Analfabetka, která uměla počítat
Jonas Jonasson
https://www.databazeknih.cz/img/books/42_/429981/bmid_analfabetka-ktera-umela-pocitat-Iov-429981.jpg
4
4340
4340
Druhý humoristický román Jonase Jonassona, jehož Stoletého staříka, který vylezl z okna a zmizel se v češtině prodalo přes padesát tisíc výtisků! Vypráví příběh černošské dívky Nombeko Mayeki, která se v roce 1961 narodila v Sowetu, chudinském předměstí Johannesburgu. Přestože neumí číst, velmi dobře rozumí matematice. Postupně se dopracuje na pozici, ve které navrhuje jaderné hlavice, a odstěhuje se do Švédska. Ve Švédsku vyšel román na podzim 2013 a okamžitě vzbudil ohlas srovnatelný se Stoletým staříkem, který tu byl dva roky po sobě nejprodávanějším románem.... celý text
Literatura světová Humor Romány
Vydáno: 2015 , PanteonOriginální název:
Analfabeten som kunde räkna, 2013
více info...
Přidat komentář
Pokud bych Analfabetku četl jako knihu, asi by na mne byla místy příliš rozvláčná a utahaná. Jako by autor psal na počet stran. Možná bych uvažoval, jestli nemám čas věnovat "hodnotnější" literatuře. Určitě by mne zklamal nemastný a neslaný závěr.
Jenže já příběh poslouchal s přestávkami jako audioknihu v autě. A přesně tam ji doporučit mohu. Vyprávění můžete kdykoliv zastavit a pokračovat klidně o týden nebo dva později. Přitom nudu na dálnici příběh vyplní hezky.
Kniha je velmi čtivá, ale bezstarostný tón celého příběhu a vlídný humor mi vůbec nesedl. Postavy se vyvíjejí maximálně tak k čím dál větší nesnesitelnosti, příběh negraduje, jen se bez ladu a skladu kumulují absurdní situace, než kniha dosáhne dostatečného rozsahu, aby mohl přijít nudný závěr.
Docela dobrá sranda, ale člověk nesmí očekávat moc. Když se nad tím člověk zamyslí je nereálné tolik "zvláštních" náhod. Příběh o ničem, ale ode dneška používám hlášku "politická strana jděte všichni do prdele" :D :D :D
S přečtením Analfabetky jsem si po značném zklamání ze Staříka dala načas.. a ze začátku to fungovalo celkem dobře, ale čím déle jsem četla, tím více se kumulovaly nesmyslné situace, "zvraty" psané na efekt, hloupé postavy se stávaly hloupějšími a nesnesitelnějšími, až jsem to sotva dočetla... Ale alespoň mám jasno, že od Jonassona už nic číst nemám.
Analfabetka byla první, kterou jsem od tohoto autora četla, chvílemi mi opravdu tekly z očí slzy, jak jsem se smála. Takový druh humoru je dost výjimečný...
Přečteno jedních dechem. Ač se jedná o absurdní příběh, získal si mě. Těším se, až se dostanu ke Staříkovi
Staříka neznám, tuto knihu mi doporučila kamarádka na dovolenou.... a já se při jejím čtení trápila. Slátanina. Úplně nevěrohodné souhry náhod a okolností. Několikrát jsem ji odložila, že to nedám. Nakonec jsem ji dočetla, ale stačilo.
Za mě příliš mnoho jaderných bomb. Tato skutečnost byla bohužel umocněna i skutečností, že Analfabetka se mi dostala do ruky jako druhá, v těsném závěsu po Staříkovi. Tím pádem působila jako slabodušší sestřička, která nemá tolik dechu, nedosahuje stejné originality, neumí pobavit stejnou měrou, kráčí ve vyšlapaných stopách, vyvíjí se pomaleji. Nechci knihu přehnaně hanit; jistě stojí za přečtení a nepovažuji ji za plýtvání časem. Příjemným osvěžením jsou postavy Číňanek, starý pár držgrešlí a bohužel i švédská policie. Avšak díky srovnání se Stoletým staříkem, které se opakovaně vnucuje, působily téma, styl i forma opotřebovaně a zmiňované knihy od Jonassena se tak pro mne staly Holgerem 1 a Holgerem 2.
