Anna Kareninová
Lev Nikolajevič Tolstoj
https://www.databazeknih.cz/img/books/14_/143126/anna-kareninova-143126.jpg
4
2149
2149
Všechny šťastné rodiny jsou si podobné, každá nešťastná rodina je nešťastná po svém. Výmluvný postřeh giganta ruského realistického románu Lva Nikolajeviče Tolstého otevírá jedno z nejslavnějších psychologických děl v dějinách literatury, v němž si spisovatel po monumentální fresce Vojna a mír dopřál komornější zápletku a dalekosáhlým přetvořením látek módních romancí vyjádřil odpor k pseudomorálce „vyšších kruhů“. Inspirován skutečnou událostí, kdy se spořádaně vyhlížející mladá dáma vrhla pod kola nákladního vlaku, vytvořil Tolstoj příběh o skandálním poklesku „dobře provdané“ krasavice, která je přinucena váhat mezi salonním životem v nelásce a přirozeným právem na štěstí. Vzplanutí choti carského hodnostáře k důstojníku Vronskému, jež spisovatel umně proplétá s osudy a krizemi dalších příbuzných a přátel, je pro Annu o to tragičtější, že na rozdíl od dobových mravokárců nedovede být pokrytecká a milostný poměr ani jeho následky netají. Nesmrtelnost tohoto románu potvrzuje i řada fi... celý text
Literatura světová Romány
Vydáno: 1952 , Matica slovenskáOriginální název:
Анна Каренина (Anna Karenina), 1877
více info...
Přidat komentář
Nečekala jsem, že autor Vojny a míru by napsal banální příběh o "nudící se nevěrné paničce" . Anna Karenina mě ovšem i tak překvapila tím, co všechno do knížky autor zabudoval. Hlavní potíž Anny není v tom, co dělá, ale v tom, že není pokrytecká, slovníkem jejího manžela dost diskrétní.
Pozornost je věnována i dalším postavám, jejichž život se často více či méně dotýká osudu titulní hrdinky. V knížce jsou úvahy o společnosti, náboženství, ekonomii, politice i umění. Je to i o postavení ženy.
Zkrátka klenot světové litratury.
Můj dojem po přečtení této knihy byl prazvláštní. Byla jsem šokována zakončením a přitom pohlcena knihou jako takovou. Styl jakým byla Anna Karenina napsána mne uchvátil a naplnil touhou číst i další knihy od ruských spisovatelů. Za mne je Anna Karenina mistrovské dílo, které by nemělo být skryto dalším generacím.
Skvělé čtení. Ani nevadí, že je to tak trochu bichle. Místy tempo trochu upadá úvahami nad Bohem či vztahem rolníka k půdě, ale pořád je to čtivá sonda do tehdejšího způsobu života, poměrů v Rusku a radostí a strastí rozkošné Anny.
Kniha toho sleduje mnoho, s ohledem na autora, na dobu je to velice složitý psychologický, sociální román, zkomplikovaný mnoha okolnostmi života jako takového, který jen málo co ponechá stranou. Autor se snažil proniknout téměř do všeho a nic v knize jen ledabyle nenaznačuje, se vším se pere. Ovšem kniha je to krásná, situace řečené přímo a chtělo by se říct i bez příkras, ovšem Tolstoj tomu jistou krásu dal, krásu které se nedá uniknout, postavy s nimiž člověk začne živě diskutovat a věrnost která je neodmyslitelná.5/5 ( pořád )
I přes ohromnou délku a rozsah stran jsem četl a dočetl - asi je to správné seznámit se i s tímto žánrem, ale Vojnu a Mír už asi nedám. Polak
Ani dvě nejstrašlivější profesorky jazyka ruského mne neodnaučily milovat jazyk, spisovatele a melancholickou duši národa.
Pro dnešního, dychtivého po násilí nebo brutální dávce emocí, čtenáře to musí být muka. Jenže tohle je Rusko - velké, rozsáhlé, studené a vážné, ale i emočně hluboké a do morku kostí pravdivé.
#NE"kniha se četla sama", #rozhodneNE"kniha se cetla jednim dechem".
Přečetla jsem skvělý překlad Petra Křičky. Některé části se četly samy, některé byly takové rozvleklé, že jsem knihu na několik týdnů odložila, než jsem se k ní vrátila. Tolstý má schopnost trefně popsat různé situace a pocity.
