Amerikána
Chimamanda Ngozi Adichie
https://www.databazeknih.cz/img/books/34_/341520/bmid_amerikana-y6l-341520.jpg
4
649
649
Silný příběh o lásce, rasových otázkách a identitě. Ifemelu a Obinze jsou mladí a zamilovaní, ale nespokojení se životem v Nigérii ovládané vojenskou diktaturou. Rozhodnou se proto hledat štěstí v cizině a jejich cesty se rozdělí. Sebejistá Ifemelu se vydává studovat do Ameriky, kde zakouší porážky i vítězství, nachází a ztrácí další lásky, to vše pod tlakem něčeho, nad čím doma nikdy nepřemýšlela — rasové otázky. Tichý a přemýšlivý Obinze, kterého Amerika, ovlivněná útoky jedenáctého září, nepřijme, se pouští do nebezpečného života ilegálního imigranta v Londýně. O třináct let později je Obinze bohatý muž v čerstvě demokratické Nigérii a Ifemelu známá blogerka komentující americkou společnost a kulturu z pohledu africké černošky. Navzdory pracovnímu úspěchu a pohodlnému životu v Americe však Ifemelu pocítí touhu vrátit se do své vlasti. Najdou s Obinzem po tolika letech a změnách odvahu znovu se setkat tváří v tvář?... celý text
Přidat komentář
“V Americe existuje žebříček rasové hierarchie. Nahoře jsou vždycky bílí, zvláště bílí anglosaští protestanti a dole zásadně američtí černoši. “Bílý je náš čestný člen, hnědý smí se dívat jen, černý musí z kola ven.”
V knize sledujeme příběh nigerijské dívky Ifemelu, její první lásky Obinzeho a jejich více či méně úspěšný pokus prosadit se ve spojených státech v době, kdy Barrack Obama teprve snil o tom, že obsadí Bílý dům.
Bavila mě linka Ifemelu po příletu do USA, těžké začátky každého imigranta, bavilo mě zákulisí toho, jak takové začátky vypadají viz získání pojištění, řidičáku, práce, toho že můžete mít ve své zemi vzdělání jaké chcete ale v západním světě začínáte od píky. Bavil mě její společenský život, její přeměna v sebevědomou vzdělanou ženu. Bavil mě její blog, opravdu trefné poznámky týkající se rasismu, o kterém američani předstírají, že je dávno pasé. Všichni víme, že to tak není a že barva pleti tady v třídních rozdílech hraje stále obrovskou roli. Taková Amerikána mě moc bavila, kvůli tomu jsem po knize sáhla a klidně bych celých 500 stran četla jen o tomhle.
Naopak mě, přiznávám, nebavil jejich život v Nigérii, a už vůbec mě nebavil nezdárný pokus Obinzeho o život v Británii, ba co víc nebavila mě jejich vztahová linka.
Místy byla kniha příliš rozvláčná, něco se dalo přeskočit úplně, ale líbí se mi jak autorka tne do “černého” co se týče rasových rozdílů… a konečně vím, jak to mají černošky s vlasy, které tak obdivuji.
“Přišlo mi, že v Americe spolu černí a bílí pracují, ale nehrají si, v Británii si černí a bílí hrají, ale nespolupracují.”
Jedna z nejlepších knih, které jsem za poslední dobu četla. Velmi působivá, originální, mnohé komentáře a hodnocení tnou přímo do černého.
Četla jsem už před nějakým časem, ale pořád ji zpracovávám, a v různých okamžicích se mi vybaví - málokdy se stane, že by ve mě kniha nechala takovou stopu.
Další kniha od Chimamandy Ngozi Adichi, populární nigerijské autorky. Po Purpurovém ibišku jsem věděla, že si od ní musím ještě něco přečíst :-) Amerikána je rozsáhlý román o lásce a hledání identity. Zamilované studenty Ifemelu a Obinzeho rozdělí Ifemelina cesta do Ameriky, kde se stane uznávanou blogerkou a kvůli jisté události se přestane Obinzemu ozývat. Obinze mezitím zakusí život nelegálního migranta v Londýně a nakonec založí rodinu v Nigérii. Ifemelu se ale po několika letech rozhodne vrátit ke kořenům do Nigérie. Najdou po tolika letech a změnách v jejich životech odvahu setkat se?
