Anna Karenina
Lev Nikolajevič Tolstoj
https://www.databazeknih.cz/img/books/21_/218034/bmid_anna-karenina-218034.jpg
4
2186
2186
Všechny šťastné rodiny jsou si podobné, každá nešťastná rodina je nešťastná po svém. Výmluvný postřeh giganta ruského realistického románu Lva Nikolajeviče Tolstého otevírá jedno z nejslavnějších psychologických děl v dějinách literatury, v němž si spisovatel po monumentální fresce Vojna a mír dopřál komornější zápletku a dalekosáhlým přetvořením látek módních romancí vyjádřil odpor k pseudomorálce „vyšších kruhů“. Inspirován skutečnou událostí, kdy se spořádaně vyhlížející mladá dáma vrhla pod kola nákladního vlaku, vytvořil Tolstoj příběh o skandálním poklesku „dobře provdané“ krasavice, která je přinucena váhat mezi salonním životem v nelásce a přirozeným právem na štěstí. Vzplanutí choti carského hodnostáře k důstojníku Vronskému, jež spisovatel umně proplétá s osudy a krizemi dalších příbuzných a přátel, je pro Annu o to tragičtější, že na rozdíl od dobových mravokárců nedovede být pokrytecká a milostný poměr ani jeho následky netají. Nesmrtelnost tohoto románu potvrzuje i řada fi... celý text
Literatura světová Romány
Vydáno: 1920 , Henning FranzenOriginální název:
Анна Каренина (Anna Karenina), 1877
více info...
Přidat komentář
Mým favoritem ruské literatury zůstává i nadále Dostojevskij, nicméně tohle obsáhlé dílo, které by se mělo jmenovat spíše Rusko než Anna Karenina, určitě stálo za přečtení. Tolstoj na zhruba 900 stránkách zachycuje život v Rusku ve městě i na vesnici a na příbězích několika hlavních postav ( kdy Anna je jen jednou z nich), barvitě vykresluje tehdejší život a zvyky. Je to fascinující výlet do historie. Najdete tam vše od zrození dítětě po smrt, od nevěry a vášně až po spořádaný život mladé dvojice, od politiky až po filosofii. Umně se zde střídají autorovy názory na tehdejší společenské uspořádání, práva žen, fungování zemědělství, živobytí mužiků a na náboženství či vztahy. A nutno říct, že byť se společnost od konce 19. století posunula, lidská duše se ve vztazích potýká do jisté míry pořád s tím samým.
Ach! Ten doslov ve vydání z roku 1956… jak jsem blaženě s dojetím v mysli četl, Leninovy výroky, jež na jednu stranu vyzvedávaly dílo v místech, kde se to hodilo a utápěly v místech, kde se neslučoval příběh s ideologií doby. Sedlácká lúza bojující proti kapitalistickému nástupu moci a snaha o řešení, kdy mužici dostanou svobodu, (vynechává se samozřejmě část, kdy tito dobrosrdeční a nápomocní lidé odflákli co se dalo. Zůstává radost z práce, která klidní duši) a obstarávají si vlastní pozemky. Lenin samozřejmě čerpal z knihy plné rozporů a tak nemohl nechat vlákna některých myšlenek čistá. Nemohl je zničit a tak je pošpinil a samotného autora za to označil zmateným. Krásná ukázka toho, jak fungoval, funguje a bude fungovat vytrhávání z kontextu celého díla ve prospěch revoluce a moci jednotlivce.
Vau, to byla jízda :-) neskutečně propracované. Smršť myšlenek, které mě oslovily, i pasáže o politice, které mě naopak nudily, ale stálo to za to!
