácela a její podoba měla být původně trochu jiná. Vybrané milostné básně z vydaných sbírek měla doplňovat tvorba nová, od tohoto záměru však upustil. Pořídil opisy hotových básní a rozčlenil je do tří oddílů, a to je dílo, které čtenář dostává do rukou. Básníkovi nebyl dopřán čas, aby sbírku rozšířil o další básně, ale jeho slova, která v básních žijí vlastním životem, k nám budou promlouvat dál. ... celý text
Přidat komentář
Pro mne i tato sbírka je důležitá. Nezabývám se tím, jestli je učesaná. Čtu.
Takové verše! Kdo to dokáže?
"Ty o tom víš a s tebou čmeláček"
Nebo:
"A ty jsi čekala jak ptáci na dešti"
Asi je to poezie spíš pro ženské oko a srdce, ale žen je na světě také dost na to, aby byla napsaná...
To je tak, když se vaši milí příbuzní dozví, že čtete poezii. Nafasujete Skácela. A koneckonců - proč ne, bylo to dobré.
Jde vidět, že je to trochu neučesaný výbor, na začátku jsem při pohledu na další výplňkové "bože" chtěl říci "Skácele" a knihu zaklapnout, nicméně jsem vytrval a to se vyplatilo. Skácel umí skvěle zobrazit pomíjivost času, spojitost přítomnost s minulostí (třeba báseň Bez konce a názvu), vše v plášti vzpomínek, přírody a ticha.
Nicméně i tak pro mě většina básní byla těmi, které se spíše líbí, než aby rezonovaly. To je však mírou osobního vkusu.
Předčasné jaro
Jak ti mám vylíčit to jaro
s kterým jsem osaměl jak zabloudilá včela
obavu stromů v květu
že v noci přijde mráz
Havrani se už přichystali k odletu
a přece váhají
Ta časná jedovatost dnů
(chutnám ji na jazyku jako olovo)
nabádá k tichu bez konce
Není to opatrnost je to prastaré a z hlubin
je to pilná úzkost včel
vylétly předčasně
a nemají kam uložiti snůšku
Včelíny vyhořely dávno
(s. 31)
Konečně jsem našla sbírku Skácelových básní, která mě vzala za srdce. A nakonec jsem zjistila, že tomu zase vůbec nerozumím. V doslovu jsem se dočetla: (tento soubor básní) „Vyšel z jeho rukou a pod jeho titulem, ale nedá se říci, že mu autor už ve všem všudy stačil vtisknout nezvratnou podobu. Musíme se smířit s tím, že jednou provždy zůstane při podobě přibližné.“ Já jsem ráda, že tomu tak je.
První setkání se Skácelem. Je pro mě obdivuhodné, jak je každé slovo plné významu, až přetéká. Proto báseň může být kratíčká, a přesto řekne tak moc...
A jsou i slova zoufalá a krutá
jako když jestřáb střemhlav změní let
a zaútočí na bílého drozda
a měl jsi nám je bože zamlčet
Nenaladil jsem se tentokrát na Skácelovy verše.
V doslovu jsem se dočetl, že jsou tyto básně jeho posledními. Snad ještě neučesané, přesto vydané.
Sbírka má lákavý titul, přesto jsem nebyl s to proniknout do líbivosti a dychtivosti slok. Závěrečné básně byly bohatší a pro mne melodičtější, nenašel jsem nicméně klenot, který by zazářil vášní a touhou. Poselství mají básně bezpočet. Přesto se přikloním k nižšímu ohodnocení, protože dřívější Skácelova tvorba mě vzala za srdce mnohem přímočařeji.
Přesto ho považuji za velkého básníka.
Osobité, přiléhavé, s dávkou nostalgické vzletnosti, prostě hezké čtení pro duše s poetickým DNA. :-D
Mistr píše mistrovské básně. Nečeká potlesk, obdiv, slávu. Snad jen trochu soucítění a zamyšlení.
Bravo!
Jan Skácel ve své nejryzejší podobě. Takový, jaký si ho pamatuju ještě z dob studií :) Uplývající nemilosrdný čas, pokora autora nad osudem, nadlidský smutek. A teď rychle pryč k něčemu veselejšímu.
Krása, u které se bojím, že ji zaplaším neobratnými slovy. Melancholie, smrákání, vzpomínky, smutek, láska, smíření. Odhodlání jít až na dřeň, okamžiky zamrzlé v čase a prozkoumané všemi smysly. Básně, které při každém čtení poodhalí něco jiného, a proto stojí za to se k nim znovu a znovu vracet.
*
A je to těžké
najít pro útěchu
penízek slova
nezlehčené měny
Odešel tiše
za ticho se schovat
hlomozným světem
na smrt unavený
Celkem často míjím kašnu na náměstí Svobody se Skácelovými verši.Čtenářská výzva mě postrčila si aspoň jednu sbírku od autora přečíst. Už jen pro tyto dvě básně nelituji.
Krajina s černým koněm a řekou zapomnění
I voda v řece Léthé zamrzne
kdo dvakrát zemře věčně bude živý
až vydají se pěšky přes zálivy
básníci zakázaní za živa.
Nad hlavou poletí jim labutě
na břehu kůň jak černý vítr rzá
a těžká voda v řece zapomnění
ta voda bez dna na dno zamrzá.
Slova
A jsou i slova zoufalá a krutá
jako když jestřáb střemhlav změní let
a zaútočí na bílého drozda
a měl jsi nám je bože zamlčet.
Je krásné propracovávat se k této sbírce těmi předchozími - protože jakkoli byl člověk dosud okouzlen sbíráním okamžiků, tady jsou ty okamžiky řazeny do příběhů, tu dopovězených, tu naznačených. Formálně vytříbená sbírka, plná smutku, samoty a pokory. Děkuji, pane Skácele.
Ze všeho, co jsem kdy od Skácela četla, šlo tohle nejvíce mimo mě. Ve sbírkách básní hledám poezii... útulno, krásu, adrenalin, porozumění. A také rytmus, rýmy a metafory, které berou dech. Zde jsem nenašla nic z toho, i když pár úryvků mě přece jen letmo oslovilo.
Nezůstalo u Smuténky a sáhla jsem i po další Skácelově sbírce. Opět se při čtení dostavil pocit jakéhosi smíření a pokoje, stejně tak jako jsem byla nucena hluboce se zamýšlet, byť nad banálními věcmi. Příjemné počtení.
Milostná
Na hřbetě ruky hnědé znamení
já ale dobře vím
(kolikrát přeli jsme se o růži)
že je to podzim náš a javorový list
který ti vítr zavál
tak nečekaně tiše pod kůži
Verše, nad nimiž člověk přemýšlí o všech jejich významech a nepřeje si, aby někdy skončily...
Štítky knihy
Autorovy další knížky
| 1965 |  Smuténka |
| 1983 | Uspávanky |
| 2012 | Hodina mezi psem a vlkem |
| 2008 | Básně I |
| 2008 | Básně pro děti |
Tak jsem se vrátila z Jupiteru na planetu Zemi, abych se setkala se svým oblíbeným básníkem .....
A znovu láska
znovu odedávna
z povzdálí překáží smrti .....
Jeho poslední sbírka je zakončena Modlitbou v jeho osobním podání :
A dej mi sílu unésti
všechno co změnit nemám sil
Odvahu abych to nač stačím
na tomto světě pozměnil
A také moudrost, abych znal
a od sebe to rozeznal .....
To je povzbuzení pro dnešní nelehkou dobu ....
Samozřejmě doporučím.