Na Amerikáně je zajímavé i to, že je proložená Ifemeliny blogovými příspěvky a autorka umně střídá různá časová období a postupně tím odkrývá celou skládačku. Stejně jako v předchozí knize nechybí nigerijská politika. Zajímavá kniha k přečtení, skvělá autorka.
Tak moje první knížka od této autorky a musím se přiznat, že jsem si ji pár roků zpět koupila a až doteď mi ležela v knihovně,ale přišla ČV na rok 2022 a jak se hodila:D Příběh se mi velice líbit, je zde krásně ukázán život v Africe, jeho úskalí, sny a poté i život v Americe, ideály ale i rasové diskriminace...Příběh jedné lásky dvou mladých Lagosanů, kteří se vydají každý svou cestou, ale nakonec to přece jen dopadne ... to už si přečtěte v tomto příběhu....Velice úspěšně zpracovaný příběh !
Amerikána pro mě byla jako jízda na horské dráze, kde se střídaly chytlavé pasáže a úseky, které jsem měla chuť přeskakovat.
Příběh byl navíc dle mě přehlušen a upozaděn vším tím filozováním nad rasovými, integračními a politickými otázkami.
Mám ráda obsáhlé knihy, ale v případě Amerikány mi větší rozsah přišel trochu na škodu, objevilo se příliš hluchých míst, které neměly čím úplně zaujmout. Tematicky výborné, bohužel zpracování pro mě o něco méně poutavé. Za vyprávění o Nigérii palec nahoru.
“Že pro vás rasa nebyla problém, říkáte jen proto, že si to přejete. Přejeme si to všichni. Ale je to lež. Já jsem přijela ze země, kde rasa nebyla problém-neuvažovala jsem o sobě jako o černošce a černoška se ze mne stala, teprve když jsem přijela do Ameriky.”
Příběh dvou mladých lidí původem z Nigérie, kteří část svých životů prožijí ona v Americe, on v Londýně, aby se později setkali… Zajímavý pohled na rasovou otázku, sebe-identitu i porovnání různých kultur. Kniha se i navzdory 540 stránkám dobře čte, děj příjemně plyne. Hodnotím popis života i psychologii postav v chudé Nigérii očima autorky, která se zde narodila.
Nerada bych knihu škatulkovala. Postavy mi nebyly úplně sympatické, některé části byly zdlouhavější, ale i tak hodnotím knihu kladně, protože je čtivá a dobře přiblíží a ukáže rasové problémy a kulturní rozdíly.
Za mě určitě plný počet hvězdiček. Chápu, že ne každý se může s knihou ztotožnit a ne každému se bude líbit. Mě kniha zaujala hned od prvních stránek. Možná to bude i tím, že jsem knihu četla v originále a od malička mám ráda africkou kulturu, ráda se o ní dovídám nové věci a zároveň mě fascinoval život imigranta v USA. Konec se může zdát jako klišé, ale mě potěšil :)
Tak nevím… Čekala jsem román, ale jako bych četla něco, co ani neumím zařadit. Jako když pejsek s kočičkou pekli dort. Dáme tam tohle, a taky tohle, všechno je to dobré, tak musí být výsledek prostě super. Pro mě to nebylo. Asi chápu autorku, že chtěla poukázat na rasové problémy. Ale přišlo mi, že čtenáře považuje za ne příliš bystré a tak místo příběhu, ve kterém je v tomto směru spousta nevyužitého prostoru, nám předkládá sáhodlouhé rozbory o rase úplně mimo dějovou linku. Možná jsem to špatně pochopila a vlastně to celé bylo jen o těch rasových otázkách, poslepovaných náznakem příběhu.
Mimochodem, samotný příběh mě moc bavil a kdykoliv se přerušil, byla jsem zklamaná. A také mě mrzí, že nebyl více propracovaný, o obou protagonistech i o jejich rodné zemi jsem se dozvěděla žalostně málo.
Zvláštní kniha. Vůbec netuším, jak ji mám hodnotit. Atmosférou se mi líbila hrozně moc. Kladně hodnotím i prostředí, kde se příběh odehrával. Samotný děj knihy mě ale moc nebavil a od poloviny mě vysloveně nudil. Čekala jsem od děje nějakou větší akci, tohle pro mě bylo vlastně takový o ničem, což je celkem škoda.
