Alžběta a Nina: Tajemství mojí babičky
Jana Poncarová
https://www.databazeknih.cz/img/books/45_/450942/bmid_alzbeta-a-nina-D5k-450942.jpg
4
618
618
Tajemství mojí babičky. Nevyřčená slova kopou ty nejhlubší propasti. V pochmurných i krásných Sudetech se skrývají stíny minulosti, které Alžbětinu rodinu rozdělily na desítky let. Když ji vnučka Nina navštíví v léčebně, vymyslí způsob, jak babičce udělat radost: vyrazí s ní na výlet do míst, kde strávila dětství a mládí. Během cesty po zapomenutých krajích i zasutých vzpomínkách se Nina rozhodne – dost bylo mlčení. Jen pokud odhalí rodinné tajemství, může vykročit za splněním vlastních snů.... celý text
Přidat komentář
Kniha se čte velmi dobře, styl psaní Jany Poncarové je mi blízký. Trochu zklamání na konci, čekala jsem od nakousnutého tajemství babičky asi trochu více..
Příběhy rodin, které u nás prošly minulé století a došly až do dneška, jsou vždy zajímavé. Navazují tak nějak na normální lidské vyprávění o osudech bližních a tak je rádi čteme, i když mnohdy nic příliš až ta atraktivního neobsahují. Taková je i tato kniha, nostalgické vyprávění o minulých těžkých dobách a těžkých rozhodnutí, které mnoho lidí muselo udělat. Pro mne o to zajímavější, že jsem v oblasti a době vyprávění sám žil.
Zajímavý příběh, ale mrzelo mne, že příběh končil už v 50.letech - ještě tolik toho mohlo být řečeno.. Více o Františkovi, o rozvodu s Jiřím, o vztahu s tchýní a švagrovou, s dětmi..
Kniha se mi moc líbila a pěkně se četla, silný příběh, na který bychom neměli zapomínat.
Čilá babička i její okolí si šušká o jakémsi tajemství, které vlastně žádným tajemstvým není. Podobnými náměty se zabývá více autorů, ale o podrobnějších osudech židovských sousedů, kteří mizí i z přátelského okruhu malé Alžběty, posléze pak i o odsunu německých obyvatel a ztráta dalších spolužáků. tam mnoho neni. Na tak objemnou knihu vlastně mnoho slov o ničem postatném. Škoda.
Kniha mě hned od začátku vtáhla do děje a já si při čtení přála, abych ji ještě dlouho, dlouho nedočetla. Jana Poncarová i tentokrát předvedla, že psát umí naprosto báječně a jsem pyšná, že tak dobrou knihu dokáže napsat česká autorka.
Moc pěkné počtení.Všechny postavy byli fajn, jen o některých by se mohlo více rozepsat.Příběh byl pěkný a kniha se dobře četla.
Stejně jako Podbrdské ženy i tato kniha mě moc bavila a těším se moc na další od této mladé autorky.
Tak jsem se konečně dostala k hojně oblíbené Janě Poncarové... Její novinka Alžběta a Nina mi sedla, styl psaní jako u Hany Marie Kornerové... Příběh je rodinným románem, kde odhalujeme nevyřčená a x let stará rodinná tajemství... Takové příběhy já můžu... Ty mě baví... Alžběta a Nina mi sice nepředala nic, co bych z jiných podobných knih neznala, ale čtení jsme si užila, bavilo mě, styl psaní mi sedl a už mám nachystanou Eugenii, do které se brzy pustím...
Kdo jsem já? A kdo moje rodina? Na nic z toho se už moji babičky nezeptám....
Mam ponekud rozporuplne pocity - kniha se mi cetla dobre, pribeh Alzbety je nepochybne silny a libil se mi zpusob odkryvani jejich tajemstvi, nicmene postava Niny byla takova hodne utapnuta. Mozna mi u ni schazi trochu vic popisu ohledne detstvi. Vztah s matkou byl jen lehce natuknut, proc se nevidala s babickou taktez.. jak se vratila zpatky ke vztahu s Alzbetou? Teta Helena byla zminena jen parkrat, u te mi take chybi trochu vice popisu.. Misty mam pocit, ze se autorka chytla nejake myslenky, ale v procesu ji zase opustila a vrhla se jinym smerem.
Kniha se mi líbila (opět více ta starší dějová linka). Nina mi přišla trošičku přitroublá, mírně natvrdlá, či jak bych to popsala :-D A konec možná zbytečně patetický a natřený narůžovo. Nicméně knihu doporučuji k přečtení a dávám 4 hvězdičky.
Od autorky jsem četla Podbrdské ženy. Proto jsem se pustila i do této knihy a musím říct, že ať byl příběh silný a zajímavý, tak jsem se nedokázala začíst.
Je to moje druhá přečtená kniha této autorky a opět je skvělá. Její knihy mě baví a vyvolají u mě pocity radosti ze čtené knihy, i když je to smutné téma. Dokáže barvitě vyprávět a mě běhají obrazy děje přímo před očima. Umí se vcítit do postav a také do prostředí. Její styl je melodický a se slovy to prostě umí.
Jana Poncarová má schopnost líčit život za minulých režimů (především na vesnici) takový, jaký skutečně byl - ne vždy tak idealistický a romantický, jak si představujeme. Ženy v něm často nepoznaly téměř žádnou lásku a pochopení, musely se vdát z mnoha různých důvodů, k nimž láska častokrát vůbec nepatřila, odepřít si mnoho věcí a dospívat ke složitým rozhodnutím. V knize se mi líbilo především pouto mezi babičkou a vnučkou a hlavně síla a odvaha Alžběty, jejíž pohled na svět mi vlastně přišel ohromně optimistický :)
Pro mě taková lehčí knížka k zamyšlení. Ninin příběh mě moc nebavil, ale chápu, proč tam musel být. Jsem ráda, že jsem si ji přečetla, něco si odnáším.
Zatím nejlepší autorčina kniha,pro mě na úrovni Hany nebo Šikmého kostela.Odehrává se v pohraničí a zahrnuje vyprávění Alžběty,která se narodila v roce 1926 až do současnosti.Její osud se prolíná s osudem vnučky Niny,která ji vozí krajem jejího mládí.Alžběta jí pomůže najít smysl života a smíření se s minulostí rodiny.
Úžasný vhled do minulosti s dlouhým čistým příběhem a ačkoli bych úplně Nininu část vynechala, Alžběta mi přirostla k srdci. Krásný příběh o tom, že ne vše je takové jak se zdá, a že mateřské srdce má neskutečnou hloubku.
Štítky knihy
Československo české ženy komunismus rodinné vztahy vesnice Sudety osudy žen rodinná tajemství prarodiče a vnoučata české romány
Autorovy další knížky
| 2019 |  Eugenie: Příběh české hoteliérky |
| 2020 |  Alžběta a Nina: Tajemství mojí babičky |
| 2021 | Cyklistka: Osud poslední baronky |
| 2020 | Děvčata první republiky |
| 2022 | Herečka: Múza první republiky |
Od autorky jsem přečetla již druhou knihu ( v obou případech šlo o dar) a stále jsem se nezbavilo pocitu, že autorčin styl, z poloviny jen popisny balast, mi opravdu nesedí. Srovnání se Šikmým kostelem neni na místě, úplně jiná úroveň. Doufám, že další knihu již nedostanu, čtu vždy všechny darované knihy.