Anděl Esmeralda

08.02.2023

K nejvýznamnějším poválečným americkým spisovatelům se řadí Don DeLillo (1936). V češtině vyšlo zatím šest DeLillových románů, z nichž nejstarší je Prašivý pes; Bílý šum, jeden z vrcholů autorovy tvorby (Národní knižní cena 1985), bohužel vyšel v dosti problematickém českém překladu (kéž bychom se někdy dočkali překladu lepšího!); rozsáhlé Podsvětí je považováno za DeLillovo opus magnum; tři romány z poslední doby Cosmopolis (filmovou verzi Davida Cronenberga s Robertem Pattinsonem v hlavní roli mladého miliardáře známe i z našich kin), Padající muž a Bod Omega byly spíše zklamáním; o to větší pozornost a nadšení naopak vzbudila v roce 2011 DeLillova první sbírka povídek Anděl Esmeralda, kterou vydalo Argo v překladu Petra Onufera. DeLillo do knihy vybral devět starších povídek, publikovaných do té doby pouze časopisecky, a to od konce 70. let do současnosti. Hlavními tématy DeLillovy tvorby jsou odcizení v moderní společnosti, složitost lidské komunikace, odlidštěnost a přetechnizovaný svět, paranoia a strach, neurčitý pocit ohrožení. To všechno najdeme jak v jeho románech, tak právě i v povídkách, které mohou být i jakýmsi úvodem do DeLillova světa. Charakteristické také pro tyto povídky je, že se obejdou bez pointy a většinou mají otevřený konec; zanechají ve čtenáři nezodpovězené otázky, podnítí ho, aby si domyslel, co se s postavami dělo dál a především vyvolají pocit neklidu – na čtenáře se přenese něco z obav či myšlenek DeLillových postav i melancholie, která tyto povídky provází. Další důležitou kvalitou je pak DeLillův působivý jazyk, záliba v paradoxech, rafinovanost, s jakou na čtenáře přenáší onen podivný neklid. V povídkách se toho ani moc neděje, nemusí to být hned drama, a přesto je čtenář zasažen. V povídce Stvořený svět uvíznou dva milenci na malém karibském ostrově a nedaří se jim dostat do přeplněných letadel. Projevy lidskosti ve třetí světové válce sledují dva kosmonauty ve vesmíru, zatímco na Zemi zuří válka. Jedním z vrcholů knihy je krátká povídka Běžec o mladíkovi, který při běhání v parku zahlédne odjíždějící auto a má pocit, že se něco stalo. Ptá se jedné starší ženy, která mu vysvětlí, že z auta vyskočil muž, popadl dítě, s nímž byla venku matka, a odjel. Žena se domnívá, že to byl otec dítěte, který se s ním nemůže vídat, a proto ho unesl. Mladík se pak dozví od policisty, že matka dítěte toho muže neznala, ale mladík pak pochopí, že pro starší ženu bude lepší, když ji nechá u její konstrukce s otcem-únoscem… Akrobatka ze slonoviny vypráví o Kyle, která žije v Athénách a učí zde angličtinu. Kyle má strach z dalšího zemětřesení poté, co jedné noci prožila hned dvě krátce za sebou. Anděl Esmeralda se odehrává v Bronxu, kam jezdí skupina jeptišek rozdávat jídlo a pomáhat chudým, feťákům, bezdomovcům či problematické mládeži. Baader-Meinhofová jsou jména německých teroristů ze 70. let. Na cyklus obrazů inspirovaných těmito zločinci se chodí do muzea dívat jedna žena, kterou tam osloví cizí muž. Žena ho pozve k sobě domů, ale pak se ho chce zbavit, když dostane nevysvětlitelný strach. Půlnoc v Dostojevském vypráví o dvou studentech univerzity na americkém maloměstě, které zaujme neznámý starý muž, o němž si pak oba mladíci vyfantazírují celou jeho identitu, aniž kdy zjistí pravdu. Srp a kladivo vypráví o vězni, který v televizi sleduje své dvě malé dcery vystupující v dětských zprávičkách, kde informují o světě financí. A konečně Hladová je příběhem muže, který denně navštěvuje několik filmů v různých kinech a pak sleduje ženu, která tráví den podobně; marně se s ní snaží navázat kontakt…

23.10.2022

Paranoidný nádych poviedok, najviac ma zaujala hneď prvá v poradí, ale celkovo ma atmosféra jeho poviedok nechytila. Ktovie, aké by to mohlo byť v origináli, keďže v doslove sa píše, že sa autor rád hraje s jazykom a posúva jeho hranice.