Přečteno v rámci čtenářské výzvy,ale později i osobní. Chtěla jsem ji několikrát vrátit nedočtenou,ale pořád jsem ji dávala šanci. Příběh samotný a rasová problematika si určitě zaslouží lepší recenze než ode mě a určitě to tak i bude. Já ji četla dlouho a nějak mě nenadchla.
08/2022 Naprosto fascinující, nesmírně zručně napsaná kniha o tématu, o němž nikdo z nás tady v Evropě nemá ani tušení. Přijít třeba do Británie nebo Ameriky jako imigrant je těžké, ale přijít kamkoliv ještě s černou barvou kůže, to je ještě úplně jinej level. Autorka s ohromující lehkostí popisuje takovou zkušenost pomocí desítek historek, které dokládají její naprosto neuvěřitelný pozorovací talent a schopnost vykreslit nejrůznější charaktery lidí. Příběh Ifelemu a Obinzeho je hezký a zajímavý, ale vlastně podružný. Důležité je zachycení toho, jak ve společnosti přetrvává rasismus (a asi i navždy bude), jaké jsou jeho projevy, jak na něj různí lidé reagují... a toto téma je skutečně dokonale rozebráno ze všech stran a ještě se čtenář dozví něco o životě v Nigérii. Tady je moje jediná výtka, že některé scény z Lagosu působí snad až moc stereotypně - stoupání mladých mužů po společenském žebříčku, od chuďasů až po boháče, kteří pomalu nevědí, co s penězma. Co mi utkví v paměti: milenka generála, střídání režimů, péče o vlasy (relaxér)...
UUFFF !!! Tohle byla nekonečná a nudná knížka. Od poloviny jsme se už modlila, aby byl konec. Pořád jsem doufala, že se to nějak rozjede, ale kdepak. 550 stran žvástů o rase, hlubokých ale nudných myšlenek. Knihu jsem četla měsíc, musela jsem se do ní nutit abych ji přelouskala. A hurá, mám to za sebou. Uklidím ji do knihovny a už se k ní nikdy nevrátím...
Knihu jsem přečetla a zatím nepatří mezi oblíbené. Třeba jí časem přečtu znovu a více pochopím.
Nejdříve to pozitivní: díky knize jsem si vyhledávala informace o Nigérii, dozvěděla jsme, se snad pravdivě, jaké to bylo žít v Nigérii a v Americe, když se tam Ifemelu dostala. Hodně jsem se podivovala nad tím, jak je otázka rasy úzkostná. Ráznost Ifemelu byla osvěžující. její matku bych z toho příběhu nejraději vyškrtala přijde mi super, jak se z ní stala blogerka, to naplnění, které jí to přineslo po tolika neúspěších. Byla jsem ráda za pohled, který mi kniha naskytla na začátky v nové neznámé zemi, o které má člověk své vysněné představy a ono je to nakonec úplně.....jinak.
Na jeden zátah jsem přečetla pasáž o kandidatuře a vítězstí Baracka Obamy. Naprosto mne uchvátilo, jak celou situaci prožívali, jak se jí poddali celým svým bytím a žitím. Opravdu úchvatné, nedovedu si představit, jaké to je se takto nadchnout pro politiku.
Přestěhování zpět do Nigére bylo .... hustý. Úplně jsem se do Ifemelu vcítila, jako když jsem vždycky přijela ze služební cesty, akorát moje adaptace proběhla po pár dnech samozřejmě rychleji než její po několika letech. Byla jsem mile překvapena, že se vrátila k blogování a opravdu by mne zajímalo, jak se blogováním dá vydělávat
A ten konec..... Konec příběhu jsem takový nečekala a jsem z něj rozpolcená i uchvácená zároveň. Obinze musel překonat sám sebe, muselo to pro něj být šíleně těžké.
