Amáliina nehybnost
Kateřina Rudčenková
https://www.databazeknih.cz/img/books/47_/472527/bmid_amaliina-nehybnost-M2W-472527.png
3
144
144
Sedm let v životě ženy – redaktorky časopisu, poučené všemi druhy umění i myšlenkových konceptů, ženy, která pomalu prošvihává svou biologickou roli matky a řešení hledá v psychoterapii, miluje hory a Japonsko, a její pozorovatelský talent cílí na zpočátku zásadní, pak trapný a nakonec komický seznam mužů, z nichž ten nejdůležitější je – mrtvý.... celý text
Přidat komentář
Já miluju knížky s takhle ambivalentním hodnocením. Jakmile vidím výrazný rozpor v komentářích, hned to chci číst. :-) Já bych rozhodně neřekla, že knížka je plná fňukaní, jako tady párkrát zaznělo, ale chápu, proč to tak někdo může vnímat. Mně naopak byla hlavní hrdinka velmi sympatická tím, že se snažila svým nefunkčním vzorcům přijít na kloub a vyzrát na ně. Ať už pomocí terapie, či zkoumáním rodinných vztahů a co se tehdy stalo. Zajímavosti o Japonsku byly fajn bonusem. A krátké kapitoly, to mám ráda.
Rudčenkovou znám především jak (náročnou) básnířku, k její próze jsem se dostal poprvé. Měl jsem menší čtenářské předsudky, ale ty si nenaplnily a Rudčenková mě velmi překvapila - ať už stylem vyprávění, nebo samotným příběhem. Vypravěč mě do příběhu dokázal vtáhnout a nepustit. Mohlo by se zdát, že téma, které se v knize nachází, by mohlo býti spíše určeno pro osobu podobně starou jako hlavní protagonistka, musím ale říci, že i já jsem si našel pasáže, které ve mně rezonovaly.
Samotný název nás nutí k zamyšlení nad interpretací, jestli ta nehybnost byla dána povahou, vrozenými, nebo získanými vlastnostmi. Asi od každého něco. Takto rozpitvat jednu osobnost muselo dát velmi psychické námahy (ale také zkušeností). Ale a priori bych tuto nehybnost neinterpretoval jako negativní vlastnost. Přece jen je v příběhu pohybu dost. Bohužel vždy ten pohyb není v životě to, co bychom si přáli neb představovali.
Doporčuji!
Amáliina posedlost dopátrat se proč je to tak jak to je byla místy až otravná.
Nakonec to tam sama říká kdo nezažil nepochopí. Zaujala mě myšlenka “ do jaké míry je uklizený tvůj byt je mírou tvého promarněného času.”
Vždycky jsem si myslela, že to, co prožívám, se nemůže dít už nikomu na světě. A vida, Amálie to má podobně. Jaká úleva :-) Jedna z mála knih (a že jsem jich přečetla), která mi mluví přímo z duše. Kdo nemá podobné zážitky, asi neocení, nepochopí. Za mě 7 hvězd.
Já si taky myslím, že bez vyřešené minulosti se prostě nedá plánovat budoucnost. Musí se to vyřešit, objasnit. V tomto ohledu Amálii chápu.
Myslela jsem, že to bude lehké čtení, na pár hodin. A ono mi to trvalo pár dní. Taky jsem se díky tomu dostávala s myšlenkama i do své minulosti, do svého dětství.
Líbilo se mi to.
A její práci bych taky potřebovala. Tolik našetřených peněz a ještě si zaletět do Japonska. :)
Poměrně zdařilá výpověď o životě některých lidí na rozmezí třicítky. O nejistotě jakým způsobem život směřovat a co od něj chtít, o nesplněných snech a o hledání sebe sama v kontextu očekávání toho jaký by člověk měl být podle společnosti a nejbližšího okolí, díky čemuž je člověk v začarovaném kruhu a tápe .
