Amelie

24.10.2022

Mám Fieldinga velmi rád. Jeho Tom Jones mě naprosto uchvátil, což bylo ještě podtrženo staršími romány. Všechny autorovy až pikareskní a dynamické příběhy obsahovaly ohromnou dávku satirických šlehů a humoru, při nichž nebylo možno ubránit se hlasitému smíchu. Všechny obsahovaly ohromující průnik do lidských povah, stejně jako do neduhů společnosti; přičemž mnohé z postřehů neztratily na aktuálnosti ani po uplynulých staletích. Každý příběh nabízel nespočet trefných citátů a jakousi hřejivou lidskost. Ba co víc, formou, s níž Fielding svoje romány napsal, značně předběhl svou dobu. Při nejmenším o jedno století, kdy během devatenáctého věku svět obohatily kritické společenské romány britských autorských velikánů; v přední řadě s Dickensem, jehož dílo často nese podivuhodnou podobnost s dílem Fieldingovým.

Amelie, k jejíž četbě jsem se dostal přece se zpožděním pár let od předchozích knih, je však v mnoha rysech odlišná, ačkoliv o nic horší. Kompozicí je jednoznačně nejsložitější a nejpropracovanější ve společenské kritice. Ona veselost ustoupila jakési zádumčivosti a určitému nádechu smutku, jako kdyby Fielding trpěl únavou (což vzhledem k nemoci a zkušenostem jistě trpěl), kdy dokonce jeho jindy bryskní vtip není tolik přítomný četností ani silou. Stejně tak z příběhu často sálá až přílišný sentiment, což je do jisté míry dáno příběhem, který by se dal velmi zjednodušeně označit jako "příběh obyčejného manželství". A nepochybně tímto poněkud nudným způsobem může na současného čtenáře Amelie působit, jestliže nebude ochoten prokouknout onen zahalující závoj. Ono manželství kapitána Bootha a Amelie by totiž dle dnešních měřítek zaručeně neprošlo - William je téměř neschopný ťulpas, zatímco jeho ženuška až nepochopitelně naivní a pasivní, ačkoliv vzájemně je spojuje až těžko uvěřitelná manželská láska a oddanost.

Dalším rozdílem oproti starším románům jsou také dějové mantinely, kdy je příběh omezen prostorem i krátkým časem. Tentokrát se dynamicky nelítá po anglickém venkově, ale příběh je omezen na jednotlivá dějství a dialogy, až vyvolávají pocit divadelních obrazů provázaných maličkostmi. Dost však kritiky, která ani v době vydání originálu nebyla přívětivá pro poslední Fieldingův román a vedla ho k odmítnutí napsat další "románové dítě". Čímž, nezdráhám se říct, přišel svět o hodně. Pokud se čtenář zaměří na sílu Amelie, pak objeví neskutečně trefné fieldingovské šlehy proti korupci, pokrouceným výkladům zákonů, podléhání neřestem od karbanictví po kuplířství, závislosti na penězích, neštěstí vznikajících z jejich nedostatku, změny povah při jejich dostatku, prapodivnost manželských vztahů, falešnosti některých přátelství. Ač bych byl mohl shrnout tento román do jediné věty, přece se mi nechtělo při autorově velikosti, kterou mu přisuzuji. Nicméně, ona věta by zněla asi ve smyslu, že Amelie je především příběhem o lidských vášních, přičemž každý jeden z nás má své povaze jednu, které především podléhá a podřizuje veškeré své konání.