No a teď z druhého konce: očekávala jsme příběh, román. Co si myslím, že se mi dostalo - nesourodý příběh přeskakující z jedné situace na druhou (klidně i několikrát za stránku), které mezi sebou nemají snad nic společného. Přišlo mi to, jako když si zapisuji situace, na které si vzpomínám a bez filtru časové osy je házím na papír. Do toho vložené filosofické rozbory rasové, vlasové, politické atd. otázky.
Dále mne ani příběh sám nezaujal, nevcitila jsem se do děje, do postav (Obinzeho mamka byla hustá). Chybí mi tam napětí.
Na začátku jsem dle první strany čekala obsáhlé věty plné hustého popisu. To se v příběhu dost vytratilo.
A co bylo děsné: "mikymaus". No málem jsem si vypíchla oči...
Příště bych knihu raději četla v angličtině, aby lépe vyzněl ten rozdíl mezi britskou a americkou angličtinou.
Tak já to na 150.straně vzdávám. Nemůžu říct, že by mě to vůbec nebavilo, ALE! Já mám teď ve čtečce tolik knížek, na které se tak moc těším a myslet během čtení jedné knihy na jiné, nesvědčí nic dobrého. Nemám ve zvyku knihy nedočítat, nemám to moc ráda, ale denně se vydává tolik skvělé literatury, že nechci číst nic, do čeho se musím nutit. Myslím, že výraznou příčinou je i množství stran.
Možná, že se k ní ještě vrátím (hodila by se mi i do výzvy), ale momentálně na ni nemám ani trochu chuť. Dávám si od Amerikány časově nespecifikovanou pauzu.
Dlouho jsem přemýšlela, co ke knize napsat. Byly tam pasáže, které byly skvělé, ale i pasáže slabší. Příběh i prostředí byly určitě zajímavé. Kniha podle mě pokládá otázky čtenáři, na které mu neodpoví a nutí se nad nimi zamyslet. Určitě jsem ráda, že jsem si jí v rámci čtenářské výzvy přečetla, jinak bych se k ní nedostala. Obinze mi byl moc sympatický, Ifemelu měla svoje slabší i silnější chvíle, což ale s ohledem na její život (nejen) v Americe se jí dalo odpustit. 3,5 hvězdičky by byly asi optimální.
Příběh nejen o vlasech :-) To mě ale asi zaujalo nejvíc, jsme tak povrchní.
Konec románu se mi nelíbil, nějak mi to k Ifemelu nesedělo.
Tak jo, od téhle knihy jsem čekala víc. Možná nebyla pro mě, možná si z ní víc vzít neumím... Čekala jsem ucelený román s nějakou dějovou linkou, který řeší rasové otázky. Dějová linka která se ale objevila jen ze začátku a na konci. Aby se mohli řešit rasové otázky, byly jen tak ledabyle do knihy vkládány situace a rozhovory. Z počátku jsem ani nevěděla do jaké doby román zařadit, Ifimelu mi byla od prvních stránek nesympatická o Obinze jsem si myslela, že je mafián. Když se ale děj vrátil do Lagosu, do doby jejich dospívání, ty dva jsem si zamilovala. Bohužel jim bylo společně věnováno tak málo prostoru... A co mi kniha dala - prostor na přemýšlení nad určitými otazkami, byly tam zmíněny věci, nad kterými bych dřív neuvažovala, vyhledala jsem si informace o Nigérii. A moc se mi líbil konec.
Štítky knihy
Amerika přistěhovalci, imigranti západní Afrika Nigérie zfilmováno – TV seriál nigerijská literatura Lagos
Autorovy další knížky
| 2017 |  Amerikána |
| 2008 | Půl žlutého slunce |
| 2020 | Purpurový ibišek |
| 2018 | Feminismus je pro každého |
| 2018 | Milá Ijeawele aneb Feministický manifest v patnácti doporučeních |
Pro mě to byl hlavně příběh o lásce a hledání. I když líčení Nigérie bylo taky ohromně zajímavé... Tak trochu mi to připomínalo naší devadesatkovou mentalitu, ovšem mimo to náboženské vypětí. Amerika očima hlavní hrdinky mě moc bavila - pohled Ameroafricanky... Hodně to člověku otevře oči. Nejslabší část bylo to období vztahu s Blainem, to byla taková nuda. Za mě by bylo lepší tuto část zkrátit a přidat víc o Obinzem a jeho rozhodnutí.