První polovina je skvělá, v hodně věcech s Amalii souzním, od jejích vnitřních pocitů, přes senzitivitu, až po lásku k Murkamimu a Japonsku. Styl je lehký, upřímný, místy poetický, zároveň ale často lsarkastický (lehká vzpomínka na Faulerovou). Konec je bohužel na úrovni strohé "psychoanalýzy " a mne v kontextu celé knihy vůbec nesedl.
Člověk podle mne musí v tomto případě Amalii do jisté míry rozumět, aby si knihu užil, pokud jsou někomu podobná témata cizí, tak se bude s knihou nejspíše dost silně míjet.
A mně vám ta slečna sedla. (Uvidím ve 40, jestli pořád sedne.) Jsou mi blízké pointy, Amáliina záliba v Japonsku, i ty její patálie - Jsou, pravda, únavné, ale třeba mají být: Stejně jako několikrát investovat roky do dlouhého vztahu s nadějí, že to někam povede, načež se partner podiví: "Co, dítě? Nechci a určitě jsem to řek, a popři to." Vždyť to by utahalo i vola.
Bylo by to za pět, jen být tam náznak aspoň nějakého konce...
Úmorné čtení. Asi jako když si sednete s kamarádkou na kávu, která si pořád na něco stěžuje, přitom by stačilo tak málo, aby se její život změnil k lepšímu. Takové to fňukání. A přesně tkaová je tahle kniha. Nabízí jen fňukání, a to mě nebavilo. ani ta hlavní hrdinka mě nebavila a nevzbouzela ve mně soucit. Text, který vysává energii víc než kdejaká ufňukaná kamarádka.
Amáliina nehybnost se mi zaryla až do morku kosti, formou, tématem, tím, co říká, co si z ní odnáším. Je mi trošku smutno z komentářů, které zde jsou. Téma pohnutých lidských osudů, hledání sám sebe, smyslu a životní neukotvenosti není v ničem pobuřující ani pro hrdin(k)y starší 30 let. Stejně jako otázka mateřství a role ženy ve společnosti, která jenom předpokládá a očekává. Jako by autorka v knize odpovídala přesně všem (mužům), co se zde popuzeně ohání "zhýčkanými pindulínami ve středních letech, co neví, co se sebou". Kniha stojí za přečtení, nenechte se odradit :)
Josef Chuchma v Respektu označil knihu za "příspěvek do dějin chcípáctví". Výstižné. Mně tyhle hysterické, traumatizované hrdinky, které neví, co se životem, prostě nesedí. Ze začátku mě to ještě celkem bavilo, ale ke konci knihy už to byla opakující se terapeutická nuda. A strana 142? WTF?
Co se jazykové stránky týče, doteď netuším jestli některé obraty autorka myslela vážně nebo ironicky.
A možná ze mě jen mluví závist, ale na to, že se o Amáliině zaměstnání mnoho nedozvíme, asi to musel být zlatý důl. Taky by se mi líbilo jen si tak zaletět do Japonska.
Po dočtení mám pocit, že ve mě příběh nezanechal vůbec nic. Poselství mi holt uniklo.
Připadalo mi to trochu upachtěné, zacyklenost v myšlenkách i názorech hlavní postavy. Po chvíli jsem si ale zvykla. Kniha se mi líbila.
Přečteno za dva dny. Taková méně šílená Macocha Hůlové. Téma člověka, který se hledá a proniká do svého nitra, je mi blízké, proto to hodnocení. Román je navíc napsaný svěžím jazykem a s minimem klišé, k nimž možná tahle látka svádí.
Není to tak trochu definice ztracené generace žen, které mají vlastně všechno, ale neumí si ničeho vážit, vidí problémy tam, kde nejsou, neumí se omezit ve svých nárocích či obětovat pro druhé a konečně začít žít? Pokud na toto chtěla autorka upozornit, tak její kniha splnila účel.
