Africké léto
Mohammed Dib
Jednotlivé kapitoly románu o zdánlivě všedním životě obyvatel alžírského města a blízkého venkova jsou spojeny obecnou situací. V zemi je válka, denně se množí zprávy o zatčených, vládní vojáci provádějí čistky, přátelé mizí. Osudy několika postav z různých prostředí se odehrávají na pozadí rozvíjející se revoluce, která dává lidským cílům a hodnotám jiný smysl.... celý text
Literatura světová Romány
Vydáno: 1962 , SNKLU - Státní nakladatelství krásné literatury a uměníOriginální název:
Un été africain, 1959
více info...
Přidat komentář
Na knížku jsem narazila v nádražní knihovně, svým rozsahem se totiž skvěle hodí na cesty. Měla jsem trochu jinou představu, totiž, že větší část knihy bude zaujímat líčení Alžírské revoluce v 50. letech 20. století. Mnohem více než popisem revolučních dějů se však autor zabývá nitrem svých postav. Některé z nich trápí obavy o syny či jiné blízké příbuzné, kteří uprchli do hor k povstalcům. Jiné se zabývají problémy zdánlivě všednodenními, i když je znát, že úzkost, která do jejich životů probleskuje, má něco společného i s tím, co se ve společnosti dalo do pohybu.
Překvapilo mě, kam až se některé postavy ve svých úvahách dostávají. Často jde o filozofické rozmluvy s jinými, obvykle staršími a váženými lidmi, jež představují zastánce tradičních hodnot, anebo se hrdinové obracejí k Bohu, přírodě, sami k sobě. Místy jsem při čtení knihy prožívala podobné pocity jako u Exupéryho Citadely. Nevím, zda na to nemělo vliv i prostředí, v jakém se obě knihy odehrávají, ale dost možná, že aby člověk dospěl k podobným úvahám jako autoři obou knih prostřednictvím svých postav, musí se octnout na poušti nebo alespoň v krajině, která je jí podobná.
Každopádně z určité zasněnosti a místy až otupělosti (jak dokonale vylíčené alžírské vedro (!) - když k tomu připočtu vedro posledních dní u nás, udělalo se mi z vedra nakonec zle) následuje v některých kapitolách tvrdé probuzení. To tam, kde přijdou ke slovu zbraně, které se nevyhnou ani těm nejnevinnějším z nevinných...
Útlý román z roku 1959 odehrávající se v počátcích alžírského boje za nezávislost přináší sedmnáct krátkých obrazů ze životů obyvatel napříč společenskými vrstvami a problémy spjatými s 50. léty. Jsou tu existenciální otázky hamletovské Zákije a depresivně, nihilistické bloumání Džamíla, které ve světle (náhodného) zatýkání, rabování a sílícího konfliktu, jenž, jak už dnes víme, přeroste v krvavou občanskou válku, jež bude stát život téměř dva miliony lidí, působí jako dětinské starosti zrozené z nudy. Navzdory svému rozsahu je to velice působívá kniha, která během let neztratila nic ze své mrazivé atmosféry.
Tahle kniha mi prostě nesedla.