Andorra
Max Frisch
Modelová hra švýcarského dramatika reflektuje antisemitismus (a skrze něj všeobecnou lidskou malost vedoucí k nenávisti). Je příběhem nežidovského mladíka, jehož všichni pokládají za Žida a který nakonec bere na sebe k hanbě všech úděl štvance znamenající smrt. Hra je sondou do komunity, která vlastní zbabělost a mravní ubohost ventiluje skrze nenávist k nezapadajícímu jedinci. Zároveň živě zobrazuje, jak je takový člověk, vystavený všeobecné nespravedlnosti, tímto nelidským nátlakem vnitřně lámán a ničen.... celý text
Přidat komentář
První jsem viděla divadelní přestavení na Vinohradech, které bylo skvělé v podání Vydry a spol. Jádrem hry je antisemitismus a líčí příběh chlapce Andriho, kterého všichni považují za žida. Je to příběh o chloubě své vlasti, nenávisti vůči židům a zbabělosti.
(Andorra je malá, ale svobodná země. Která je ještě taková? Žádná vlast na světě nemá tak krásné jméno jako Andorra a žádný národ na zemi není tak svobodný.)...
Zajímavé je, že každá kapitola/dějství začíná svědectvím u soudu. Postavy se k něčemu přiznávají, dosvědčují, že si za to mohl Andri sám, a že oni nejsou vinni. Čtenář/Divák zprvu netuší, o co jde. Je to strhující drama, i v divadle jsem měla husí kůži. Antisemitismus je stále aktuální téma a Frisch jej skvěle zpracoval.
Andorra je univerzalni svet (mohla by to byt treba i nase republika), do ktereho umistil Frisch figury jakozto exemplarni priklady ruznych charakteru a toho, jak se stavi k otazce antisemitismu. Dilo ma navic vybornou symboliku a je chytre napsane snad od prvniho slova. Lidske pokrytectvi holt nezna hranic a v tomto dramatu neni snad ani jedna nevinna postava - dokonce i sam "Zid" si v podstate sam kope svuj hrob svou kozlovitou tvrdohlavosti a trucovitosti, hodny knez je houby platny, kdyz jeho veskera akce je modleni, milujici rodic taky nepomuze, kdyz roky lze a pak se jde radsi ozrat nez rici pravdu. Andorrane se s prichodem cizich vojsk pohotove vzdaji, klidne zavrazdi cizinku (ah, ta mila kombinace klaustrofobie a narodni hrdosti) a pak jsou spokojeni jakou maji demokratickou zem a predhaneji se proslovy o tom, ze to vsechno neni vlastne jejich vina, ze se to proste stalo. No, to ze nekdo pasivne sedi na zadku a dopusti, aby se neco stalo, z nej jeste nedela nevinneho... Posledni akt jsem precetla jen pod trvalym prisunem cokolady, ale rozhodne doporucuji precist, protoze myslim, ze autor vystihl pravdu ohledne lidstva. Je to aktualni i v tomto modernim stoleti.
Autorovy další knížky
| 1967 |  Homo Faber |
| 1964 | Andorra |
| 1970 | Stiller |
| 1969 | Pan Biedermann a žháři |
| 1967 |  Mé jméno budiž Gantenbein |
Největší sílu hry vidím v přesvědčivém vyjádření děsivého faktu, že "pravdu" o sobě samém lze člověku vnutit, přinejmenším na jisté úrovni (osobně věřím v existenci takové části lidské bytosti, která je tímto násilím nezasažitelná a funguje jako záchytný bod budoucí terapie a rekonstrukce). Dnes to známe především z manipulativních vztahů nebo z následků raných psychických traumat: když se k druhému chováme určitým způsobem, osvojí si náš pohled jako sebenáhled a my si svůj patologický přístup můžeme se zadostiučiněním potvrdit jako zcela oprávněný.
Nestačí si odškrtnout, že toto náš problém není, že zdraví osobních vztahů si pozorně hlídáme. Andorra také ukazuje, že s mnohem menší citlivostí reflektujeme násilí, kterého se účastníme jako člen skupiny.
Max Frisch je autor, jehož knihy - ať už próza, nebo dramata - mě silně oslovují. Už se těším na další.