ADA
Jan Těsnohlídek ml.
Román ADA na malém rozsahu rozehrává příběh lásky dvou dospělých lidí, unavených z toho, co bylo, a snad i z toho, co bude, co ještě může být. Dotýká se česko-polských vztahů, odehrává se v Praze, Krakově a na Vysočině. Děj samotný však není pro román stěžejní. Těsnohlídek napsal svižným, překotným jazykem dokument, reportáž o době, ve které žije. Reportáž aktuální, platnou, až nadčasovou, dík čemuž se, stejně jako jeho básnické sbírky, román ADA jistě nevyhne nálepce "generační výpověď".... celý text
Přidat komentář
Mé první setkání s autorem.
Rozporuplné pocity. Jako bych seděla někde v baru či restauraci a někdo na mě chrlil svůj příběh - přesně jako v knize, někdo, kdo pije a kouří a vypráví, opakuje se, doufá, ale vlastně ví, že to nikam nevede, chce, ale vlastně nechce, motá se ve světě a sám v sobě.
Naše doba. Generační problémy. Problémy dospělosti. Motání se v kruhu. Cykličnost. Nuda. Znechucení.
Děláme práci, která nás nebaví, po škole nemáme uplatnění, chceme mít sny, ale nemáme energii, chceme vztah, ale nevíme zda do něj ještě zbytky sebe a té energie vkládat. Zda něco ještě má smysl. Ale pak se rozjasní jako jarní den a najednou všechno smysl má, najednou jsme opět plní snů a plánů. Ale na jak dlouho.
Chápu, že k hlavním postavám a pointě příběhu to patřilo, ale neustále kouření a pití mi vadilo. Ale to je pouze osobní dodatek :).
Nevelká novelka s velkou výpovědní silou. Staccatovité věty, nesoucí informace tak hutné, že je jimi čtenář paradoxně zahlcen. Hlavním tématem je vztah dvou lidí, které od sebe oddělují stovky kilometrů - problém existence dvou lidí v páru a všeho, co s sebou přináší. Hlavní jméno hrdinky, Ada, zde zazní snad milionkrát, a i když se vše točí kolem ní, nalezneme zde bohaté aluze na život v současném světě. Autor se nebojí používat až téměř jízlivou ironii ani vulgarismy, promlouvá k nám strohým stylem a syrovým jazykem, suše hodnotí situaci... Zajímavé je opakované používání stále stejných formulací. Při čtení nás mrazí. Zajímavý text, při jehož čtení pokaždé objevíme něco jiného.
Ani se mi nechce (vlastně chce a strašně moc) věřit, že někdo to může cítit tak úplně stejně bez ohledu na čas, sociální sítě a jiný věci, který nás v životě potkávají... Je mi líto Ady i celé té nešťastné/šťastné lásky. Taky se mi moc líbilo rozjímání o smrti a pohřbech
tabákem provoněná báseň v próze o jedné (ne)lásce.
Honza Těsnohlídek zkrátka umí, a to ať jde o ryzí poezii nebo příběh v ní schovaný.
„Dny se ztrácej jako ponožky v pračce. Všechno se děje a nic se neděje a je to vyčerpávající.”
Ada se nedá hodnotit, Ada se dá jen prožívat. Tohle je tak silný a tak osobní, a přitom není tak těžký se v tom aspoň částečně najít. Je obdivuhodný, že se do pár desítek stran dá vmáčknout něco tak hutnýho a silnýho. Je to naléhavý a (bez)nadějný, poetický bez poetismů. A hlavně syrově skutečný (občas až na uříznutí hlavy). Je to skvělý.
„Píšu Adě, že ji miluju, a myslím tím vesla k lodi, most přes řeku, myslím tím podanou ruku, studnu na poušti, iglů za polárním kruhem, myslím tím chatrč v lese, talíř s jídlem, deštník, když prší, myslím tím moře a teplo a sushi a všechno pěkný, všechno, co má Ada ráda. Ale Ada čte moje miluju tě jako provazy, jako pouta a kámen přivázanej k noze, čte to jako vězení a já s tím nemůžu nic dělat [...]“
Když jsem Těsnohlídka četla poprvé, mrazilo mě po celém těle a při určitých pasážích jsem měla dokonce co dělat, abych se nerozbrečela, jak strašně silný, pravdivý, emotivní a výstižný mi jeho řádky přišly.
Násilí bez předsudků mi přišlo skvělé a neustále se k těmto básním vracím, hlavně v posledních dnech. A Ada, kterou bych označila spíš jako novelu, mi přišla taky skvělá a zhltla jsem jí během jednoho dne cestou metrem. Zatímco Násilí bez předsudků je takovou generační výpovědí, Ada je textem o lásce, o vztahu, o prázdnotě a o tom, jak se neustále točíme v kruzích. Je to příběh o tom, že nejen ženy, ale i muži jsou citliví a dokážou být zoufale zamilovaní.
Ada tedy rozhodně není poslední knihou, kterou jsem si od Jana Těsnohlídka přečetla, jelikož jsem jeho slov plná a tak nějak chci další a další. Snad proto, že jsou tak výstižná a já se v nich tolik nacházím.
Píšu Adě, že jí miluju, a myslím tím vesla k lodi, most přes řeku, myslím tím podanou ruku, studnu na poušti, iglů za polárním kruhem, myslím tím chatrč v lese, talíř s jídlem, deštník, když prší, myslím tím moře a teplo a sushi a všechno pěkný, všechno co má Ada ráda. Ale Ada čte moje miluju tě jako provazy, jako pouta a kámen přivázanej k noze, čte to jako vězení a já s tím nemůžu nic dělat.
Když čtete Adu, díváte se chvíli na svět autorovýma očima. Vidíte, jak prožívá lásku, které na jednu stranu nevěří, na druhou stranu je "Ada" tou jedinou.. Ale nevím, jak se na to dívat očima nezaujatého čtenáře. Adu vidím jako deník kamaráda, vybavuji si souvislosti, o kterých vím a jen si říkám "sakra, co to vy dva provádíte". Knihu si určitě přečtu znova. K Těsnohlídkovým knihám se vždy vracím ráda. Nacházím tam pravdu všedních dnů.
Jednohubka na cestu autobusem z Brna do Prahy. Nebo zpátky. Zábavná forma. Bez nudy. S nutností přečíst až do konce. Pět, šest takových povídek do jedné knihy - to bych si přál.
ADU jsem přečetla jedním dechem. ADA je častá, všední a skutečná. A zároveň vždy jedinečná. Bavila mě a určitě si ji zopakuji. Těsnohlídek vypráví příběh o intenzivní lásce a já mu to věřím.
Autorovy další knížky
| 2009 |  Násilí bez předsudků |
| 2012 |  ADA |
| 2011 | Rakovina |
| 2013 | Ještě je co ztratit |
| 2016 | Hlavně zachraň sebe |
Zajímavá novela. Styl psaní mi ne vždy úplně lahodil, ale obsah si mě snadno našel. Ani nepamatuji, kdy jsem naposledy četla takovou sondu do mužské nejistoty, zranitelnosti a pocitů nedostatečnosti a jestli je jedna věc, kterou mi kniha přinesla, je to právě toto. Stránek nemnoho, ale čtení intenzivní, síla prožívaných emocí snadno doputuje až ke čtenáři a není těžké se s nimi identifikovat. Tato autorova próza se mi líbila více než jeho básně a pokud někdo začíná s Těsnohlídkovým dílem, doporučila bych mu začít právě Adou.