Ano
Thomas Bernhard
Novela nejvýznamnějšího rakouského spisovatele druhé poloviny 20. století Thomase Bernharda (1931–1989) Ano vyšla roku 1978, tedy ve stejném roce jako jeho prózy Dech, Imitátor hlasů nebo divadelní hra Immanuel Kant. Přesto se tolik liší nejen od těchto textů, ale i od ostatních Bernhardových knih. Ano je příběhem o přátelství a cestě z izolace. Je vyprávěním o smíření a hlubinách mezilidských vztahů. Je také přitakáním smrti i životu zároveň. Ano představuje Thomase Bernharda, jak jsme ho zatím neznali: jako autora hledajícího a nacházejícího svého životního zachránce. A navíc inspirovaného ženským světem. Ano je knihou nejmírnější, možná dokonce nejněžnější, a v jistém smyslu i knihou s nejsilnějšími autobiografickými rysy. Touto novelou začíná autorův příklon k fiktivně (auto)biografickému způsobu psaní, kdy se stírá rozdíl mezi vybájeným a reálným světem a na jehož konci stojí Bernhardovo nejproslulejší dílo – Vyhlazení.... celý text
Přidat komentář
Krátké, výstižné a přitom ne příliš jedovaté. Tato kniha by se snad dala z trochou nadsázky označit za nejromantičtější Bernhardův štyk.
Postava vypravěče mi nápadně připomínala mého dědu - také se před několika lety stáhl do ústraní a teď těch pár nejbližších, kteří ho stále navštěvují, "mučí" nekončícími stížnostmi na svůj život a izolaci. Kniha je pozoruhodným dílkem netradiční formy o dvou promarněných životech a bezvýsledné snaze na poslední chvíli to změnit. Přiznám se, že jsem byl rád, že je to tak útlé dílko, na mě to byla příliš depresivní četba.
Je možné nebýt okouzlen, začíná-li kniha větou: „Švýcar a jeho družka se u realitního makléře Morice objevili zrovna ve chvíli, kdy jsem se mu poprvé pokoušel nejenom naznačit, nýbrž v podstatě vědecky objasnit příznaky svého citového a duševního onemocnění, kdy jsem dorazil do jeho domu, abych se Moricovi, člověku v tuto chvíli mi pravděpodobně skutečně nejbližšímu, znenadání tím nejbezohlednějším způsobem pokusil odkrýt nemocí nejenom zasaženou, nýbrž již zcela zohavenou vnitřní stranu mé existence známé mu doposud jen z její vnější strany, jež ho nijak neiritovala, a tudíž nikterak neznepokojovala, přičemž jsem ho musel vystrašit a vyděsit nečekanou brutalitou svého experimentu, tím, že jsem onoho odpoledne zčistajasna zcela odkryl a rozkryl vše, co jsem po celých deset let, co se s Moricem znám a přátelím, před ním zastíral, vlastně mu po celou dobu s matematickou přesností zatajoval a bez ustání a neúprosně vůči sobě samému před ním skrýval, abych jemu, Moricovi, ani v nejmenším neumožnil nahlédnout do podstaty své existence, takže jsem Morice značně vyděsil, mne však toto jeho zděšení ani v nejmenším nemohlo přimět k tomu, abych ovládl svou touhu vypovídat se, která se mě, samozřejmě rovněž pod vlivem počasí, onoho odpoledne zmocnila s nebývalou silou, postupně jsem onoho odpoledne, jako bych ani neměl jinou možnost, odkryl před Moricem, kterého jsem onoho odpoledne zcela nečekaně přepadl z duchovní zálohy, vše, co se mě týká, odkryl jsem vše, co bylo třeba odkrýt, rozkryl jsem vše, co bylo třeba rozkrýt; během celé scény jsem, jako vždy, seděl v rohu pokoje, který nazývám pokojem s pořadači značky Leitz, přímo naproti dvěma oknům, hned vedle vstupních dveří vedoucích do Moricovy kanceláře, zatímco Moric seděl naproti mně ve svém šedivém zimníku, vždyť již byl také konec října, a možná už byl touto dobou i v podnapilém stavu, ale to jsem vzhledem k tomu, že se již setmělo, nebyl schopen s jistotou rozeznat; po celou dobu jsem ho nespustil z očí, vypadalo to, jako bych se onoho odpoledne, poté, co jsem týdny nebyl v Moricově domě a vlastně celé týdny trávil jen sám se sebou, a byl tudíž příliš dlouhou dobu odkázán na svou vlastní hlavu a své vlastní tělo, než aby to nezanechalo na mé nervové soustavě zhoubné následky, soustředěn nejvyšší možnou měrou na vše, rozhodl udělat cokoli, co by mi skýtalo záchranu, a tak jsem konečně opustil svůj vlhký a studený a ponurý dům a rozběhl se hustým a zatlívajícím lesem k Moricovi, na něhož jsem se vrhl jako na oběť, jež mi má zachránit život, s tím, to jsem si cestou do Moricova domu předsevzal, že ho svými odhaleními, a tedy skutečně nemístnými urážkami budu obtěžovat tak dlouho, dokud nedosáhnu alespoň snesitelného stupně úlevy, a tudíž před ním neodkryju a nerozkryju ze své léta mu skryté existence tolik, kolik jen bude možné.“ ?
