Aféra

Jsem milovníkem literatury a velkorysým ctitelem každého, kdo je schopen prodrat se v potu tváře, ducha a mozkových závitů k sepsání smysluplného obsáhlejšího textu. Rovněž jsem zastáncem myšlenky, že za nemilosrdnou kritikou knihy nebo jiného uměleckého díla leckdy stojí jen neschopnost prožitku a málovrstevný duševně-intelektuální život kritika-čtenáře. Tato kniha ve mě v duchu této myšlenky ukotvila přesvědčení, že jí patrně nejsem intelektuálně hodna.

Moje očekávání nebyla nijak vysoká, koupila jsem si ji (emočně ovlivněna optimistickou barvou obálky) coby dovolenkové čtení s anotací "nakažlivě humorný román", autorky adorované dle obalu porotou Pulitzera (pro mě však dosud neznámé) a její "zatím nejzábavnější a nejlépe prokreslenou hrdinkou".
Nutno poznamenat, že mi na 316 stranách tváří nepřelétl ani nejmenší náznak úsměvu, zato úžas, nepochopení a chuť narazit hlavou do zdi z rozběhu mě provázely téměř nepřetržitě....

Velice rychle mě ovládl pocit, že čtu text přeložený automatickým překladačem Googlu - totálně znásilněná stylistika, souvětí s neuvěřitelným množstvím čárek (a to já dokážu ocenit :-) ) jakoby rozsekaná robotem, absence adekvátních spojek, neuvěřitelná bezesmyslnost souvětí a nelogičnost výpovědí už na úrovni za sebou následujících vět .... Tento frontální útok diletantismu ve mně s každou další stránkou vzbuzoval úzkost, neklid a lehce paranoidní přesvědčení, že jsem patrně podstoupila lobotomii a nevím o tom. I přes urputnou snahu číst každý odstavec (mimochodem většinou zcela nepochopitelně vytvořený) dvakrát a doufat, že mě napoprvé klamal zrak, jsem nabývala stále intenzivnějšího dojmu, že jsem obětí nějakého psychotestu. Užíralo mě přesvědčení, že chyba musí být v mém mozku, a úpěnlivě jsem doufala, že v závěru dojdu satisfakčního prozření o genialitě díla (i své) . Dočíst mě nutila i sebedestruktivní touha zjistit, zda se - rozvláčný a nesmírně povrchní příběh s řadou zcela neprokreslených postav s matoucími motivacemi a absencí emocí i charakteru - náhodou v závěru prudce nevylepší. Zda na mě snad nečeká všeomlouvající strhující pointa. Čekalo mě pouze rozčarující poznání, že jsem nepoučitelně naivní, neb konec je stejně nedopracovaný (a to miluju otevřené konce) , nelogický a trapně rádobypompézní jako předešlých 318 stran. Za požitkovou delikatesu lze označit "jakože hlubokomyslné" náhodně rozeseté minimalistické dialogy některých postav, v nesnesitelném množství kořeněné trapnými nacionalisticko - šovinistickými projevy národnostních averzí, pokleslých myšlenkových stereotypů a snobského buranismu.
Celek mě přesvědčil, že se jedná o spiknutí velmi špatné autorky, dysgrafického překladatele, maniodepresivní redaktorky a na psychofarmaceutické profylaxi závislého marketéra - kdo jiný by dokázal napsat na obálku perverzně nezáživného díla "nakažlivě humorný"?