Američané jedí kaktusy přehled

22.06.2022

V téhle sbírce se nachází víc kratších věcí, které bych nazavala v dost případech spíš takových zamyšlením. Kromě kousků Lehátko a Kousek od křižovatky, je všechno kolem deseti stran. A musím říct, že to bylo dobrý. Ne pokaždé lze hovořit o výrazném dějovém obsahu. Ale třeba jenom právě o to zamyšlení nad určitou věcí, kde se na konci vyžaduje (?) od čtenáře, aby se taky sám trochu zamyslel, než půjde dál. Nebo se to nemusí, ale já to udělala  ;)

16.07.2020

Jak na houpačce.
Já vám nevím, ale pokud něco působí nemastně a neslaně, tak na povídky Miroslava Pecha bylo použito soli i másla pomálu.
Antihrdinové se cítí osaměle - budiž, z toho by šlo něco vykutat. Problém nastává, že se jednotlivé postavy dost často opakují (muž středního věku mající sváry s manželkou příkladem jest) a působí byť zajímavě, ale ke konci už hlavně ohraně.
Lakonický styl je k líčení znepokojivé atmosféry výstižný, jazykový juchuchu čekat nelze, ale účel spádu a dynamiky to bezesporu plní. Docela pěkně jsou budovány i nucené dialogy.
Jako celek to ale nefunguje. Pobavilo mě stejné ošacení na návštěvu natáčení porna a "do cukrárny", řidič autobusu rezignující na řízení autobusu a vyvrcholení nejdelších povídek (Lehátko, Kousek křižovatky), do kterých však nasoukal Pech tolik balastu, že to stejně kýženej efekt nemá.
To je na 11 povídek prostě málo, nebo jsem měl jen pech na pochopení myšlenek pana Pecha (jakože Pech-pech, chápete, fór za všechny prachy).
Ale tak alespoň zářnej komickej moment zde předhodím:

Mívám zavřené oči. Chodím s rukama v kapsách. Nemůžu však chodit s rukama v kapsách a se zavřenýma očima.

Mimochodem, chybějící očíslování stránek 36-38 a 60-61 mělo ňákej hlubší smysl? Ne že by mě to zarazilo/pobouřilo, ale je to krapet podivné.