Alan Rickman: Deníky
Alan Rickman
https://www.databazeknih.cz/img/books/49_/499588/bmid_deniky-alana-rickmana-v80-499588.jpg
3
287
287
Deníky Alana Rickmana jsou jedinečnou pozvánkou do mysli autora – jednoho z nejoblíbenějších herců dnešní doby. Alan Rickman i po své smrti zanechal odkaz herce světové úrovně a jeho důstojnost, profesionalita i zvučný hlas nepřestávají diváci obdivovat ani dnes. Rickmanovy deníky popisují neobyčejně i obyčejné věci, vypráví světsky, vtipně i s lehkou jízlivostí, přičemž zůstávají naprosto upřímné. Autor nás bere do svého domova, na výlety s přáteli po celém světě, k přípravě divadelních her i a na natáčení filmů od Rozumu a citu, k průlomové roli ve Smrtonosné pasti, přes Robina Hooda až po filmy o Harrym Potterovi a Královu zahradnici, kterou režíroval. Deníky začínají v roce 1993 a kočí s hercovou smrtí v roce 2016 a nabízejí příležitost seznámit se s Alanem Rickmanem nejen jako hercem, ale jako přítelem, cestovatelem, fanouškem, režisérem i obyčejným mužem.... celý text
Literatura světová Literatura faktu Biografie a memoáry
Vydáno: 2023 , Ikar (ČR)Originální název:
Madly, Deeply: The Alan Rickman Diaries, 2022
více info...
Přidat komentář
Česká propagace naprosto podkopala celou myšlenku této knihy.
Alana většina lidí zná jako Severuse Snapea, nebo alespoň v česku tomu tak je. V Británii je mnohem víc, je to postava, která se zapsala do historie.
Češi nemají na čem svou propagaci stavět. Proto si pozvou Aleše Procházku, který přímo daboval hlas Alana v Harry Potterovi (ano, jsem si vědoma že i ve více fimech, ale to už se jaksi vytratilo...) a prakticky českému čtenáři nacpou myšlenku toho, že nahlédnou do mysli Snapea.
Blbost už od začátku. Alan nebyl nikdy spokojen s touto rolí, proto není divu, že o ní moc nepíše a nechce se o ni zmiňovat.
Knihu jsem četla v originále, kde se přímo jmenuje Medly, Deeply... Kde se tento název vytratil v českém překladu nemám zdání, ale možná by to našim čtenářům trochu naznačilo, že Alan Rickman a Severus Snape nejsou jedna a ta samá osoba.
Netvrdím, že propagace je největší problém, ony i všechny ty zmínky o Alanových přátelích nebo režisérech, která (pokud neznáte Alanův život, jeho přátele, blízkou rodinu a pracovní karieru) čtenáři asi nic moc neřekne, knize nepomáhá.
Každý tady píše, že to je hercovo soukromí které by se nemělo vydávat vena já s tím souhlasím. Rima Horton ho ale přece jen znala líp a vzhledem k tomu, že je bývalá politička v důchodu, si nemyslím, že by tuto knihu vydali za účelem nějakého zisku. Ať už byl záměr jakýkoliv, raději měli zpracovat jeho životopis. Udělali by stokrát lépe a přiblížila Alana takového jaký skutečně byl.
To, že si dvakrát za týden sedl s kámošema na jídlo nebo drink, nám o něm asi moc neřekne...
Asi jako většina čtenářů jsem se nechala zlákat tímto fenoménem. Představovala jsem si, že nahlédnu Alanu Rickmanovi do hlavy a zjistím, co si myslel o všem ohledně Harryho Pottera. Vlastně jsem si knihu chtěla přečíst jen kvůli jeho roli profesora Snapea. Asi si dokážete představit mé zklamání, když jsem objevila jen pár krátkých poznámek z natáčení HP filmů, ze kterých mi navíc přišlo, že Alana obtěžují a přijde mu, že je to pod jeho úroveň. Osobně netuším, proč si někdo myslel, že tohle bude zajímavé čtení. Silně pochybuji, že byly zápisky psané se záměrem vydání. Jsou to čistě osobní informace o různých schůzkách s přáteli, jídlech, cestách tam a zpátky a natáčení. U čtení jsem se nudila a poprvé v životě jsem přeskakovala stránky.