"Kde končí láska, začíná nenávist"
Pokořeno, takřka 900 stránková bible lidských vztahů, která mě nutila svoji čtivostí dopustit se spánkového mačismu. Obraz Tolstého nám visí ve škole v ruském centru nad hlavami a nikdo si netroufne zpochybňovat proč. Proč, ptáte se? Jelikož je to architekt lidských osudů, které dokázal tak bravůrně provázat, že i trouba čtenář jako já porozumí všem absurdním, irracionálním pohnutkám všech protagonistů a v šíři kontextu je nebude mít chuť odsuzovat, nebo obhajovat, ale prostě je přijme jako možné. Existuje krásný citát "everyone fights a battle you know nothing about, be kind, always", který se mi při tom vybaví. Je zde znát velký prostor pro postavy. I ty nejvedlejší typu Vronského matka, nebo malý Serjóža s vámi žijí a dýchají. Takže, když se stane byť jen zdánlivá maličkost, funguje zde domino effect, který způsobí, že ona událost ovlivní životy mnoha mnoha dalších. Cítím tady poselství, přes psyche až po filozofii života. Přesah jež se sune až k mé generaci Z, a je stále aktuální, je fascinující. Vše je udivující ještě více, vezme-li v potaz fakt, že je vše zkonstruováno tímto pedagogickým fousáčem z 19.století, jež byl na tu dobu nanejvýš rafinovaný a progresivní. Inu, jsem rád, že ruský realizmus tak moc prorazil, no a že naturální škola zplodila takovou grupu romanopisců, protože tohle je úplně jinčí level. Tohle jsou oblaka, tak vysoko položená, že ani nedokážeme z výšiny dohlédnout na všechny přízemní rádoby blata, jež se snaží o něco podobného. Popis vnitřního rozporu před onou scénou je srdcervoucí. Proměna radostné ženy, jež by samou láskou k životu zulíbala svět, v mstivou a rozpolcenou ohavu, jenž podléhá zlobě, by takhle nikdo nezpracoval. Tuším, že Tolstoj si v tomto vnitřním boji, (který vede do jisté míry každý z nás) musel projít svým. Čtěte už na středních, kapesníky povinné!!!
Шедевр ....
dušičky 2021
Skvělá literatura, ruský realismus - to je prostě sázka na jistotu. Ale není to čtení pro každého.
Síla společnosti a jejích pravidel je v každé době nezměrná, lidská psychika křehká… Svoboda si žádá křídla a odhodlání. Obojí Anně chybělo. Obdivuhodný vhled do myšlení různých lidí v nelehké době. Z některých paralel se současným světem mě až mrazí…
Úžasná kniha s pomalu plynoucím přesto barvitým dějem. Propletené životy a osudy rodin často rozepsány do podrobných detailů. Díky tomu jsem si mohla utvořit vztah s hrdiny, našla si oblíbence a ještě více prožívala jejich radosti i starosti. Nejen tento román, ale celkově ruská klasika je krásná v tom, že mi vždy pomůže zpomalit a uvědomit si o čem to čtení je.
„Úctu si lidé vymyslili, aby maskovali prázdnotu tam, kde by měla být láska.“
(Pozor – nepravděpodobný, ale přesto možný spoiler!)
Ruským klasikům jsem se ve školních letech v povinné četbě úspěšně vyhýbala, nicméně teď jsem nějak pocítila, že bych aspoň některé dílo přece jenom mohla zkusit. Volba padla na Annu Kareninu. Přesto, že více jak 800 stránek ve mně vzbuzovalo trochu nedůvěry v úspěšné prokousání se tímto dílem…ale přece jenom to není Vojna a mír…
Anna Karenina je příběh o vztazích… o touze po lásce, o utrpení, o vášni, o destrukci člověka, o pokrytecké morálce a o touze po důstojném postavení ve společnosti. Na jejím příběhu Tolstoj ukazuje především psychický rozklad osobnosti, kdy se ze silné, energické a vyrovnané ženy v důsledku výčitek svědomí postupně stává naprosto hysterická osoba plná depresí a nevyrovnaných emocí směřující k nevyhnutelnému konci. Toto Tolstého dílo vlastně jen potvrzuje, že duševní choroby, které mají zejména v dnešní době bohužel vzrůstající trend, byly evidentně běžné už i v dobách, kdy jim ještě nikdo nepřikládal civilizační charakter a neuměl je takto přesně diagnostikovat.
Výraznou myšlenkou knihy je otázka typu, jaká volba je pro šťastný život prospěšnější – zda žít v jistotách, ale s pocitem, že vám v životě něco chybí, anebo zariskovat a podlehnout citům, vášni a volit cestu srdce, využít v životě aspoň chvíli, co se nabízí, i s vědomím, že tato cesta často nakonec nekončí moc šťastně.