Vskutku monumentální dílo.
"Prokousat se" Annou Kareninou mi trvalo nezvykle dlouho. Dokonce jsem její četbu často prokládala knihami jinými, abych si odpočinula od toho tíživého popisu ruské aristokracie na tíživých 877 stranách. Pořád jsem čekala, že se něco stane, že přijde cokoli naprosto zásadního, co mi vyrazí dech, vzhlédnu od knihy a řeknu si "Pane jo!". Ale ono se zdánlivě nedělo nic. Četla jsem, četla a četla, tři kapitoly o Dolly, dvě o Levinovi, další tři o Anně, no a pak třeba čtyři o ruském systému zemědělství. Když pak Anna skočila pod vlak (konečně), přišlo mi, že je konec příběhu. Anna je mrtvá. Tečka. Jenže čekala tam ještě celá osmá část, a já přemýšlela o tom, co se asi může dít dál, jaká další tragédie je třeba rozvinout, co může být tragičtějšího než smrt Anny Kareniny. Odpověď přišla posléze. Už žádná tragédie, ale rozehraná partie se prostě musí dohrát, ač všichni již ví, jak dopadne.
Napsat takovéto dílo trvalo autorovi 4 roky. Přečíst ho úplně celé mi netrvalo o mnoho méně - celou tu dobu jsem sbírala odvahu.
A věřte mi, že na Annu je třeba pořádná dávka čtenářské kuráže.
No..., jak bych to řekl. Úplně předem vůbec nijakým způsobem nezpochybňuji přínos této knihy ke světové literatuře.
Ale jinak se s tím bojovalo těžko. To může podporovat i fakt, že se jedná i v originále již o zastaralý jazyk, který za tou dobu určitě prošel už nějakým vývojem. Příklad ruského typického až realistického romantismu navíc na pozadí ruské aristokracie s poněkud pokryteckou morálkou ke všemu normálnímu.
Na jedné stránce při překladu do češtiny najdete více přechodníků (myšleno sloves), než-li děje (azbuku bohužel neumím, takže si v originále nepřečtu).
Co se týče příběhu, který se týká Kareniny samotné tak je nesmírně a nesporně zajímavý i na dnešní dobu a troufám si říci, že Tolstoj tímto popisem předběhl čas a popsal i problémy v lásce moderní doby.
Co by knize naopak vůbec neuškodilo je méně popisu právě již výše zmíněného ruského romantismu a popisování Levinova hospodářství, které jako rozdíl mezi jeho vztahem a vztahy Kareninými nijak neprospívá i když tím byl záměr na poukázaní tohoto kontrastu. Kdyby tohoto v knize bylo méně jedině by jí to dle mě prospělo.
Naopak co knize velmi prospívá a bez toho by zkrátka Karenina nebyla Kareninou a Tolstoj by nebyl Tolstojem, kdyby právě Levinovi nevložil do úst svoje vlastní a filozofické otázky, kterými se zabýval i on sám od udržitelnosti zemědělského hospodářství až po smysl bytí a žití člověka na Zemi.
Překrásná kniha, snad se mi jednou poštěstí ji mít doma... Myslím si, že toto čtení je takové varování pro ženy... Volba: domácí stereotyp versus vzrušující láska... všichni víme, jak to dopadlo... Milý byl příběh Kity.
Nadčasová klasika. Místy bylo až neuvěřitelné, jak se realismus konce 19. století shoduje s realitou dneška. Kritika tehdejších poměrů skvěle ukrytá v ironických popisech, přesně dle očekávání :). Některé pasáže na první pohled vypadají nadbytečně, ale v nich je cítit autorův (normativní) náhled na svět.
Dlouhé a náročné čtení, ale rozhodně to stojí za to. Není to jen love-story z prostředí ruské šlechty.
Další z mých letošních návratů ke klasice, kterou jsem četla kdysi dávno. Tentokráte jsem sáhla po Anně Karenině. Knihu jsem četla na střední škole, již tehdy mi tato bichle zvláštním způsobem učarovala. A i nyní jsem si ji užila. Nečetla jsem ji na jeden zátah, prokládala jsem ji jinými knihami, nespěchala jsem na ni, příběh znám, užila jsem si ji. Netřeba sáhodlouze rozebírat děj, jen musím napsat, že jsem ráda, že jsem po ní opětovně sáhla a je dost dobře možné, že si ji za nějakých dalších dvacet let přečtu znovu.