Perfektní herec, v roli Severuse Snapea ho žeru, ale tyhle deníky mě neoslovily. Tohle mělo zůstat v soukromí.
Knihu jsem si pořizovala s tím, že jsem jej měla jako herce ráda. Pokud bych byla pouze fanouškem HP, tak bych byla velmi zklamaná. Je to zajímavou formou podaný pohled herce na jeho život, práci a v té době aktuální dění ve světě. Co mě na knize přišlo lehce unavující je plejáda jmen kolegů, přátel atd., která pro českého čtenáře neznajícího britské zejména divadelní prostředí je příliš obsáhlá.
Čím jsem starší, tím méně chápu, proč herce nebo herečky zbožňovat či stavět na piedestal.
Alan Rickman mi ovšem nevadí. V době, kdy jsem se ještě dokázal dívat na západní filmy, jsem ho viděl ve dvou (Past a Hood) a v obou mi byl jeho výkon sympatický.
A ne, i když mám rád (jako všichni - ani si neumíte představit, kolik fanfikce inspiroval) postavu slovutného Severuse Snapea, nejsem masochista natolik, abych ho viděl ve filmech.
Rickmanovy Deníky dokazují, že kromě toho, že byl slavný, mohl to být i slušný nebo alespoň výjimečný člověk.
Co se týče literárních kvalit, pak tuším, že Rickman musel znát vynikající Wittlinovo Vádemékum pro...**
Jerzy Wittlin zde radí, aby slavní lidé psali zkratkovitě, protože někdo vždycky vysvětlí, o co jim šlo. A to se díky poznámkám pod čarou podařilo.
Závěrem?
Když je autor slavný, lidé koupí i jeho nákupní seznamy, vydal-li by je někdo.*
Větší čtenářský zážitek ovšem nečekejte.
Poznámky pod čarou:
* Abych své nové plivnutí do tváře čtenářské obce ospravedlnil, chci upozornit, že Wittlinovo Vádemékum, které vyšlo v roce 1975 má třináct hodnocení, kdežto Rickmanovy Deníky nasbíraly přes sto hodnocení, a to ještě neskončil rok jejich vydání. Ergo rada pro začínající autory: Nemusíte psát dobře, ale musíte být slavní.
** Jde o volnou asociaci. Vádemékum se mi vybavilo, když jsem četl Rickmanovo lakonické zhodnocení dne.
Po přečtení knihy jsem došla k pár poznatkům. Je obtížné zorientovat se v tolika množstvích jmen, která jsou známá hlavně pro britské/americké občany. Snažila jsem se často některá jména a události z knihy vyhledávat na internetu, ale po nějaké době mě to přestalo bavit. Takže v tom vidím hlavní problém s touto knihou.
Ovšem když se oprostíme od toho snažit se zjistit každou poznámku, objevuje se v ruce kniha, která obsahuje mysl šarmantního herce, který procházel životem plným přátel a často i vyčerpávající práce. Byl to vlastně obyčejný muž, kterého také trápily strasti/smutky jako každého z nás. Poznat tuto jeho stránku by bez jeho deníků nebylo možné, a asi i proto mě kniha dojala. Čím více jsem měla za sebou stránek, tím víc jsem si uvědomovala, že se blíží konec...
Jsem ráda, že jsem si knihu přečetla, i když to nebylo jednoduché. Alan Rickman však za to stál, byl to muž nesmírně pracovitý a s velikým srdcem.
Dávám 5 hvězd, ale to jen proto, že bych se styděla dát míň. Nejedná se o literární dílo, ale o myšlenky člověka, který to nepsal s cílem vydat. (Jestli později chtěl, kdo ví...) Vše už bylo řečeno, spousta jmen, míst, příběhů a souvislostí, které člověk nezná.