Anně jsem zpočátku fandila - navzdory často pokryteckým pravidlům a zásadám soudobé ruské aristokratické společnosti - si šla za svým snem a místo konzervativního a chladného muže si zvolila osudovou lásku – ovšem cestu nepřijatelnou pro okolní společnost. Toto svoje rozhodnutí se nijak nesnažila skrývat, a to i s vědomím, že se jí dostane pohrdání nejen od společnosti, ale i od svých vlastních přátel. S ubíhajícím dějem jsem ale k Anně postupně sympatie ztrácela, vadil mi její vztah/nevztah k vlastním dětem, měla jsem občas dokonce pocit, že vlastně možná víc fandím Kareninovi. Připadalo mi čím dál víc, že vlastně neví, co chce, často se chovala naprosto nelogicky a nepochopitelně, což bylo ale možná zapříčiněno právě postupně se plížící psychickou nemocí. Anniny paranoidní představy nabíraly na síle a vyústění celého tragického příběhu tak už nemohlo vůbec nikoho překvapit.
Konec mě zklamal. Na to, jak autor každý sebemenší detail knihy rozpitvával, konečná pointa mi přišla tak trochu odfláknutá (teda za toto slovo se vlastně ve spojitosti s ruským klasikem až stydím…). Ale chybělo mi trochu větší vykreslení pocitů všech postav po Annině konci. Najednou se veškerá pozornost obrátila k Levinovi a jeho dalším nekonečným filozofickým úvahám o víře a smyslu života. Pro mě bylo takové a zvláštní zakončení tohoto obsáhlého románu docela zklamáním. Rozhodně celému příběhu ubralo na finální dramatičnosti ve spojitosti s Anniným osudem.
Kniha obecně byla pro mě dost rozporuplná. Pořádně jsem se do ní začetla vlastně téměř až v její polovině. Některé pasáže byly hodně čtivé…ale vlastně výhradně jen ty, které se týkaly dějových linek a psychologie jednotlivých postav a jejich vztahových propletenců. Naproti tomu jsem pořád nemohla strávit ty nekonečné dlouhé filozofické úvahy či popisy čehokoliv, ať už aktuální politické situace v Rusku, života šlechty nebo rolnictva, prací na poli, lovů zvěře nebo kapitoly, které například dlouhosáhle řešily třeba příčiny nepříznivého stavu zemědělství. Připadalo mi, že tyto zdlouhavé a pro mě dost nezáživné úseky knih, nikam děj neposunují. Proto jsem často takové kapitoly spíš jen přebíhala očima, než četla a hledala v nich maximálně jen nějaké záchytné body, které eventuálně měly význam pro další směřování děje. Ale to asi zejména k ruským klasikům patří.
Naopak ale Tolstému rozhodně nelze upřít umění výborného vykreslení charakteru postav, jejich myšlenkové pochody a názorové posuny a postupný vývoj ohledně vnímání světa a vlastních životů.
Kniha rozhodně nebyla špatná, ale zároveň nechci být ani pokrytec a jen proto, že je to obecně uznávaná klasika, tvrdit, že mě okouzlila. Pro mě (bez ohledu na autora) takový průměr – tři hvězdičky.
„…a kde končí láska, tam začíná nenávist…“
Žádné ruské klasiky jsem nečetla. Neměla jsem na ně náladu. Tohle jsem vyhrála v tombole. Tak jsem si řekla, proč ne, zkusím to.
A začala jsem litovat, že jsem se této knize záměrně vyhýbala. Příběh je úžasný, plno postav, člověk si dokonale představí atmosféru doby. Některé delší filozofické pasáže jsem prošla rychle, to mě moc nebavilo.
Tolstoj je majster v opisovaní ruskej spoločnosti, avšak ja zostávam obdivovateľom Dostojevského, ktorý je zasa majstrom v psychológii postáv a vykreslovaní charakterov.
Anna Karenina je iná, ako som očakával. Má veľa postáv a veľa odbočiek, a pritom sa tam toho veľa nedeje. Dielo je napísane výborne a neobsahuje vyslovene nudnú pasáž, no aj tak mi prišlo, že sa autor zbytočne rozpisuje.
Najviac ma bavila časť po úmrtí hlavnej hrdinky, kedy konečne dostali viac priestoru filozofické pasáže. Tie ale boli sekané jedná za druhou bez nejakého zmysluplnejšieho deja. Keď Tolstoj, tak radšej Vojna a Mier, inak radšej Dostojevskij.
(SPOILER) Ta knížka byla tak děsně smutná. Připadalo mi, jako by bylo všechno připraveno a pečlivě sestrojeno k Anině zničení. Nejprve jsem viděl geniální filmové zpracování s Gretou Garbo a pak si užil četbu geniální knihy. Co si přát víc, snad jenom, aby to ta lokomotiva ubrzdila včas...