Tak tato kniha pro mne byla velkým oříškem. Četla jsem ji neskutečně dlouho, spousta pasáží by se dala vyškrtnout, kniha by pak byla o polovinu kratší a hlavně ze začátku snesitelnější. Ruská smetánka nemající co na práci a bavící se o filozofických otázkách, které stejně nemůže vyřešit. Muži myslící si, že jsou páni vesmíru a svět jim leží u nohou. Nicméně bez těchto částí, které nedají spát ani dnešnímu člověku a musíme se nad nimi stále zamýšlet, by se jednalo o obyčejný tuctový příběh nevěrné depresivní ženské.
Ve výsledku se jedná o knihu, ze které jsem si pár pasáží vypsala, abych je měla stále na očích. Ukázala mi, že co řešili lidé před 150 lety (včetně udržitelného zemědělství), řešíme stále a pořád není dořešeno. Celkově jsem po přečtení obohacena a doporučuji Kareninu všem. Jen je třeba se prokousat začátkem, dostat se do děje, pochopit jednání a smýšlení hlavních hrdinů a uvědomit si, v jaké době bylo dílo napsáno.
Prostě: Událo se cosi nového a důležitého
Vrcholné dílo ruské literatury, vyznačující se neobyčejnou tematickou vrstevnatostí. Většina filmových adaptací (z roku 1927, 1935, 1948 a 2012), posunujících důraz na vztahovou rovinu vyprávění, jej bohužel zploštila na tragický příběh jedné ženy, která se svým jednáním vzepřela společenským normám (nejvěrnější knize je střízlivě pojatá ruská verze z roku 1967). Tolstého román přitom půdorysu mateřského melodramatu využívá ke kritické výpovědi o stavu jeho domoviny, nacházející se v mravní a společenské krizi. Společenské rozpory v návaznosti na metafyzickou filozofii konfrontuje s nadčasovými mravními příkazy, kterým se lidská přirozenost mnohdy vzpírá. Ego vítězí nad altruismem, rodina se rozpadá. Zatímco velké vášně mají destruktivní charakter (Anna), pravá láska (Levin) člověka navrací k lidem a činnosti vedoucí k nápravě společnosti. Můžete přelouskat všechny příručky snažící se vás naučit, jak správně žit, ale nenajdete v nich tolik životní moudrosti jako v Anně Karenině.
Bohužel jsem nedočetla, i když bych hrozně ráda. Na čtení do vlaku to pro mě moc není, dlouhé vyprávění a popisování situací a osob mě rychleji uspí :-) Mrzí mě to...
Vím, že to ženy v té době neměly lehké, ale Anna Karenina na Vojnu a mír nemá. Samotná Anna Karenina mě jako postava zaujala tak průměrně. K srdci mi spíš přirostl Vronskij.
Štítky knihy
nevěra 19. století Rusko zfilmováno ruská literatura rozhlasové zpracování ruské romány
Autorovy další knížky
| 2012 |  Anna Karenina |
| 1969 | Vojna a mír I. |
| 2005 | Vojna a mír |
| 2018 | Kreutzerova sonáta |
| 1959 | Smrt Ivana Iljiče |
"Ale přišla chvíle, kdy jsem pochopila, že se nemohu déle obelhávat, že jsem živý člověk, že nemohu za to, že mne Bůh stvořil k lásce a k životu." (část třetí, v mém vydání str. 336).
Proč vlastně člověk čte klasiky (ačkoliv už vlastně nemusí)? Toto Tolstého dílo dokazuje, že to stojí za to, přestože díky vzdělání vlastně známe děj i jeho vyústění. Přesto nás ta kniha stále provokuje. Nakolik je vinna samotná Anna, nakolik její manžel, nakolik Vronský? A je vůbec někdo vinen? A nakolik je Kitty naivka? Proto je protipólem Anniným?
A čtenář vychutná i klasický styl i některé epizody. Nejsilněji na mne zapůsobilo setkání Anny s devítiletým synem, pobavil jsem se nad sporem Levina se stavitelem ohledně jejich schodiště …
Prostě pro mne i v XXI. století stále čtivé