Antické povídky
* antologie
Bibliofilie. Kniha nabízí ochutnávku klasické antické literatury v podobě kratochvilných krátkých próz šestnácti řeckých i římských autorů. V povídkách převažují milostné příběhy, s přesahem do hrdinských historií a bájí i s pro antiku typicky přirozeným permanentním propojením světa bohů a lidí.
Přidat komentář
Štítky knihy
povídky antika antická literatura bibliofilie, bibliofilství, knihomilství starověké ŘeckoAutorovy další knížky
2009 | Thriller |
2008 | Tichá hrůza |
2020 | Nejkrásnější dárek |
2016 | Lesní lišky a další znepokojivé příběhy |
2015 | Dárek z pravé lásky: 12 zimních políbení |
„Antické povídky“ NEJSOU povídky. A není divu, kde by také editor sehnal opravdovou, žánrově čistokrevnou povídku třeba z doby Periklovy? Jsou to úryvky více či méně příběhového charakteru, přeložené z rozsáhlejších děl. Potkáme tu autory slavné (Hérodótos, Xenofón, Livius, Petronius, Apuleius, ...) i téměř neznámé (Aischines, Charés, Flegón, Aristainetos, ...), tvořící od V. století př. Kr. po dobu římskou. A to je fajn.
Méně fajn je absence komentářů a medailonků spisovatelů. Z některých textů nelze bez dalšího poznat, ani jestli je pisatel zamýšlel jako literaturu faktu, nebo beletrii. Jistě, všeobecně se ví, v kterých dílech hledat Hérodótův příběh o Gýgovi nebo Petroniův o vlkodlakovi. Ale třeba k pátrání po Pseudaischinovi (resp. Aischinovi) jsem potřebovala „Slovník řeckých spisovatelů“ a ani nevím, jestli jsem našla toho správného. Flegón a Charés chybějí i tam.
K textům, které mě zaujaly obzvlášť: Aischinův příběh o mladíku vydávajícím se za boha, aby svedl dívku, je pro řecké pojetí božstev jakožto antropomorfních a hmotných úžasně typické. Upomíná na podobnou historku, jak si Peisistratos zjednal vstup do Athén tím, že najal dívku, aby se vydávala za Athénu, a nikomu to zjevně nepřišlo divné. – V Lúkiánovi („Homunkulus“) se setkáváme s motivem, jenž se později dostal do pověsti o Golemovi; v Herodotovi („Atys a Adrastos“) zase s mytématem známým z pohádky o Šípkové Růžence. – Apuleiova „Stráž u mrtvoly“ je parádní horror s pointou, kterou jsem nečekala. – A Flegónova „Mrtvá milenka“ mě subjektivně oslovila tím, že se odehrává v části egejské Makedonie, kde jsem rok bydlela. :) Dům, kde zesnulá dívka hoduje a léhá s milencem, si umím živě představit díky návštěvě Pelly.
Množství textů portrétuje ženy-hrdinky, více či méně historické: věrnou Pentheiu, moudrou a krásnou Aspasii, Verginii drasticky zachráněnou před pohanou (fascinovalo mě, že v celém příběhu se jí ani jednou nikdo nezeptal na její názor), rozvážně se mstící Kammu... Celkově jsou to zajímavá dílka a lituji, že knížka nebyla digitalizovaná už loni. V Řecku by mi tolik přišla vhod při krátkých nočních cestách autobusem!
/Řekové lichotí egyptskému proroku/ „Slituj se, svatý knězi, slituj se, při hvězdách nebeských, při božstvech podsvětních, při živlech světových, při nocích mlčenlivých a při svatyních egyptských a při záplavách nilských a tajemstvích memfidských a seistrech farských...“ /seistros je prý hudební nástroj/