Štítky knihy
rakouská literaturaAutorovy další knížky
| 1999 |  Mýcení |
| 1999 | Vyhlazení |
| 2007 | Mráz |
| 2008 | Obrys jednoho života |
| 2004 | Ano |
Většina prozaických děl Thomase Bernharda (1931-1989) má (na rozdíl od děl dramatických) stručný jednoslovný název: Mráz, Amras, Rozrušení, Ungenach, Moušlování, Vápenka, Chůze, Příčina, Sklep, Dech, Chlad, Dítě, Korektura, Beton, Ztroskotanec, Mýcení, Vyhlazení. Snad nejlakoničtější z nich má pak novela Ano (Ja) z roku 1978. Ačkoli je název tak krátký, je také po přečtení knihy překvapivě výstižný. Navíc jde o trochu jiného Bernharda, než jsme zvyklí. Tato odlišnost nespočívá ve stylu či formě, ale ve vyznění a podtextu příběhu, který má autobiografický základ. I v této novele ovšem najdeme autorův pesimismus a skepsi či typické nesnášenlivé litanie; zde např. o venkovu, kam se ze zdravotních důvodů uchýlil vypravěč (stejně jako Bernhard), nebo o dnešních filozofech. Příkladem za všechny může být např. věta na str. 82: „…sprosťáctví a podlost jsou na venkově mnohem větší než ve městě, stejně jako hrubost, mající podobu buranství, je na venkově mnohem větší, a venkov je, na rozdíl od města, naprosto bezduchý.“
Vypravěč ovšem není pochopitelně úplně totožný s Bernhardem: trpí sice plicní nemocí, uchýlil se na venkov, přebudoval zruinovanou zříceninu na obytný dům, ale je přírodovědcem a trpí těžkými depresemi; svou přírodovědnou studii (o protilátkách) nedokáže dovést do zdárného konce. Své poznámky začíná ve chvíli, kdy se po tříměsíční izolaci vypraví ke svému příteli, realitnímu makléři Moricovi, což je jediná postava, která má v novele nějaké jméno. Vychrlí na Morice všechny své úzkosti a starosti („Celý život jsem uvažoval o sebevraždě, ale spáchat sebevraždu jsem nikdy nedokázal.“ – str. 83), ale z životu nebezpečné izolace jej vytrhne až náhlá návštěva Švýcara a jeho družky, Peršanky, jimž Moric prodal pozemek pro stavbu jejich domu „na stáří“. Peršanka vypravěče okouzlí a ten ji na druhý den pozve na procházku do modřínového lesa. Mezi oběma osamělými a zoufalými lidmi se vyvine zvláštní vztah, který však pro Peršanku přece jen skončí tragicky.
Na malé ploše komorního příběhu, v němž okrajově vystupuje ještě hostinská a Moricova žena, najdeme množství zajímavých témat: Peršanka obětovala svůj život pro Švýcara, stavitele elektráren, a postrkovala jej v úspěšné kariéře, aby jí nakonec zbylo jen mužovo pohrdání a mlčení; Švýcar pro ni chce postavit nelidský dům podobný elektrárně (stejně jako Roithamer v románu Korektura postavil pro svou sestru dokonalý dům v podobě kužele) a pak ji opustí a zanechá ji v nedostavěném domě na samotě, který rychle chátrá stejně jako Peršanka; Švýcar se totiž cítí zneužitý a vztah jej již nenaplňuje; poté, co dosáhl vrcholu kariéry, nemá už kam jít dál; vypravěč uvažuje o oblíbeném Schopenhauerovi a Schumannovi („…filozofie je hudba a hudba je filozofie a naopak.“ – str. 154), o smyslu života, o izolaci v depresi a o opuštění této izolace pro vlastní záchranu. Ačkoli je příběh dosti pesimistický a konec Peršanky tragický, přesto je konečné vyznění překvapivě uklidňující, protože vypravěč má zřejmě naději na onu záchranu, i když samozřejmě nevíme, jak se jeho osud vyvíjel dále. Najdeme zde myšlenky pozitivní, které přehlušují tragické tóny a zmírňují je. Takové nálady jsou u Bernharda málo časté. Také ženský duch je zde přítomen poněkud více než jinde; Peršanka je sice pasivní obětí, ale má dobrý vliv alespoň na vypravěče. Z hlediska vypravěče je tedy příběh nadějný. Ono konečné (a titulní) ano se však váže k otázce, zda Peršanka jednoho dne spáchá sebevraždu. Odpověď na tuto otázku, znějící ano, se nakonec ukáže být pravdivá.
Na počátku vypravěč říká, že „koneckonců vše, co nás obklopuje, je výsledkem nezdaru“ (str. 47). Nezdarem je jeho život i izolace v naprosté samotě. Na konci však má naději, že dokáže opět číst Schopenhauera a poslouchat Schumanna a dokončit svou přírodovědnou studii. Závěrem pouze dodávám, že výborný český překlad nelehkého textu byl oceněn v překladatelské soutěži Jiřího Levého.