Kniha má sice zajímavý námět, ale pro mě byla psaná stylem, který mi absolutně nevyhovuje. Hlavně proto jsem jí stěží dočetla a autorovi už asi nedám šanci.
O Analfabetce jsem slyšela, četla a nakonec jsem ji i přečetla.
Je to moc fajn odpočinková knížka, kde se občas děje až mooc špatných náhod dohromady. Ale jak se říká, konec dobrý, všechno dobré, tudíž i mé hodnocení musí být dobré. Knížka se mi líbila, občas jsem se i zasmála… a autorův styl bych částečně přirovnala k Jirotkovi a jeho Saturninovi.
Tahle kniha má v mém případě tu smůlu, že jsem ji četla až po "staříkovi". Humor mě již tolik neoslnil (přišel mi slabší) a nějak mi nesedl styl "pokazí se vše, co jen jde" oproti staříkovi, ve kterém tomu bylo přesně naopak. Nápad dobrý, ale nepřišlo mi to úplně dotažené, zkrátka jde poznat, že tuhle knihu napsal mnohem rychleji než svou prvotinu.
Díky cestování vlakem pendolino jsem se dostala k audioknize Analfabetky. Krajina se míhala za oknem, do kterého jsem nevidouc zírala s úsměvem na tváři a opravdu velice pozorně poslouchala hlas Martina Stránského (vážně jsem si ho zamilovala). Ani jediný moment se nestalo, že bych "vypnula". Bylo to pro mě velice příjemné překvapení, protože jsem nevěděla, co od autora očekávat. Skvělá oddechovka k pobavení i zamyšlení.
(SPOILER)
Černošská sirota ze slamu (otec neznámý, máma se ufetovala) v rasistické JAR, která si na chleba vydělává tím, že vyváží žumpy. Ve městě do ní nabourá opilý bělošský nýmand, jinak vedoucí supertajného jaderného programu na vývoj atomové pumy. Za tu bouračku si (ona) u něj musí odpracovat pokutu, kterou dostala. U něj = v supertajném středisku. Ona vstřebá všechnu ve středisku dostupnou odbornou literaturu a v klidu rozlouskne problém, s kterým se moří místní jaderné kapacity. Mezitím jiný nýmand, silně royalistický Švéd bytostně touží po osobním setkání s králem, čemuž obětuje doslova vše. Když se s ním náhodně setká a král ho stluče svou vycházkovou holí, vmžiku se změní v zarytého republikána a chce počít syna, který to všem ukáže.
Dál nevím, protože na straně 93 jsem to vzdala, (poté, co jsem zalistovala dál do děje, kde jsem narazila na prezidenta Cartera, Brežněva, agenty CIA a KGB, Čínu a Tajvan, Židy a Izrael..).
Politika mě obecně v knihách nebaví, tady mě ale nebavil ani ten nepolitický text. Při čtení mi hlavou často běželo: „Aha, to asi mělo být vtipné. Aha, to mělo být asi bláznivé.“
Nene, tohle pro mne není. Pro mě je to dort, který vařil pejsek s kočičkou. Oni tam taky dali 100 dobrých věcí s tím, že to bude stokrát dobrý dort. A nebyl.
Po Stoletém staříkovi jsem se nemohla dočkat, až se dostanu k další kníže Jonassona. Analfabetka mě však asi trochu zklamala, místy mě nebavila, přišlo mi to zdlouhavé, ale zase na druhou stranu příběh byl tak absurdní, že když se na knížku podívám zpětně, říkám si, že to vlastně až tak špatné nebylo. Trvalo mi sice, než jsem se do knihy pořádně začetla, ale autorův styl je tak čtivý, že to pak jde jednoduše. Nechybí ani pár zvratů, takže to není tolik monotónní. Pokud někdo hledá oddechovou knihu, doporučuji.
Po Staříkovi už tohle bylo dost slabé,jakoby to bylo psané za každou cenu.