25.07.2020

(SPOILER) „Řeč nebyla o ničem zvláštním, ale stejně z toho leccos upředli,“ informuje nás vypravěč o svých dvou hrdinech v Půlnoci v Dostojevském. Je to, myslím, zároveň výrok, který vystihuje většinu povídek z knihy. Povídky Dona DeLilla totiž jakoby nikde nezačínaly a nikde nekončily. Čtenář v nich hledá záchytné body, tápe, a je ve svém tápání ponechán sobě napospas. Jako když do temné noci zasvítí blesk – jen to situaci na moment nasvětlí, ale než se stačíme zorientovat, tak už je zase tma a nezbývá, než se dohadovat a domýšlet souvislosti. Tahle metoda na mě působila různě, v závislosti na tom, jak jsem byl předkládanou situací zaujat: někdy jsem byl zvědavý a nejraději bych bral řádky po dvou (například v povídce Projevy lidskosti ve třetí světové válce - která je jednou z nejpůsobivějších - jsem si na konci uvědomil, že mě ani nenapadlo přemýšlet nad tím, kdo s kým ve vesmíru vlastně bojuje, mnohem víc mě upoutaly zdánlivě všední rozhovory dvou astronautů), jinde mě ale postavy ničím neoslovily a já na konec povídky doputoval bez výraznějšího zájmu.

DeLillo mi přišel zajímavý svým použitím jazyka i formou svého vyprávění – působí odtažitým dojmem, spíš jako vědec, který popisuje objekty pozorování, než jako empatický vypravěč. Nesoudí, nelituje, vědomě nedojímá, nikomu nestraní. Připomnělo mi to povídkovou sbírku Lucie Berlin, kterou jsem četl někdy vloni, jen s tím rozdílem, že paní Lucia mě dokázala zasáhnout mnohem hlouběji.

Hlavním důvodem, pro který si budu tuhle knížku pamatovat, je bezesporu titulní povídka. Chytla mě za srdce! Je to příběh řeholnice, která se pohybuje v prostředí chudých lidí v Bronxu. Necítí se zrovna pohodlně, vždyť je to „stará ženská, která jí v pátek rybu a touží po latinské mši“. Se světem kolem sebe moc nesouzní, ale statečně se snaží žít své povolání, i když si musí nerada přiznat, že zásady a způsoby interakcí s okolím, na které je zvyklá, zde selhávají. „Kdybyste mě tak nechali, abych vás naučila, jak správně vystavět větu, zachráním vám život,“ říká si pro sebe, a dokonce to ani nevypadá, že to myslí obrazně :-)
Kontrast jeptišky ze staré školy a bezstarostného vůdce pouličního gangu by byl literární zážitek už sám o sobě, ale pak se DeLillo – světe, div se! :-) - dopustil i dějového prvku a na pár stránkách přesvědčivě ukázal, jak každý z nás (ano, i morousové, skeptici a racionální typy lidí) touží po kontaktu s něčím zázračným, přesahujícím; jak se za takovou nadějí ženeme, i když v hloubi duše víme, že anděl, který se nám zjevil před očima, bude nejspíš jen další optický klam. DeLillo na závěr píše: „A na co si nakonec člověk vzpomene, když všichni odjedou domů, z ulic se vytratí víra a naděje a dál se jimi bude prohánět už jen vítr vanoucí od řeky? Bude ta vzpomínka mlhavá a hořká a zahanbí ho svou elementární nepravdivostí – bylo to jen pár náhodných rysů a vysněná silueta? Anebo to všechno přetrvá, ta síla transcendence, to vědomí události překračující přírodní zákony, vědomí čehosi posvátného, co se chvěje kdesi na rozpáleném obzoru, ta vize, po níž člověk touží, neboť potřebuje znamení, pro něž by se postavil svým pochybnostem?“

01.04.2020

Až na titulní povídku a Půlnoc v Dostojevském, které si určitě ještě někdy přečtu, mě zbytek příběhů-nepříběhů ničím nezaujal. Někdy mi stačí jen atmosféra textu, i bez děje ale tady jsem se musel přemlouvat do každé nové stránky...

07.05.2017

Výborné povídky s takovým lehce snovým a paranoidním nádechem. Reálná místa i lidé, kteří se ale jako by roztékají v přítomném okamžiku, neschopni navázat vztah jinak než skrze nepochopení a nedorozumění. Zvláště poslední povídka Hladová má až přízračnou atmosféru a táhne se jak sépiově zabarvený, tří a půl hodinový japonský film. Doporučuji.