Agogh
Oldřich Mikulášek
Jedna ze stěžejních sbírek významného českého básníka dvacátého století, která obsahuje verše z let 1969-1971, je autorovou reakcí na počátky normalizačního období. Poezie naplněná smutkem, děsem a beznadějí, v níž básník dokázal motivy vzteku, úzkosti a strachu či až živočišných pudů zpracovat jak formou mýtotvorných básní, tak i lyrických miniatur. Právě do oblasti bájí a legend odkazuje i titulní postava, která je nositelem pocitů znechucení ze situace, jež nastala a navíc se obává, že v budoucnosti se tento stav ještě více zhorší. "Je to postava proměnlivá, ne viditelná," hodnotí ji sám autor. Agoghova trýzeň se neustále prohlubuje a propadá do povzdechů, v nichž se odrážejí samota a opuštěnost i ztráta schopnosti komunikovat. Toto znepokojení pak ústí i do Mikuláškových bolestných vizí s jezery krve a hromadnými hroby. A pokud autor tato zlověstná proroctví přece jen opouští, vzpomíná na zemřelé přátele nebo v drsných lyrických reflexích zobrazuje uhrančivým jazykem krutou a bolestně prožívanou něhu a lásku.... celý text
Přidat komentář
poznámky k maturitě:
Baví mě to!! Má to život a energii.
Metafora sedmá-
dloouhé povídání o smutku a naštvání, skákání z věci na věc, třetí stránka skvělá- mohla by být textem ke slamu, opakování začátku věty v pár slokách, takhle bych napsala básničku taky jeee
Oldřich si krásně hraje s koncovkama slovíček, fakt to připomíná slam
část Fantomy je strašně super, sedí mi hodně, krátké a jasné básničky na různé bolavé témata (např. Plátky, Scéna)
často využívá koncept vína
Pan Mikulášek, celoživotní láska. První knížky jsem dostala hned po narození od svého táty (taky blázna).a přestože tady nejsou jsou se mnou stále
Nebe nezáří. Hvězdy nesvítí.
Je noc.
Ne na nebi. Ne na zemi.
Ale tam ve mně. U samého dna.
Agogh a nezajímavá sbírka? Ano, porozumět je někdy složité.
Sbírka vyšla nejprve v samizdatu, Mikulášek byl režimem po roce 1968 umlčen.
Agogh je tu básnický hrdina, smutný král, který „se stále chce podobat člověku, obyčejnému člověku, kterého vzněcuje, znepokojuje i mučí tento neobyčejný lidský život. Báseň je jeho prostor, z něhož vychází – a žije potud, pokud se udrží v myslích a srdcích čtenářů. Ale udrží se jen v myslích vzrušených a v srdcích se zrychleným tepem – a pro toto musí něco udělat.“ (Autor o své sbírce.)
Inu, to tak bývá, když si s básníkem nesednete v očekávání, tak se nic nekoná…
Musel jsem zapátrat po kom/čem smutný král asi dostal jméno:
Agoghé (starořecky : ἀγωγή ) byl přísný vzdělávací a školní režim založený na disciplíně a poslušnosti, kterému každý Sparťan byl jako občan vystaven , včetně dvou královských dynastií (Agiadi a Euripontidi), od 7 let. Zahrnovalo to odloučení od rodiny, pěstování skupinové loajality, výcvik pro válečnou a vojenskou praxi, lov, tanec a příprava na společenskou a občanskou činnost. Agoghé bylo zvláštní především proto, že šlo o povinné kolektivní vzdělávání organizované a šířené městem. Tento typ školení byl nezbytný pro přístup k plnému občanství a adolescenti, kteří se nepodrobili tomuto režimu, nemohli mít přístup ani k elitním sborům, ani k soudnictví, stejně jako ke všem ostatním občanským právům. Rodiče museli darovat novorozence do lesche (rady), kde seděli nejstarší a čestní občané. Tito zkoumali děti, a pokud souhlasili, že mají silnou a pevnou konstituci, nařídili, aby byly vychovány a aby jim byl přidělen klêros (κλῆρος) neboli pozemek. Když se naproti tomu ukázalo, že novorozenci jsou zdeformovaní nebo znetvoření, a pokud by se jim zdravý vývoj od počátku zdál nemožný, domnívali se, že přežití samotných dětí nebude pro ně ani pro město výhodné, byly opuštěny na místě zvaném Apothete, rokle u Taygetos. (viz Wikipedie)
Agogh je o poměrech po roce 1968, zašifrovaných do básnických podobenství, z kterých probleskuje realita (jak se to tehdy nazývalo):
Nicoty slavnost!
Ale ano! I ona chce býti zjevená i zjevná a vyjevuje se:
kdekdo vyje a sténá a syčí,
vřeští a kleje, naříká, pláče a skolí,
mrouká a skřečí —
jen vesmír tak nesmírně tichý si přede.
Lidé odcházejí do nicoty:
Jsou bytosti tak nejsoucí,
že nehoustnou v šeru...
Hnus se rozlézá všude:
A nic, to černé nic se nepožírá!
A ani bílá, triumfální kost!
Jen ještě tiše šelestící krysy
tu budí stíny
slov dávno zemřelých,
pokoutních, snubných, slov čepovaných z žump,
a spásají mé metafory rysí
(trávící ze sebe jen v čase),
tu od srdce, tu od hlavy,
ze které jazyk spálený jim visí
a na něm doutná uhašený líh.
Z básnického hlediska je snad nejzajímavější sedmá metafora s trůnní řečí krále Agogha, krále lítosti a smutku.
Netuším, zda režim rozšifroval Agoghovo poselství, v kterém prorokuje seschnutí celé země a její proměnu v poušť. (Ano, všechno musí být podřízeno oné přísně nařízené a vymáhané královské disciplíně – a přece – srdce se vzpírá!!!) Spíš stačilo, že byl autor dán do klatby (však se na něj časem zapomene).
Pokud si chcete užít přívětivějších básní, přeskočte Metafory i Nekrology, v závěru se vám může nabídnout Mikulášek milostný, jak ho máte rádi.
Čtěte pouze s vzrušeným dechem, autor to řekl jasně: tyto básně „udrží se jen v myslích vzrušených a v srdcích se zrychleným tepem – a pro toto musí něco udělat.“
Avšak čas je (ne)milosrdný – komu se při dávných dějích ještě zrychlí tep?
PS: Ahogh je na seznamu e-knih MěK v Praze zdarma.
Chápu, že se řadí ke klasice, přečetla jsem si, abych věděla, že existuje, ale pro mě nestravitelné.
Na Mikuáškovy verše nějak nemohu přijít. Pro mě naprosto nezajímavá básnická sbírka.
Štítky knihy
Autorovy další knížky
| 1957 |  Básnický almanach 1956 |
| 1954 |  Domove líbezný |
| 1963 | Svlékání hadů |
| 1987 | Hořící kámen |
| 1969 | Šokovaná růže |
no je to hezke kdybych nemela vymyty mozek vsim moznym tak by to na me asi zapusobilo vic