Alrúna: příhody živoucí bytosti
Joseph Thomas Sheridan Le Fanu
https://www.databazeknih.cz/img/books/45_/458551/bmid_alruna-prihody-zivouci-bytosti-iGV-458551.jpeg
4
45
45
Kniha se volně inspiruje středověkou německou legendou, jejímž hrdinou je člověku podobná bytost zrozená z kořene mandragory, která vyrostla pod šibenicí oběšence. Podle alchymistů totiž oběšenec naposledy na smyčce ejakuluje a země pak vstřebá jeho poslední sílu, z níž povstane právě mandragora. Kořen takové mandragory se používal pro nápoje lásky a její plod usnadňoval početí. Ewersova kniha z roku 1911 se od tohoto mýtu zčásti odchyluje a přejímá prvek umělého oplodnění. Profesor Jakobten Brincken, který studuje zákony dědičnosti, získá sémě oběšence a oplodní jím ve své laboratoři prostitutku. Ta počne dítě, které profesor adoptuje. Brincken pojmenuje děvčátko Alrúna. Ta však jako dospělá trpí obsedantní sexualitou a vyhledává perverzní vztahy. Když se ale dozví o tom, za jakých okolností přišla na svět, rozhodne se svému „otci“ Brinckenovi pomstít.... celý text
Přidat komentář
Nestává se mi často, že bych tápal, co bych do komentáře ke knize napsal. K podivuhodné knize Alrúna můžu s klidem napsat, že jde o bravurní příběh, který vás asi jen tak nepustí, pokud mu dáte šanci. Postrádá totiž nudné pasáže, naopak jde o jakousi syntézu mnoha žánrů, ze kterých lze uvést drama, thriller, romanci, psychologický román, dekadenci, okultismus... Jsem moc rád, že jsem opět sáhl po knize, kterou stálo za to přečíst a nešlo tak o zmařený čas. Inspirací k přečtení mi byla i zajímavá osobnost autorova, kterou Hanns Heinz Ewers bezesporu je.
Užil jsem si to. Nečekal jsem nic než prapodivnou knihu. Dostala se mi prapodivná kniha. Řekl bych, že to je dílo sarkastické, bezohledné a umazané a správně zvrhlé. Nikdo tu není moc sympatický. Autor se docela vyžívá v rozkladu, zániku, marnosti, zatuchlosti, ohnilosti, slabosti, lenosti. Nikdo zde není normální, ani se o to nesnaží, všichni jsou vězni sami sebe, nebo okolností - a kdo není, je na útěku. Úchylky a fetiše nepřináší radost, ale jsou slabostí, nástrojem vydírání atd. Má to béčkový děj napsaný áčkově. Za některé pasáže by se nemusel stydět ani Thomas Mann.
Co se týče jazyka, ono "cák" a "nýčko" (níže zmíněné jako otravné) je věnováno důsledně jen přímé řeči jedné postavy, aby byl vyjádřen její poněkud otravný a zabedněný charakter - kdo tohle nerozpozná, bude opravdu o lecos ochuzen. Přímé řeči ostatních jsou jiné, kus od kusu a vyprávění je takové německé romanticko-analytické s trochou poetiky a trochou naivity.
....bylo by ode mne nefér vůči tomuto románu dát předešlému příspěvku oslavný palec ...jsem vždycky smutný když vidím, že knihu čte někdo, kdo by ji číst neměl ... ale to je z jiného soudku....
Ewers dal knize výbušný motor velice zajímavým námětem a protože byla vydána v roce 1921 tak nebudu hodnotit tehdejší jazyk a odečítat nesmyslně jakési pomyslné hvězdičky...
Tato oldieska má plných 100%...........
Nejprve jsem myslela, že tentokrát si komentář odpustím, ale pak jsem si řekla, že možná v rámci zachování rovnováhy nebude od věci, když přidám názor, který půjde trochu proti proudu. Pro mě byla totiž četba téhle knihy celkem boj.
Ten „nádherný literární jazyk“, který komentáře pode mnou tak opěvují, jsem moc nedávala. V půlce už jsem byla ze samého „cák“ a „nýčko“ tak otrávená, že jsem to chtěla vzdát. Ale pak jsem si znovu přečetla zdejší komentáře a řekla si, že to přece není možné, abych bych byla do té míry jinde, a se sebezapřením pokračovala dál. No, zjevně to možné je. Knihu jsem sice dočetla, ale pokorně se doznávám, že jen díky tomu, že jsem se uchýlila k brutálnímu rychločtení, a některé pasáže jsem dokonce přeskočila docela.
Námět není špatný, ale já jsem se prostě úplně minula s jazykem, a to je pro mě dost zásadní, takže vyšší hodnocení dát bohužel nemůžu.
Velice poutavě napsané temné “lovestory“ na téma chtíč. Byl jsem příjemně překvapen, s texty staršího data často bojuji, tady bylo každé slovo radost číst! Alrúna, ač přinášela zlato i smrt byla kouzelné stvoření, určitě na ni nikdy nezapomenu, tak jako každá její oběť...