"Všechny šťastné rodiny jsou si podobné, každá nešťastná rodina je nešťastná po svém." Když už první věta vystihne povahu celého románu a řekne o něm vše, je třeba smeknout. Četl jsem dvousvazkové vydání z roku 1989. A možná to "násilné" roztrhnutí a naservírování rozsáhlého díla ve dvou částech způsobilo, respektive zdůraznilo jistou rozvolněnost díla v závěru druhé třetiny. Z prvního svazku jsem byl neskutečně nadšený, pohlcený a těšilo mě každé slov, každý pohyb děje. Na začátku druhé knihy však najednou vystoupila Tolstého snaha pojmout do díla hodně myšlenek a věcí a dlouhou dobu ve druhém svazku jen tahal postavy od jedné věci ke druhé, aby byly tam, kde byla touha něco říci. To románu trochu ubírá a v mém hodnocení ho to stojí poslední hvězdičku. Naštěstí se v závěru všechno dostane (doslova) do starých kolejí. Trochu mě překvapuje název románu, který podle mě ne zcela vystihuje celou jeho povahu, ale zase na druhou stranu, Anna je poměrně výrazná postava, ne však nejvýraznější. Román je stále ještě a pořád nadčasovou ukázkou dění a myšlení své doby, výborem Tolstého myšlení o světě, lidech a myšlenkách (nechybí jeho snad až tradiční filosoficky moralistní závěry, skvěle vtělené do charakteru postav).
Anna jako postava mi lezla hrozně na nervy. Jinak jsem si ale těch 900 stránek v klidu užila.
Na tuhle knihu je potřeba mít čas a ponořit se do ní. Nesvědčí jí dnešní roztěkanost. Kdo se jí však poddá, vstoupí do nového světa.
Chtěla jsem aby se mi líbila, ale bohužel se nestalo. Ačkoli tam bylo několik velmi zajímavých myšlenek a psychologických zápletek, celý příběh ztrácí na atraktivnosti kvůli na můj vkus roztěkanému ději. Jakmile jsem se začetla do jedné linky, skočili jsme jinam, nebo se v půlce kapitoly přenesl pohled na jinou osobu (ve stejné lince alespoň). Proč se celá kniha jmenuje Anna Karenina je mi záhadou, neboť se zdá že Anna tam hraje tak maximálně poloviční roli. Levin je občas sympatický ale většinou jen žene svoje myšlenkové pochody do extrémů a stejně jak Anna se z něj občas stává drama queen.
Klasické dílo, které je všeobecně vysoce hodnoceno, ale můj osobní názor je, že některé pasáže byly příliš dlouhé a nudné a kdyby je autor vypustil, prospělo by to jeho dílu. Znovu opakuji, že tohle je můj osobní názor, který nikomu nevnucuji.
Statkář Levin byl snad jedinou postavou, která mi byla sympatická. Nevyznal se pravda v politikaření a intrikách, taky byl ke své škodě zbytečně žárlivý, ale uměl vzít za práci a to je vlastnost mužů, dnes už čím dál méně populární, která ženám myslím imponuje. Všichni ti tak zvaní aristokraté, bloumající od ničeho k ničemu, a to jejich věčné tlachání, všechny ty jejich večírky, plesy, divadla... prostě marnost nad marnost. Anna byla vlastně obětí tohoto zahálčivého a vyprázdněného způsobu života. Ani nevím, jestli mi jí mělo být líto v jejím neštěstí. Autor totiž svou hrdinku vůbec nešetřil, rozebral na prvočinitele její pohnutky, takže ta "skvělá a milá žena" vyšla ve výsledku jako manipulátorka, která se pořád jen zaobírala sama sebou, přičemž jako matka, navíc nevázána žádnými pracovními povinnostmi, se na můj vkus jen pramálo zajímala o svoje děti. Sňatek s chladným Kareninem, arcizbožným křesťanem, kterého lze podezřívat, že snad nikdy nečetl Nový zákon, přispěl ovšem také zásadní měrou k její zkáze. Škoda, že tam nebylo více rozvedeno, jak snášela manželství s Kareninem předtím, než se spustila s Vronským. Co mě na tom bavilo nejvíc, byl způsob, jakým Tolstoj dovedl duševně obnažit, leckdy i nemile ztrapnit, svoje postavy. Oceňuji převelice a srdéčko mi zaplesá pokaždé, když někdo dovede s takovou stylistickou virtuozitou vyjádřit to, k čemu jiní (třeba já) marně hledají slova. Dnešní mnozí rádoby spisovatelé by se tady mohli mnohému přiučit.
