Američané jedí kaktusy
Miroslav Pech
https://www.databazeknih.cz/img/books/35_/359727/bmid_americane-jedi-kaktusy-Rcq-359727.jpg
3
18
18
Hrdinové jedenácti povídek prozaického souboru Američané jedí kaktusy povětšinou z jakýchsi zvláštních nevyřčených důvodů psychicky nebo fyzicky trpí. Zejména jsou ale osamělí jako kůl v plotě. Jejich osamělost je tak veliká a všudypřítomná, že přestože mají práci, děti, milenky, manželky, jsou účastni natáčení porna, neustále žijí ve vnitřní nebo vnější izolaci, v nedořečenosti, nemožnosti sdílet svůj osud s někým jiným, s tím druhým. Jako kdyby jim nahlédnout či zahlédnout sama sebe a svou mnohdy komickou či tragickou situaci bránila neviditelná neprostupná zeď. Vše umocňuje styl jednotlivých textů, který vyniká lakoničností a střídáním tempa dějového spádu a který v jistých okamžicích naznačuje svou dynamikou samotné směřování příběhu.... celý text
Přidat komentář
Jak na houpačce.
Já vám nevím, ale pokud něco působí nemastně a neslaně, tak na povídky Miroslava Pecha bylo použito soli i másla pomálu.
Antihrdinové se cítí osaměle - budiž, z toho by šlo něco vykutat. Problém nastává, že se jednotlivé postavy dost často opakují (muž středního věku mající sváry s manželkou příkladem jest) a působí byť zajímavě, ale ke konci už hlavně ohraně.
Lakonický styl je k líčení znepokojivé atmosféry výstižný, jazykový juchuchu čekat nelze, ale účel spádu a dynamiky to bezesporu plní. Docela pěkně jsou budovány i nucené dialogy.
Jako celek to ale nefunguje. Pobavilo mě stejné ošacení na návštěvu natáčení porna a "do cukrárny", řidič autobusu rezignující na řízení autobusu a vyvrcholení nejdelších povídek (Lehátko, Kousek křižovatky), do kterých však nasoukal Pech tolik balastu, že to stejně kýženej efekt nemá.
To je na 11 povídek prostě málo, nebo jsem měl jen pech na pochopení myšlenek pana Pecha (jakože Pech-pech, chápete, fór za všechny prachy).
Ale tak alespoň zářnej komickej moment zde předhodím:
Mívám zavřené oči. Chodím s rukama v kapsách. Nemůžu však chodit s rukama v kapsách a se zavřenýma očima.
Mimochodem, chybějící očíslování stránek 36-38 a 60-61 mělo ňákej hlubší smysl? Ne že by mě to zarazilo/pobouřilo, ale je to krapet podivné.
Pecka! To nejlepší ze současné literautry. Vážně. Na konci století se bude Pech shánět po antících a po Topolovi, Rudišovi, Hůlové a podobných pes něštěkne.
Malá knížečka, zaujal mě název. Nenašla ale jsem nic o kaktusových jedlících z Ameriky . Autor se zaměřuje na detaily, jako mastné prsty od pizzy nebo zubní kartáčky a barvy balonků. Nenašla jsem žádný děj , žádný spád , nejvíc se mi líbil název a obal, jinak jsme si nesedli.
Kniha, tak jak už to u Pecha bývá, je opět plná antihrdinů všedního dne. Některé povídky působí na první pohled lehce nedotaženě, ale po zamyšlení vás polije mrazivý pot.
Ideální kniha do autobusu!
Štítky knihy
české povídkyAutorovy další knížky
| 2018 |  Mainstream |
| 2020 | Dítě tmy |
| 2017 | Cobainovi žáci |
| 2021 | Hranice už nejsou, tati |
| 2022 |  Rytíř |
V téhle sbírce se nachází víc kratších věcí, které bych nazavala v dost případech spíš takových zamyšlením. Kromě kousků Lehátko a Kousek od křižovatky, je všechno kolem deseti stran. A musím říct, že to bylo dobrý. Ne pokaždé lze hovořit o výrazném dějovém obsahu. Ale třeba jenom právě o to zamyšlení nad určitou věcí, kde se na konci vyžaduje (?) od čtenáře, aby se taky sám trochu zamyslel, než půjde dál. Nebo se to nemusí, ale já to udělala ;)