Dekadentní kniha s překvapivým vtipem v druhém plánu, napsána nádherným literárním jazykem. Alrúna mi něčím připomínala Lízinku z Katyně od Kohouta.
Německý román „Alrúna“ byl napsán v roce 1911, ale i více jak po stol letech je to čtení, které má co říct. Hlavně pokud by se zapracovalo na jeho jazykové stránce. Jsou zde prvky sci-fi, jichž se obáváme i v současné době, ale i prvky niterné, s nimiž také bojujeme. Chtíč je zde popsán nikoli explicitně, ale je silně vidět, jak dokáže ovlivnit i chování ctihodných mužů, jak je dovede změnit. Sebedestrukce se najednou stává jedinou motivací, kterou postavy mají a vidí ji v chlapecké kráse dívky Alrúny. Nebýt špatných redaktorských prací, ani jazyk není tolik zastaralý.
Krásná kniha! Velice děkuji Volvoxu a doufám v postupné vydání všech Ewersových knih.
půvabné dekadentně laděné obrazy
vzhledem k datu vzniku (1911) mne překvapila otevřenost popisu pederastických a pedofilních sklonů jedné z postav
Alrúna. Příhody živoucí bytosti. Začátek nic moc, ale postupně kniha nabývá na síle a Ewers čtenáře vtahuje do svého příběhu, ve kterém předvádí snad všechny odstíny lidské povahy. Věřím, že každý člověk má v sobě kousek, nebo spíše kus Alrúniny zloby, krutosti, velké vášně, zničující lásky i touhy někoho pokořit, někdy i pomstít a zničit. Je jen otázkou, kolik procent šílenství ve vás přebývá. Ewers: vychovává nás život, má dost ostrých hran a rohů. Má také pěkná pravidla a zákony, dobré hranice a ostré ploty. Někteří vlivní, ale i dnes dovedou hrany otloukat, ostnaté dráty přestřihnou a vysmívají se všem zákonům!!! Jak se píše v předmluvě knihy z roku 1920: Ewers je lovcem hrůzy, básníkem děsu, malířem krutosti rafinované i barbarské. Je fantastou i snílkem, rozesněným lyrikem i výsměšným ironikem. Kniha: že jsou podivné bytosti, jež vznikly ze zvrácených bohapustých chtíčů, nebudeš popírat milá přítelkyně-sestro mých hříchů, ty nikoliv. Dobrý je zákon, dobré jsou všechny přísné normy. Dobrý je Bůh, jenž je stanovil, dobrý je člověk, jenž jich dbá. Dítětem Satanovým je však ten, kdo drzou rukou zasahuje do kovových spár věčných zákonů. Zloduch mu pomáhá, zloduch jenž mocným je pánem: tu může tvořit proti veškeré přírodě. Do nebe strmí se jeho dílo a přece se hroutí a pohřbí ve svých troskách drzého hlupce, jenž je vymyslil..
Je to zajímavě napsaná kniha z roku 1911. Má v sobě negativní náboj a citlivě vnímající čtenář se při čtení možná nebude cítit dobře. Že člověk stále touží po určitém dráždidle a senzaci svědčí již 48 vydání této knihy z roku 2010.
Fantastická možná neprávem opomíjená kniha,
ale mne zaujala dokonale.
Skvělý je už začátek příběhu kde se dovolíme jak vůbec vznikl nápad Alrúnu stvořit,
mě však spíš zaujal její příběh.
Scény kde si naprosto podrobí okolí kolem sebe, které ji v části nesnáší, avšak oddaně slouží.
Dovede naprosto zbláznit především chlapy, kteří pak opravdu blbnou- konkrétně s scénu s červenými punčochami určitě jako dílo beru i když lehce erotické (to neznamená že umění pomine).
Štítky knihy
Autorovy další knížky
| 1992 |  Carmilla |
| 1970 |  Zelený děs |
| 1999 | Dům u hřbitova |
| 1999 | Hodina smrti |
| 2011 | V temném zrcadle |
„Pocházím ze země – a stvořila mě moc.“ Když to přeženu, zjednoduším a zlehčím, Alrúna, bytost zrozená ze semene popraveného zločince a šestákové kurtizány by mohla být matkou Damiena Thorna. Tohle není ani tak mysteriózní (jako, že jo, samozřejmě), ale spíše temné drama o jednom pokusu a jeho dalekosáhlých následcích, inspirované starými pověstmi. Dnes už to možná tak nepřekvapí a nemá to tu sílu, ale musím Ewersovi uznat jeho syrovost a ryzost, kdy, když na to přišlo a bylo třeba, nijak neuhýbal pohledem ani perem a napsal věci tak, jak probíhají a jak se dějí. To vlastně i dneska může zarazit a překvapit, což se u mě stalo, ale hrozně mě to těšilo. I to z románu tvoří nádherné ryzí temné a napínavé (v první třetině i silně atmosférické) dílo, s hodně zajímavou a působivou titulní hrdinkou. Aneb když zlo je bezprostřední a ne zcela vědom si sebe sama.