Angelika - Popravený u Notre-Dame (4. díl)

29.12.2018

Moc mě to nebavilo. Nikdy jsem nepřišla na chuť čarodějnickým procesům, štve mě stupidita tehdejších lidí.

02.01.2018

Můj první díl Integrale - jedničku jsem rozečetla a nedočetla, dvojku a trojku nechala bokem a skočila rovnou na díl čtvrtý, který obsahuje líčení čarodějnického procesu. Vsuvky oproti původnímu českému vydání mne (na rozdíl od 1. dílu) nerušily, naopak hezky dokreslily to, co jsem už věděla, a doplnily nové informace. Samostatná kapitola o noci v Paříži se mi líbila svoji plasticitou a přechodem od Údolí chudoby k Louvru a milostným dobrodružstvím Ludvíka, kterému zdatně sekundoval oblíbený Lauzun.

Co se Peyracova procesu týče, autorka se hodně inspirovala Urbanem Grandierem - proces a obvinění, vznesená proti hraběti v bodě, který se týkal právě čarodějnictví, měly hodně styčných ploch (namátkou: historiky kolem očarování jeptišek - růže hozená přes klášterní zeď apod., osobní nepřátelství vůči obviněnému, či zauzlování provazu, aby kat nemohl odsouzeného před upálením uškrtit). V tomto kontextu potěšila zmínka o loudunských jeptiškách a jejich show, která byla lepší než ta Carmencitina.

Angeliku coby knižní sérii si lze vychutnat nejen se znalostí původní filmové adaptace (u té nové, která mi původně vůbec nevadila, nyní zpětně vidím přehršle blbostí, přestože se režisér vytahoval, že je historicky věrnější než Borderie),* ale i bez znalosti dobových reálií. Ovšem při přečtení pár monografií či životopisů je čtení mnohem lepším prožitkem, protože čtenář zná pozadí i postavy a musí obdivovat, nakolik byla Anne Golon věrná reáliím a jak měla vše propracované a zjištěné. Sama jsem se při tomto čtení soustředila na právnické záležitosti, a i když jsou mi tehdejší proces i hmota stále poněkud nejasné a působí na mne zmatečně, vše, co jsem si dávala do souvislostí se získanými znalostmi o justiční správě a trestním právu, sedělo jako prdýlka na hrnec.

* Např. v jedné scéně policejní ředitel de La Reynie lanaří advokáta Desgreze (ve filmu jmenovaného jako Bartoloměj, přestože literární postava i její historický předobraz se jmenují François), aby opustil dráhu advokáta a dal se k policii. Tak předně: Desgrez už v této době pro polici melouchařil. Za druhé: v čele policie tehdy stál pan d'Aubray, který je v knize zmiňován v souvislosti se zmizením otce Kirchera (v novém vydání uváděném jako Kiher). De La Reynie byl v době procesu soudním radou v komoře žádostí při pařížském parlamentu a v čele policie stanul až roku 1667. A to už nemluvím o tom, že La Reynie byl v této době stár 35 - 36 let a tudíž by ho neměl hrát stařec s kozlí bradkou (dle dobové rytiny byl bezvousý s kadeřavou parukou)...

První díly, které byly i zfilmovány, mám asi nejraději (asi proto, že je mám nejvíc zažité i díky snímkům, které se sice předlohy tak věrně nedrží, ale mají své kouzlo), (jak uvádí nikytinek:) je to napínavé, má to zvraty a drsný konec. Angeličina idylka končí a začíná život se vším všudy. A jak známo, život není žádná bramboračka...