Antonín Vondrejc

12.02.2015

Tenhle román zobrazuje svět jako lepkavou kouli nahňácaných bizarností, která se hlavní mužské postavě tlačí do tváře, dusí ho a znemožňuje mu dotknout se sebe nebo něčeho hlubokého. Všechno jde jaksi šejdrem, je to náhražka, napodobenina či aspoň k nezdaru odsouzená, méněcenná nedomrlost. Podivný půvab věcí je stejnou měrou fascinující jako obtěžující.

Ukázka:

Mačkala záhyby šatů mezi kolena. Vondrejc, zhlédnuv její obšírná, porcelánově bílá a také tak lesklá lýtka, přecházející velmi úzkým kotníčkem v chodidla tak neobyčejně malounká, byl jat trapným pocitem na kraťoučký okamžik. Nikoli proto, že se Iza před ním nezastyděla, to patřilo k cikánštině jejich společného života. Neměla ostatně před ním žádných tajemství od té chvíle, co ji takovou náhodou, jako smrt nenadálou, spatřil v póze v ateliéru profesora Kahudy.
Tyhle nohy dr. Nečásek, pojednávaje ve svém týdeníku o průčelním panó pro zasedací síň nové sněmovny, první cenou vyznamenaném – Iza trůnila na něm v oblacích jako Samospráva –, přirovnal k baňatým končetinám kartuziánských pitvůrek našich jarmarečních planetářů. Málokdy napsal něco trefnějšího.
„Ale, Toníčku, špatně jsi se vyspal, zase se tváříš jako štyří!“ prohodila Anna už zase nesnesitelné lásky plným hlasem.
Iza měla z toho všeho vyražení, až jí hrálo všemi čivy; chichotala se vydrážděným smíchem mlsné úzkosti, její křečovité pohyby jako by jevily sto chutí odhaliti i nejzazší slabiny končetin „Tyršovským duchem“ zkřesaných.