Knihu jsem četla už před mnoha lety, ale pořád si pamatuju, jak mě nebavily dlouhé pasáže s úvahami statkáře Levina. Jako celek se mi kniha líbila.
Na film jsem se dívala až pak a říkala jsem si, že přece není možné do něj dostat všechny ty myšlenkové pochody a nuance - a taky že ne.
Miluji Annu!! I když považuji plno filmových zpracování za velmi zdařilých, tak nedokáže film nahlédnout do duše, srdcí a myslí. Emoce na obrazovku se nedají jen tak vyjádřit. Jsem nadšená jak Tolstoj popsal v knize všechny osudy, lásky a boly…. Tato kniha mě uchvátila.
Štítky knihy
nevěra historie, dějiny smrt 19. století Rusko zfilmováno ruská literatura manželství psychologické romány mezilidské vztahy rozhlasové zpracování ruské romány Lev Nikolajevič Tolstoj, 1828-1910Autorovy další knížky
| 1969 |  Vojna a mír I. |
| 2005 | Vojna a mír |
| 2018 | Kreutzerova sonáta |
| 1959 | Smrt Ivana Iljiče |
| 1964 | Anna Kareninová |
Ve 14-ti jsem ji četla poprvé. Zdála se mi strašně rozvleklá, archaický jazyk mi nevyhovoval a komunisticko-zemědělské myšlenky iritovaly. V té době byly pro mne knihy hlavně zdrojem poučení. Tady jsem žádné neviděla. Doufala jsem, že v milostném románu by mohlo na více než devítistech stranách dojít aspoň k jedné vášnivé scéně, kterou by autor popsal s pečlivostí jemu vlastní. Bohužel, nedočkala jsem se.
Tenkrát jsem to četla dobrovolně. Za což zpětně blahořečím všechny češtinářky mého života. Zařadit toto dílo mezi povinnou četbu by zcela jistě “čtenářsky zabilo” celou třídu.
Teď po letech, jsem hledala něco utrápeného a bezvýchodného, tak jsem ji otevřela podruhé.
Hned na začátku mě zaujalo mistrné vedení příběhu. Začne se odvíjet nit osudu Stivy Oblonskeho a k ni se pomalu přimotávají a zase vzdalují životní poutě dalších hrdinů. Tak pomalu vzniká věrohodná kompozice ruské společnosti. Pro mě v časech její největší noblesy. Zastaralý jazyk dodává plastičnosti celé doby.
V mém vydání taky zastírá četné hrubky a chyby korektury.
Autor je v roli nezávislého pozorovatele, který svým hrdinům nestraní, nelituje je, nekritizuje. Autenticky líčí jejich myšlenky, pohnutky, reakce na různé životní situace. A čtenář s překvapením zjišťuje, že sice čte o ruské aristokracii, ale vzorce lidského chování jsou neustále aktuální a stejné.
V tom vidím nadčasovou hodnotu tohoto románu.
A již plně chápu jeho proslulost.
Lev Nikolajevič mne dostal svým vzděláním, hlubokými znalostmi v nejrůznějších oborech, jazykovou vybaveností a psychologickým pozorovacím talentem.
Tenkrát velmi aktuální komunisticko- zemědělské názory, ukázala historie jako liché…
Když budu úplně upřímná, tak minimálně polovina všech filozofických myšlenek se mi odrazila od čela, protože nemám na to, pochopit jejich hloubku.
Zkusím si knihu po pár letech přečíst potřetí, jestli dojde je zlepšení. ? :)
Co jsem ovšem bezpečně poznala, je neadekvátní chování hlavní hrdinky ke konci knihy. Změny nálady, zvýšená podrážděnost, nespavost, úzkost, občasná zmatenost, vidiny až sebevražedné sklony. To jsou známky narkomanie.
Vážně.
Annu Kareninu nezabila její žárlivost, ani to, že vystoupila ze svého zaběhnutého, morálkou sešněrovaného života a vydala se za mladším důstojníkem. Dokonce ani to, že nevěděla, jak rozdělit lásku mezi syna a milence. Ne.
Annu Kareninu zabil morfin.
Kdyby to věděl Vronský, mohl by jí pomoci a i kdyby ne, určitě by to zmenšilo jeho smutek.
Tolstoj to nevěděl určitě.
A to je dobře.
Spíš věřil, že za její smrt může nějaká vyšší neprozkoumaná dimenze lásky.