Angažovaný pozorovatel
Raymond Aron
Bilanční televizní rozhovor slavného filosofa a politologa vydaný knižně je unikátním svědectvím o důležitých událostech poválečného světa, které se Aron svým hlasem snažil usměrňovat, a osobnostech, které potkal.
Literatura naučná Politologie, mezinárodní vztahy
Vydáno: 2002 , Mladá frontaOriginální název:
Le Spectateur Engagé, 1981
více info...
Přidat komentář
„Stalinský režim byl fascinující. Byl strašný, ale strhující. Ta disciplína projevu napříč celým světem, adorace muže číslo jedna, láska k němu, to všechno ve jménu humanismu, svobody, demokracie, to bylo zároveň zrůdné, ďábelské a fascinující“
Trvalé riziko intelektuálů, kteří se pouští do veřejných polemik, je, že v reakcích na oponenty, kteří na ně útočí, zaujmou pozici příliš daleko opačným směrem. Jiným rizikem je, že intelektuálové ve svých postojích vycházejí z teoretických postulátů a úvah, ne z rozboru reálných situací. Raymonda Arona by jeho osamělé místo na politické pravici a intelektuální nadání mělo svádět k obojímu – ale kdepak, Aron do svých odpovědí (až na pár výjimek, zdálo se mi) dokáže sám zakomponovat argumenty i protiargumenty svých tezí. Působí tak opravdu rozvážným dojmem: neohýbá své argumenty ve snaze dojít tam, kam by chtěl dojít, ale následuje pravdu tam, kam ho pravda sama dovede. Docela tím vyvádí z míry své o generaci mladší tazatele, kteří ho neúspěšně tlačí k tomu, aby se v historických a společenských otázkách přihlásil na jednu nebo druhou stranu; to ale Aron nedopustí a de Gaulla, mnichovskou dohodu nebo režim ve Vichy odmítá vidět černobíle. To je cenné a inspirující.
Pozoruhodné je, že Aron se svým rozvážným přemýšlením nestává šedým a prostředním myslitelem, který by se jen snažil nikoho neurážet. Když nakonec dojde k závěrům, dokáže si je i velmi ostře obhájit. Poctivost jeho přemyšlení jeho názory nezbavuje barevnosti a hloubky, naopak. Navíc v šíři svého záběru nezapomíná na hodnoty, které jsou pro svobodný život důležité a dokáže se za ně stavět, umí se vyhnout – na rozdíl třeba od Kissingera – „cynismu světaznalých mužů“, který se na společenské aktivisty a idealisty dívá s pohrdáním.
A ještě jedna věc, podstatná: velmi příjemně mě překvapilo, jak srozumitelně se Raymond Aron vyjadřuje. Jeho řeč je zbavena odborných cizích slov a struktura jeho vět je přehledná a jasná. Hodně mi tím připomněl Tigridova Kapesního průvodce inteligentní ženy po vlastním osudu – a to myslím jednoznačně jako kompliment!
„- Na kterých hodnotách nejvíc lpíte?
- Odpověď – myslím, že upřímná – by zněla: pravda a svoboda. Přičemž oba pojmy jsou pro mě neoddělitelné. Láska k pravdě a hrůza ze lži, to je myslím to nejhlubší v mém způsobu bytí a myšlení. Aby člověk mohl vyjádřit pravdu, musí být svobodný. Nesmí tu být žádná vnější moc, která by mu v tom bránila.“
Autorovy další knížky
2001 | Opium intelektuálů |
1993 | Demokracie a totalitarismus |
1999 | Historie XX. století |
2002 | Angažovaný pozorovatel |
1992 | Esej o svobodách |
Ač starý levičák, musím uznat, že názory pana Arona jsou zajímavé a v mnoha ohledech souzní s mými. Jeho kritika levice je podnětná a strefování se do salóních intelektuálů je chválihodné. Je ale vidět, že kniha přeci jen zastrala. Levice v Aronově světě a levice dneška, to jsou dost odlišné věci. Dnes asi těžko někdo věří, že dějiny mají smysl a směřují ke komunismu či že je možné vnímat roli Sovětského svazu v historii a geopolitice pozitivně.
Informačně mě kniha potěšila. Dozvěděl jsem více o dějinách Francie a její roli ve světovém dění mezi válkami až po 80. léta. Zároveň by mě velmi zajímalo, co by liberál Aron říkal na dnešní pojetí (neo)liberalismu či pravicového populismu...