Na tuto knihu jsem těšila, protože jsem filmová fanynka. Nejdříve jsem trochu bojovala s formou zápisků, protože se jedná spíše o diářové poznámky převážně o tom, kdy a s kým a kde jedl. Postupně ale do poznámek probleskuje jeho přístup k práci, ke kolegům a jeho momentální rozpoložení, přičemž styl psaní je věcný, ale nechybí mu sebeironie a občas i humor. Ke konci jsem nabyla dojmu, že se vlastně uštval, protože jeho hektický způsob života se, bohužel, na jeho zdraví musel nutně podepsat.
Je třeba říci, že v 80 % případů jsem vůbec netušila, o čem či o kom je řeč a že tyto zápisky měly být v uvedené podobě vůbec zveřejněny. Jinak mám z knihy spíše smutný pocit, A. R. popsal život, který byl neuvěřitelně uspěchaný a nepůsobil na mně dojmem, že by byl nějak šťastný. Z knihy jsem spíše v rozpacích.
Prvotní boom opadl velmi rychle. 70 procent informací vám absolutně nic neřekne, bavilo mě až posledních 5 stránek, kdy ho začalo zlobit zdraví.
Jako herce ho mám velmi ráda, ale tato kniha......bohužel nic mi nedala a jednotlivé kapitoly jsem celé opravdu nepřečetla, nešlo to.
Čekala jsem víc informací ohledně života Alana, rodiny, vztahů, jeho pocitů jako herce, kolegiality mezi herci atd...
Uděluji VŽDY dvě obligatorní hvězdičky za snahu (zde snad jen přepis a překlad, protože to muselo dát práci), protože jsou obligatorní. Nejraději bych dala hvězdičku jednu či pomalu žádnou. Poprvé v životě.
Kniha mě nudila, trpěla jsem u ní neskutečně, ale stála mě hodně peněz, tak jsem pořád čekala na onen závěr, který měl být skvělý a velmi dojemný. Nejlepší na knize je za mě předmluva a závěr po deníku. Kéž by kniha byla psaná jako část knihy: Dodatky. To jsem od knihy očekávala.
Kniha měla masivní marketing, který byl velmi zdařilý. Leč trochu klamavý; nejedná se o deníky, ale spíše diářové zápisky. Pokud neznáte anglické a americké herce žijící v období let 1993 - 2016, tak za mě nemá knihu smysl číst.
Je to ztracený čas. Moc se omlouvám, ale nedokáži napsat tuto recenzi bez emocí, která ve mně kniha vyvolala. Na počátku byla marketingová kampaň na knihu. Zde bylo poměrně málo recenzí a na sociálních sítích se to hemžilo pětihvězdičkovým hodnocením (z pěti hvězdiček). Začala jsem knihu číst v červnu 2023. Následně jsem četla hlavně v ordinacích u lékařů a cestou ve vlaku. Nutila jsem se knihu číst i třeba doma (ve volném čase). Na sociálních sítích mi knihu jedna osoba doporučila s tím, že závěr knihy stojí za toehmza četbu skoro 500 stran kniha v hodnotě 549,- (já ji měla v akci za 449,-) a tolik utrpení nestála. Většinu času jsem vzdychala, koho napadlo takovou knihu vydat. Proč musela vyjít? Kvůli závěru jsem však usilovně dál marnila čas a proklínala, že rok má dvanáct měsíců, protože to čtení prodlužovalo.
Nic extra osobního v tom nevidím až na pár poznámek, které jistě prošly cenzurou, takže výčitky ze čtení soukromí jsem neměla (u Kafkových dopisů, které vyšly knižně ano, ale jejich obsah byl soukromý, na rozdíl od této knihy).
Pokud jste masochisti, tak doporučuji. Pokud si myslíte, že jste klidní, tak doporučuji. Protože pravděpodobně zjistíte, že jste naštvaní. A takový stav naštvání u knihy jen tak nezažijete. Pokud odkládáte neodkladné úkoly, tak také doporučuji knihu začít číst. Neb styl psaní Vás nenechá klidným a Vy budete vítat JAKOUKOLIV záminku, abyste mohli knihu s čistým svědomím odložit.
