Adam a Eva
Karel Šiktanc
Básně, které na pozadí prolínajícího se biblického příběhu o stvoření světa zachycují první lidské pocity a lásku biblických prarodičů. Baladický tón rytmických a rýmovaných veršů monumentalizuje jejich citový vztah naobecněplatný milostný vztah mezi mužem a ženou.
Přidat komentář
Forma s častým užíváním přímé řeči a záplavou vykřičníků dává básním živost a naléhavost. Inspirační rámec tvořený antickou mytologií a starozákonním stvořením světa nenarušuje jejich vyznění vztahované k dnešku. Modlitba k bohyni paměti: „Mnémosyné!“ „Mnémosyné!“ „Lůzy smí slepnout. Múzy ne! Kdo by se ujal bezhlavého stáda?“… „Mnémosyné!“ „Mnémosyné!“ „Lůzy smí umřít. Múzy ne! Svět je tak stár! A naděje tak mladá!“
Hra se slovy, intimita sdílení, pod lyrikou skrytý děj, citlivost i naléhavost. V této knížečce jsem našla vše, co od poezie čekám.
Lilo, lilo, bíle lilo, bez milosti, bez lítosti, liliově bíle lilo. Čteno před deseti lety a stále tak živé ...
Neupovídaná, nesmírně výstižná nádhera.
"Zotvíraná jako růže, zatrnula všemi trny. / ... / Sama úzkost. Že se vzbudí. / Že zas najde jenom sebe."
Šiktancovo mistrovské dílo (snad ještě s Heinovskými nocemi), ke kterému stojí za to se vracet. Je to jako zabořit ruce do vlasů, těšit se tím, jak voní, jak hladce klouzají mezi prsty, obdivovat, jak se jednotlivé pramínky ovíjejí a proplétají, spleteny do důmyslného copu.
Nepatetické sugestivní a nadřeňjdoucí podobenství o lásce. Asi nejkrásnější poezie, jakou znám.
Báseň je rozdělena do šesti částí jako analogie na biblické stvoření světa, kdy Bůh stvořil zemi v šesti dnech. Období zamilovanosti střídá vzájemné odcizení a hledání toho druhého. Prostě krásné, co dodat?
Absolutně nejlepší zabásněná knížka, kterou jsem kdy četla. Styl a atmosféra naprosto ladí s mým myšlením. Nic tam není zbytečné a přesto je toho tolik navíc.
Kdo má rád dospělácko-pohádkové, zasněné čtení, ať po ní v těžkých a nebo prostě jen takových těch "nic nedělavých" chvílích sáhne. Stejně jako to dělám já. Knížka, která změní náladu i barvu očí.
Tohle je zřejmě moje nejoblíbenější knížka poezie. Stačí přečíst pár slov a přenese mě kamsi do jiného rozměru. Četla jsem ji už mockrát (některé kousky už umím zpaměti) a pokaždé s husí kůží. Jediná kniha, kterou nosím pořád s sebou v kabelce,
taky už podle toho vypadá.
Jel jsem dnes na úřad pro novou občanku a ač mám rozečtenou jinou knihu (vytištěné PDF vydání Demonów polského autora Łukasze Śmigiela) a nechtělo se mi s ní tahat, hrábl jsem bez přemýšlení po tomhle, že mi to alespoň zpříjemní čekání, než přijdu na řadu. Čekání mi to zpříjemnilo, to je fakt, vyšlo to akorát, dočetl jsem poslední verš knihy a zrovna jsem šel na řadu. Jen mi to přišlo tak nějak trošku bezobsažné. Tedy, samotní Adam a Eva, úvodní Modlitba k bohyni paměti se mi hodně líbila a utkvěla mi v paměti doteď (což není případ právě Adama a Evy):
Prosťáčci na trh bosi nosí
třesavku kůži z vlastních zad.
A radní nad ní krčí nosy.
A stříhají si na kabát.
(...)
"Lůzy smí slepnout,
Múzy ne!
Kdo by se ujal bezhlavého stáda?"
Šiktanc si hrát se slovy a významy umí, to jo. Ale Adama a Eva mi šli prostě jedním okem tam a druhým ven. Možná to bylo tím místem a tou dobou a snad bych se k tomu měl po čase vrátit... Možná mi jen tenhle styl poesie nesedí... Možná neumím některou poesii plně docenit.... Možná mi stačí, že na mě působí takhle... Ale četlo se to hezky.
Byl Den.
A byla Noc.
A Země byla nesličná
a pustá.
"Kdo jsi?"
křičel jí do tváře,
jak by měl úzkost,
že se mu jen zdá.
A déšť mu zalil ústa.
Neb
stála voda vzpřímená
nad dějstvím ryb jak šestý prst.
A nikde prám. A nikde chrám.
A neslyšeti Boha.
"Jsem Eva,"
řekla tišeji než les.
A zeměplazi metli vřes.
A pod Světlem, jenž vířil tmou,
se třásla muří noha.
Bil zvon.
A kvetl hadí mord.
Obrátil kapsy naruby
a kladl před ní střep a nůž
a peří na hromádku.
"Jsem Adam!"
křičel na lesy.
A mraky šly jak procesí.
"Jsem Adam! Vše začíná
a končí od začátku!"
--------------------------
Lilo.
Lilo. Bíle lilo.
Bez milosti. Bez lítosti.
Liliově bíle lilo.
Až se slilo, co kde bylo.
Hlad. I hněv. I krev.
I kosti.
Nedýchala. Hlavu v klíně, slyšela ho,
jak v ní dýchá. Jak v ní vzlyká. Jak
v ní prosí. Jak v ní číhá na kohosi,
po kom zůstal vlas či zmínka. Po kom
kůže hříbětinka. Slyšela ho. Jak v ní
kleká. Jak se smeká. Jak se svléká
z vin a lží a darmých slibů. Slyšela ho.
Jako řeka, která slyší tonout rybu - - -
Autorovy další knížky
| 1990 |  Adam a Eva |
| 1962 | Heinovské noci |
| 1990 |  Český orloj |
| 1957 | Básnický almanach 1956 |
| 2000 | O dobré a o zlé moci |
Čtení i psaní poezie je intimní záležitost. Neumím dílo zhodnotit, jen doporučit ;-)