Anebo

29.01.2022

sbírka Anebo (1918) je komentářem poválečných dní, začíná předtuchami velké katastrofy, hořce a nenávistně glosuje vady českého prostředí, ale postupně nachází i některé klady, které umožňují a ospravedlňují výraz závěrečného národního optimismu („Anebo na vše vzpomenu si“ stojí proti verši „Anebo všeho zapomenu“), sbírka vrcholí básní Cestou podél potoka, vyjadřující odhodlání k boji i smíření s trpkým koncem: „Kupředu, lodi má! Ať cíl je kdesi v dáli / A v bouři šílené můj koráb ztroskotá-li / zajděme s klidem oddaným.“

09.10.2020

Toto už byla tvorba Viktora Dyka tak, jak jsem na ni zvyklá. Vyzrálejší a blíž jeho rozsáhlejším dílům. Vybírám pár ukázek.

------------------------------
Pohádka z roku 1915
------------------------------
Kdo může říci, budoucnost co chystá?
Tož nutno časem přizpůsobit plán.
Jež ovšem pravda, Růženka že čistá
o princi snila, jenž zval se Charmant.

Leč než ten příjde nutno spáti v trní.
Je dlouhý den, však mnohem delší rok.
A která ctnost svým časem nezakrní,
když neslyšeti stále princův krok?

Růženka hledí denně nervosněji.
Oh, čekat, čekat! Sudba zoufalá.
Tož raději se poddá čaroději,
než nadarmo by prince čekala.

----------
Dojem
----------
Ještěrka by se v slunci protáhla.
Dnes jako včera hoří vše a svítí.
Nad vodou těla žárem osmahlá
zdají se volat: je to rozkoš žíti!

Vidíte plynout loďku obratnou.
Tam u břehu si nohy máchá děcko.
Proráží tunel skálu památnou.
Buďte jen klidni: člověk může všecko.

Dva milenci se k sobě přitisknou
a dvoje oči do sebe se hrouží.
Ty dvoje oči jedním zablýsknou:
Bez konce láska. Touha nedotouží.

Dům vyzdobený květy. Nemluví
veselá okna o přízraku skonu.
Zde dobře je jak děcku u chůvy.
Jas, klid je ve všem: v barvách jako v tónu.

Vstup jako jindy. Jdete po schodech.
Celkový obraz k idyle je mělký.
Neslyšet výkřik, nezarazí vzdech.
Bílé a klidné ošetřovatelky.

Chodba jako jindy. Plna světla je.
A plno slunce. Chvíle je to řídká.
Pastýřská chvíle: zvučte, šalmaje!
Hledíte maně prázdná na nosítka…

Ticho jako jindy. Vše věc nevinná.
Ni maličkost se v kosmu nepohnula.
Zrak od čísla se k číslu upíná.
Hledáte maně: čtyři, šest a nula!

Jste u cíle. Tu náhle zamrazí.
Smrt jako by to ruku na vás kladla.
Z dveří, v něž jdete, žena vychází
a zkrvácená nese prostěradla.

A není třeba slov ni výkladu
k té výmluvné, snad tím že němé scéně.
Hledal jste druha, našel záhadu.
O smutek více. O život méně.

***
...
Pod stromy starými jdu, kráčím po potoce.
Let dvaadvacet! A v tom každém roce
trpěti bylo poznova.
Trpěl jsem hříchem svým a trpěl svojí ctností.
Leč kdybych škrtl něco z minulosti,
zřítila by se budova.
...
Já nermoutím se v srpnovém tom klidu,
na chmuru dalekou-li vzpomenu a bídu,
na vše, co jaro dusilo.
Zřím směšné bubáky, již plašili sen čistý.
A bez hořkosti pravím s fatalisty:
Co bylo, býti musilo!

Snad mohla jinou býti moje mladost.
Všem touhám mohla učiniti za dost,
víc rozkoše dát, víc objetí.
Vše mohlo jíti úsměvnějším chodem.
Co bylo květem, včas by bylo plodem.
Leč což je méně trpěti?
...
Kupředu, lodi má! Ať kamkoli tě vedu,
já překonal jsem onu kapku jedu,
jež tenkrát v srdci zůstala.
Boj byl to po leta, bol na smrt byl to těžký.
Včerejšky zjitřena a poraněna dnešky
má láska vzrůstala.

Kupředu, lodi má! A ne už pouze moje.
Ne mé jsou bolesti, ne mé už pouze boje.
Ne můj už tento smír.
Kupředu, lodi má! A k mojí ne, k všech spáse.
Ať bouře zvedne se, ať orkán rozpoutá se,
ku předu přes ten vír!
...
(Cestou podél potoka)