Adam a Eva
Karel Šiktanc
Básně, které na pozadí prolínajícího se biblického příběhu o stvoření světa zachycují první lidské pocity a lásku biblických prarodičů. Baladický tón rytmických a rýmovaných veršů monumentalizuje jejich citový vztah naobecněplatný milostný vztah mezi mužem a ženou.
Přidat komentář
V rámci letošní čtenářské výzvy moje poslední volba padla na poezii Karla Šiktance inspirována biblickým příběhem Adama a Evy. Nebudu zastírat, že pro mě bylo jednoduché porozumět čtení. Jsou to verše o vztahu mezi mužem a ženou a jsou zde cítit emoce jako je láska, vášeň, radost, strach, beznaděj. Nelituji přečtení této skladby a jsem ráda, že jsem zkusila i něco jiného než běžně, ale přiznávám, že mě to neoslovilo.
Díky ČV se dostanu i ke knihám, které by mě nenapadly si přečíst. Pěkná poezie.
3,5* Po dlouhé době jsem se přesvědčila, že poezie bohužel není pro mě, neumím se do ní asi ponořit a pochopit ji. Mé hodnocení bude znít divně, ale tak to vnímám. Jednotlivých slovům jsem rozuměla, ale dohromady v textu jsem tomu příliš nerozuměla. I přesto mám z četby dobrý pocit a její lyričnost na mě dýchla. Nedovolím si knížku doporučovat či nikoliv, vůbec mi to v tomto případě nepřísluší. Rozhodně jsem ale ráda, že jsem ji četla, zase jsem si rozšířila obzory.
Z duše mi mluví SSTknihy.
Mám nový objev - Karla Šiktance!
„nic už nezbývá,
než hledat les, kde ještě dříví.
A křepelku.
A pět peněz.
A déšť,
co nikdy nevěřil, že staré lásky nereziví.“
Zajímalo by mne, jestli Jarek Nohavica našel slovo Darmoděj v této sbírce...
Krásná lyrická skladba, jejíž slova plynou jako řeka. Základním poselstvím je tu podobenství vztahu mezi mužem a ženou. Prolínají se zde motivy jako naděje v zázrak bytí, víra v překonání strachu, strnulosti a prázdnoty, odvěký strach ze stereotypu, nicotnosti a konečnosti, umění otevřít své srdce a nitro. Adam, coby zosobnění mužského principu, bezstarostný, okouzlený nádherou života. Eva jako jeho ženský protipól, mnohem váhavější, rozvážnější a úzkostlivější. Společná radost, bolest, strach, naděje, beznaděj a zejména snaha o nalezení společné řeči a překlenutí osudových rozdílů. Adam a Eva coby symboly starozákonního motivu prvních lidí, ale zároveň jako současný stárnoucí milenecký pár. Moc hezké.
Láska se svými vzlety i propady, planutím i úzkostmi pochyb, prolnutím i cizotou oddělení...vztah coby metafora stvoření světa, věčnou přítomnosti ráje i vyhánění z něj.
Slovně velmi hravé a vynalézavé, expresivní, naléhavé... přístupnější a snáze uchopitelné než Český orloj, ten mne přesto oslovil více.
Tady je mi Šiktanc nejblíž, proměny lásky v čase a prostoru musí oslovit snad skoro každého.
Vracím se celý život. Přes 40 let čtu znova a znova a nalézám tolik lásky vášně zklamání...
Pokaždé je to jiné. Snad věk, snad zkušenost, snad lítost nad něčím...
Volala
A celá čekala. A
lesy
hřmely:
"- - - kdo ví- - -"
A
šli a šli.
A nahlas modlili se....
.
.
.
A ona smála se,
jako když plakat chce.
Jako by ji Pámbu trhal
andělovi ze srdce.
Při čtení, jako by mi někdo položil ruku na hruď a celou dobu ji tam držel.
Forma básně je tak úchvatná, že působí téměř organicky, jako by takto jazyk sám zatuhl po nějaké strašné erupci. Jako by takto měl prapůvodně vypadat.
A právě taková forma v sobě nese sdělení, jež jiným jazykem nelze uchopit. Vystihnout takový archetyp jako je vztah muže a ženy, to je výzva výzev. A tady to je! Zastřené a nahé. Po dočtení každého dalšího dne jsem se bál, aby další báseň nebyla slabší, a nepohřbila tak vše, co předcházelo. A pokaždé znovu jsem byl zasažen novostí a stejností toho, co čtu.
Básní se odvíjí příběh - jaksi nelineární, téměř bych byl v pokušení říct, že by bylo možné básně přeházet, protože se vše jakoby odehrává zaráz. A možná ne. A už se v tom zamotávám. Pokud Vás tento komentář provokuje (mě ano), snad Vás vyprovokuje alespoň k přečtení Adama a Evy.
Při čtení jako by mi někdo položil ruku na hruď a celou dobu ji tam držel.
Forma básně je tak úchvatná, že působí téměř organicky, jako by takto jazyk sám zatuhl po nějaké strašné erupci. Jako by takto měl prapůvodně vypadat.