Přiznám se, že jsem od Rudčenkové po zkušenostech s její poezií čekal víc.
kdyby tohle napsal muž, budu si myslet, jaký že to není zasmrádlý šovinista, a po několika nejnovějších prózách českých spisovatelek, které píší na téma "zhýčkaná pindulína ve středním věku, která neví, co sama se sebou a co by ještě roupama", prostě nedokážu pochopit, že ve dvacátých letech jednadvacátého století trpí ženy představou, že jsou ve třiceti čtyřiceti letech svobodné a bezdětné, foukají si bolístky a donekonečna rozebírají s psychoterapeutem "traumata" z dětství, zblbnou co chvíli do nějaké alternativy, resp. létají do Japonska a hledají tam co? dalšího boha alias dalšího chlapa, který je nejdřív pořádně ošuká a po nějakém čase se dobrovolně stane bohem-otcem a taky po rodičích převezme úkol o ně pečovat a pěstovat je v blahobytu, aby mohly dál z nudy dolovat nová traumata; proč tyhle káči tedy nenalézají smysl života ve svém zaměstnání? o redaktorské práci se románová Amálie nevyjadřuje vůbec, anebo jen negativně, odmítavě (nepůjdu dnes do práce); nepochopil jsem poslání prózy a chci doufat, že tohle není trefná charakteristika generace Husákových dětí
Nelíbilo se mi to. A navíc byly v knize pravopisné chyby tak zjevné, že jsem na přišla i já, ač nejsem žádný lingvista.
Omlouvám se, ale tato kniha mi nesedla. Chvílemi jsem se ke čtení, které obecně beru, jako relax nutila, což bylo vidět.
Knihu se stejným počtem stran bych normálně přečetla za den, dva, bohužel Amáliinu nehybnost jsem četla dva týdny. Škoda!
Téma knihy mě velice zaujalo, forma zpracování už o něco méně, přesto si mě Amáliina nehybnost svým způsobem získala. Jen škoda, že postrádá o něco více tahu a závěr vyzní do neurčita.
Tak s touhle knihou přes její "ocenění" (které tím pádem tedy nechápu) jsme se nepotkaly. Téma čtyřicítky, co se potácí životem, už nemůže být ohranější. A tady autorka nenabízí k tématu vůbec nic nového - ani jazykově, obsahem, vyústěním, nic. Je mi líto, opravdu jsem dala šanci a neměla žádná očekávání, ale tohle bylo opravdu plytké.
Autorovy další knížky
| 2021 |  Amáliina nehybnost |
| 2013 | Chůze po dunách |
| 2004 | Noci, noci |
| 2023 | Tchyně nemá jazyk |
| 2004 | Popel a slast |
Na první dobrou mě kniha zaujala úvodním odstavcem a i dál se četla velmi dobře. Ústředním tématem jsou vztahy rodinné, které mají vliv na ty partnerské a (ne)touha po dítěti. Pro mnoho dnešních žen mezi třicítkou a čtyřicítkou docela ožehavá témata. Amáliino nimrání se ve vlastních pocitech a tužbách mě ze začátku dost bavilo, zejména momenty jejího vztahu s matkou. Později mi ale cykličnost a jakási skutečná "nehybnost" = ustrnulost příběhu začaly být proti srsti. Netvrdím, že musí být každá kniha skvěle vypointovaná a ubrat se k jasnému cíli, jenže když to postrádá, mám po dočtení tak trochu pocit neúplnosti. Proč jsem ji teda četla? Abych se dozvěděla, že spousta žen ve středním věku váhá nad tím mít dítě a proč? To přece vím... Nechci, aby to vyznělo, že se mi kniha vůbec nelíbila. To rozhodně ne. Je jazykově zajímavá, donutí k zamyšlení a pasáže o vztahu k rodičům jsou vynikající. Přesto mám ale s odstupem asi deseti dnů po dočtení pocit, že mi nic moc nedala.