Ano, knihu jsem četla od první strany do poslední poctivě. Žádný rok či zápis jsem nepřeskočila.
Na závěr Vám dám radu, kterou jsem měla slyšet v červnu 2023, kdy jsem si knihu koupila a začala nadšeně číst (četla jsem s velkými přestávkami a až na přelomu července/srpna 2023 jsem si slíbila, že knihu dočtu -pořád jsem musela myslet, že ji nemám přečtenou a už toužím mít ji dočtenou, ať mi nekomplikuje život): Nekažte si život; nečtěte tuto knihu. Nebo si ji klidně vypůjčte v knihovně, ale nepořizujte si ji domů (pokud Vám nesedne). Život je příliš krátký na to číst tuto bichli, mít špatný pocit (protože knihu čtete dlouho), výčitky (že Vám utíká život, rozhořčení Vám zkracuje život a i mimo Vaši práci máte povinnost číst něco, co Vás nebaví) a pár stránek předmluvy a závěru za to fakt nestojí.
Od této knihy jsem čekala více podrobností, takže jsem si pořád musela připomínat, že jsou to deníkové zápisy. Pohled do soukromí a hlavně myšlenkové pochody mi přišly moc zajímavé. Některé jeho zamyšlení byly inspirující. Sice byly zápisky plné různých jmen, ale pro něj byly tito lidé důležití. Deníky nečtu, tyto jsem četla protože jsem Alana Rickmana milovala v jeho filmových rolích...
Kniha nic moc, podle mého zbytečně moc dlouhá, téměř půlka knihy je o tom, že někdo zemřel. Ale některé kapitoly byly zajímavé.
Jak již název napovídá, jsou to DENÍKY, ne klasická biografie. A právě tím, je to výjimečné. Možnost nahlédnout do Rickmenova soukromého života, jeho názorů, jeho zážitků. Byť je nám spousta jmen neznámých a cizích, nebyla cizí pro Alana.
Jednou takto mohou vypadat i deníky, které si po letech přečte někdo po mě. Nemusí mu dávat smysl. Protože dávají smysl mě.
Krásná vzpomínka na Alana Rickmana. Inspirující, poučné, vtipné.
Mám z toho rozporuplné pocity. Hodně jmen,hodně cestování,hodně práce. Ale vždycky ho budu obdivovat ve Smrtonosné pasti,Robinu Hoodovi a samozřejmě v Harry Poterrovi.
Za mě zajímavé si něco takového přečíst... Jen ten konec mě docela sebral ....
Psát k tomuto komentář je v podstatě věc na nic
Tato kniha - pročeš slovo kniha mi zde přijde malém nedůstojné - je jeden z těch titulů u kterých vás přepadají zvláštní emoce již předem a zároveň máte pocit že by jste ji snad neměli ani otvírat ani a už vůbec ne číst -
Cosi má však počít každý jeden z nás který Alana Rickmana - z jakýchkoliv důvodů - obdivoval, ať mu k jeho nesmírné osobitosti bylo vstupenku cokoliv. Co si má počít než se začíst inu vědomí toho co na každého padne sotva se s titulem krátce seznámí...
Snad nám to odpustil...
Vtipné - Alan pravděpodobně vyjedl všechny restaurace na světě a vykoupil všechny krámy s hadrama.
Objasňující - taky asi může z poloviny za globální oteplování vzhledem k množství svých cest letadlem.
Domácké - vyrostla a dospívala jsem s Adrianem a jeho deníkem, a protože tady jsme taky převážně v Anglii, připadalo mi všechno to vyprávění o všech těch místech a lidech důvěrně známé. Obzvlášť milé bylo, když jsem je taky znala.
Nepochopitelné - netroufla bych si tvrdit ani teď, že Alana víc znám. Naopak. Jeho slova o sobě a slova jeho blízkých o něm mi stále připadají v rozporu. Je taky ale pravdou, že dokonale nepoznáte kolikrát ani sebe, natož někoho jiného. Ale bylo podnětné nakouknout do škeble i někomu jinému.