A právě taková forma v sobě nese sdělení, jež jiným jazykem nelze uchopit. Vystihnout takový archetyp jako je vztah muže a ženy, to je výzva výzev. A tady to je! Zastřené a nahé. Po dočtení každého dalšího dne jsem se bál, aby další báseň nebyla slabší, a nepohřbila tak vše, co předcházelo. A pokaždé znovu jsem byl zasažen novostí a stejností toho, co čtu.
Básní se odvíjí příběh - jaksi nelineární, téměř bych byl v pokušení říct, že by bylo možné básně přeházet, protože se vše jakoby odehrává zaráz. A možná ne. A už se v tom zamotávám. Pokud Vás tento komentář provokuje (mě ano), snad Vás vyprovokuje alespoň k přečtení Adama a Evy.
Jeden z mých nejoblíbenějších Šiktanců. Jednou za čas mám náladu na to si připomenout tenhle příběh přesně tak, jak ho napsal Šiktanc, takže se ke knížce často vracím. A vždycky tam objevím zase něco nového...
Biblický příběh v hávu poezie - ach, to je taková krása.
Přemýšlím, co více napsat, co ještě dodat. Zamilovala jsem si hru se slovy, s metaforami, ale to hlavní byly pocity, které ve mně verše zanechaly, a ty nejdou popsat slovy...
Nedokážu říct, co mi tahle outlonká sbírka přinesla. Možná jen další metafory pro vztah muže a ženy a biblického ráje. Nemohu ale hodnotit hvězdami, nejsem odborník na poezii a vše, co je jí vlastní. Dokážu ocenit jen to, že ji s malými výchylkami rozumím.
Jedna z mála sbírek, ze kterých dokážu recitovat celé stránky. Tak často se k ní vracím.
Nebudu předstírat, že jsem všem těm metaforám rozuměla. Ale rozhodně to bylo krásné, nádherná práce s jazykem. Hlavně jsem skutečně měla před očima obrazy různých podob vztahu ženy a muže, metaforu Ráje, prostě to bylo moc hezké. Asi si to přečtu ještě jednou, až si budu s poezií více rozumět.
Po prologu (Modlitba k bohyni paměti) následuje vlastní skladba Adam a Eva, jejíž rámec tvoří podobně vystavěné básně.
„Byl Den.
A byla Noc.
A Země byla nesličná
a pustá.
(…)
Žal i vděk
jak vydražený nábytek
v ní mrtvě ležel – naskládán
až po poslední vrásku.“ (s. 17 – 19)
Základ textu tvoří šest částí, které i pomocí biblických citátů odkazují na stvoření světa.
Autor v náročných metaforických obrazech charakterizuje nejen vztah – ať už mezi partnery, zeměmi (vznik r. 1968…), člověkem a Bohem, případně člověkem a Zemí.
Opakovaně autor zaujme jazykovými hříčkami.
„a jemu bylo znenadání,
jak by ho nesli nad hlavami
(…)
a v ní bylo jak po vymření,
jak by ji nesli přes kamení“ (s. 25)
„Nehýbal se. Hlavu v klíně, trnul, jak
se lehce hýbá. Jak ho líbá. Jak ho
prosí.“ (s. 34)
„Jsi
Milost má! Můj kříž! Můj stín!
Jsi letmo hvězd, ach na podzim!“ (s. 45)
„Žehrali. A jak by lkali.
Žebrali. A jak by láli.“ (s. 50)
„Mlčeli. Slova staletá
však lezla šeptem ze tmy dál.
Jak plst. Jak rybí kosti.“ (s. 51)
„Couvali na Zem. Leklí. Mdlí.
A slunce, spadlé do polí,
Zakrvácelo hlínu.“ (s. 55)
Líbilo se mi, jak autor pracoval s refrénem.
„Lilo.
Lilo. Bíle lilo.
Bez milosti. Bez lítosti.
Liliově bíle lilo.
Až se slilo, co kde bylo.
Hlad. I hněv. I krev.
I kosti.“ (s. 73)
„A Bůh se modlil – neslyšen –
byv stvořiv pozdní lásku - - -" (s. 76)
Hoci som romantická duša, obľubujem archaický poetický jazyk a češtinu ako takú, no toto dielo si ku mne nenašlo cestu. Nič mi nepovedalo... Nijak vo mne nezarezonovalo. A neostal mi po ňom nijaký pocit. Mrzí ma to.
Autorovy další knížky
| 1990 |  Adam a Eva |
| 1962 | Heinovské noci |
| 1990 |  Český orloj |
| 1957 | Básnický almanach 1956 |
| 2000 | O dobré a o zlé moci |
Znovu jsem se přesvědčila, že lyrická poezie není nic pro mě.
Nechápu ji, nedokážu rozpoznat, co tím autor chtěl říci nebo naznačit a jediné mé pocity při čtení byly: "co ten autor, sakra, bere za drogy?!" Dočetla jsem jen kvůli výzvě a protože to bylo krátké.
To však nemusí znamenat, že je to špatné, jen to není pro mě.
Jinak mám poezii celkem ráda a čtu ji docela hodně, ale dávám přednost epice.