Mužské - já bych asi psala deník jiným způsobem. Především o osobě, se kterou sdílím život. Ale já jsem baba. A hlavně jiný člověk. Každý to má holt jinak.
Ješitné - ale kdo není... "Prostě tu nejsem dost často, abych mohl něco výrazně změnit. "
Ženoucí se - znám taky pár takových lidí, kteří mají pocit, že musí udělat, zažít atd. milion věcí a potom v jasnozřivých chvilkách zjistí, že o tom to není. Já to už nějakou dobu vím, protože jsem se stala chodícím zenem a do nirvány nemám daleko, i Alan to chvílemi cítil, ale cosi ho stejně pořád honilo ze strany na stranu, ale obávám se, že to, co hledal, stejně nenalezl. Proč jen jsou herci takové chomáče citů? Právě proto... Takové to: kašlu na recenze, opovrhuju těma, kdo je píšou, ale hned se sápou po prvních novinách a týdny z toho nespí...
Přednasrané - Skoro kvůli všemu, v podstatě jsem ho litovala. Myslím, že měl zůstat jen divadelním hercem, když filmování tak neměl rád...
Vtahující
"Můj deník nebo náš vztah je založený spíše na odporu. Lítosti a ukřivdění...."
"Mluvili jsme o tom, že bychom neměli tolik času věnovat se jiným lidem, jiným záležitostem. Tento výlet, ta samota mi připomněli, kolik času a prostoru člověk potřebuje, aby byl kreativní. A ne být stále na pospas vrtochům ostatních. "
Asi raději nebudu hodnotit. Dostala jsem příležitost nahlédnout do života a mysli jednoho z nejlepších lidí, jakého kdy tato planeta nechala kráčet po své zemi. A můj názor se po přečtení nezměnil, ba naopak.
Přesto bohužel cítím potřebu vyjádřit se k tomu, že tyto deníky nikdy neměly být zveřejněny. Rima to jistě myslela dobře, chtěla, aby fanoušci měli způsob, jak na svého milovaného herce vzpomínat. A zápisky o schůzkách jsou jedna věc, ale soukromí je soukromí. Kniha je pro mě téměř poklad, ovšem ve formě svatokrádeže.
Trochu se bojím toho, jak na mě budou působit HP filmy.
Alan Rickman: Deníky
Na tuhle knihu jsem se dost těšila. Alana Rickmana jsem měla vždycky ráda, takže to bylo pro mne dost lákadlo, a nutno také podotknout, že marketing měla tahle kniha udělaný dost dobře. Tuhle knihu skutečně nešlo těsně po českém vydání přehlédnout. Po dočtení musím však přiznat, že jsem dost v rozpacích.
Celkově jsem od knihy čekala něco úplně jiného. Skutečně spíše deníkové zápisky, myšlenky a tak podobně. Nicméně tohle jsem tady zrovna příliš nenašla. Spíše jsem měla dojem, že čtu okomentované zápisky z pracovního diáře, kdy jsem si u velké části poznámek ovšem kladla otázku, zda bylo nutné je vůbec publikovat? Jaká je vlastně jejich výpovědní hodnota pro literární publikum a co to vlastně dává čtenářům?
Rozpaky působí už i úvodní slovo editora A. Taylora, který zde vysloveně píše: "Nevíme, zda by si Alan přál, aby byly jeho deníky zveřejněny...". To vyvolává jasnou otázku: "Když to nevím, tak proč to teda vůbec publikuju?" Že by touha přiživit se na slavném jméně a vydělat slušný peníz? Nevím...
Celkově to ani tak není výtka směřovaná k samotnému Rickmanovi, který si své poznámky psal především pro svou vlastní potřebu, nikoliv pro literární potřebu a pro potřeby vydání. Spíš tak svá "ale" směřuju k těm, co jsou zodpovědní za vydání této knihy. Bylo to skutečně nutné?
Celkově nedávám hvězdičkové hodnocení, v tomhle případě mi to nepřijde úplně na místě. Se vším respektem vůči Alanu Rickmanovi, nejsem si jista, jestli tohle mělo vůbec kdy vyjít...