Antonius a Kleopatra
William Shakespeare
https://www.databazeknih.cz/img/books/96_/96782/bmid_antonius-a-kleopatra-HVE-96782.jpeg
4
81
81
Tragédie lásky zralého věku, konflikt osobní touhy a morální zodpovědnosti. Stárnoucí, ale stále vášnivá Kleopatra i životem znavený a přece láskou planoucí Antonius patří k Shakespearovým nejživotnějším postavám. Vyšlo ve společném kartonovém pouzdře s dalšími třemi svazky – Romeo a Julie, Titus Andronicus, Timon Athénský.... celý text
Literatura světová Divadelní hry
Vydáno: 2006 , Knižní klub , ELK - Evropský literární klubOriginální název:
Antony and Cleopatra, 1623
více info...
Přidat komentář
Kdybyste od Shakespeara nic jiného nechtěli číst, Antonius a Kleopatra jsou nadčasový vhled do vztahu muže a ženy, souboj mezi láskou a povinností; nakouknutí do světa zralých lidí, kteří nakonec v lásce tápou stejně zmateně, jako by jim bylo šestnáct. Pravá láska má mnoho podob. a vyvíjí se, není statická, a přeci je to láska. Antonius v Shakespearově podání je nepřekonatelný: moje nejmilovanější postava jeho her vůbec. A tu důstojná, tu lstivá, a taky zamilovaná, divoká, nespoutaná a hysterická Kleopatra je prostě úchvatná. Přečtěte si to, nebudete litovat.
Problémom tejto hry je, že napriek očakávaniam, napriek všetkému tomu kultúrnemu nánosu a do istej miery aj samotnej historickej skutočnosti, to nie je tragédia. Shakespeare sa v závere kariéry rád vzpieral očakávaniam a pohrával sa so žánrovými hranicami tak, ako nikto iný. V tomto prípade mu k tomu nahrávali historické skutočnosti ako aj charakter hrdinov, ktorých vytvoril, najmä Kleopatry - premenlivé spojenectvá a vzťahy, búrlivé, vášnivé, až hysterické charaktery, ktorými lomcujú túžby a intuície. Hra, ktorú tak ovláda sex a túžba, až pripomína Sen noci svätojánskej, kde sa hrdinovia taktiež zamilovávali a odmilovávali v priebehu sekundy. A tak sú neustále narúšané aj príbehy a predsavzatia, nič nestojí pevne. Shakespeare tu opäť postuluje svoju obľúbenú tému interregna a teda konfrontácie dvoch svetov - starého, odchádzajúceho a nového, čo sa prenáša aj do textu celej hry. Je to doba, kde nič nestojí pevne, kde sa aj to najpevnejšie rozpadá a na troskách vznikajú základy nového sveta. Zároveň je to doba, kde sa velikáni správajú ako zamilovaní pubertiaci a kde aj vďaka tomuto lomcovaniu vstupuje groteskno a fraška.
A je to práve Kleopatra, ktorá vládne celej hre, aj postavám v nej. Vo svojej južanskej impulzívnosti vládne priam magickou mocou nad druhými, cítiť z nej niečo z dionýzskeho princípu, v ktorom akoby sa prebúdzala príroda i sám život zachytený pri žití, číra opojnosť a zrelosť. S týmto princípom sa spájajú orgie bakchantiek plné divokého tanca, spevu, potu, krvi a sexu. Oproti nej stojí chladný, stoický predstaviteľ rímskeho impéria, Octavianus, v ktorom sa pre zmenu ukazuje všetko to apollónske, tá zdržanlivosť, ten odstup, tá racionalita imperátora. Pot, krv, sex, spev a tanec sú tu zviazané vojenskou disciplínou. A medzi týmito dvomi princípmi je na kusy trhaný Antonius, ktorý samostatne síce ukazuje svoj apollónsky podklad, avšak v blízkosti Kleopatry dokazuje platnosť porekadla, že "duša milujúceho žije v cudzom tele".
Mne osobne sa takéto žánrové hybridy a roztrúsené, nepevné rozprávania zatiaľ príliš nepáčia. Táto hra tak pre mňa spadá do toho istého okruhu ako napr. Troilos a Kressida, Kráľ Ján ai. Koncept je mi sympatický, páči sa mi filozofia, ktorá je za tým, ale možno som proste len nedozrel na tento typ hier. Azda keď konečne uvidím nejaké dobré divadelné či aspoň filmové spracovanie, zmením názor.
Vždy keď čítam Shakespeara, tak jeho hry porovnávam medzi sebou a staviam si tak vlastný rebríček, aby som bol schopný dať aj iné hodnotenie ako päť hviezdičiek, pretože Shakespeare bol majster pera a všetky hry sú majstrovké diela.
Už podľa názvu si kniha priam pýta porovanať ju s Romeom a Júliou. Ich láska je mladá, naivná, nárazová a plná nerozvážnosti. Naproti tomu Antonius a Kleopatra už dávno nie su deti. Svojho času to boli mocní panovníci. Láska a moc - vražedná kombinácia. Veľmi milo ma prekvapilo, že dej hry je zamotaný viac, ako sme u Shakespeara zvyknutí a mrzí ma, že si človek momentálne nemá možnosť zájsť do divadla a pozrieť si predstavenie naživo. Vypočuť si tie dôkladne vyberané slová, poetické myšlienky a dokonalé rozhovory, ktoré v dnešnej dobe už asi okrem divadla nikde nenájdete.
Štyri hviezdičky dávam len preto, lebo sa mi hra nepáčila až tak ako sa mi páči Hamlet alebo Othello. Nečítala sa s takou ľahkosťou. Takže sú to štyri hviezdičky v ramci kategórie Shakespeare, nie v rámci kníh celkovo.
Tak s lítostí přiznávám, že tahle Shakespearova hra byla pro mě utrpením. Těžko říct čím přesně to bylo.
Už Julius Caesar mě moc nenadchnul, což mi mohlo napovědět, že další starořímský příběh nemusí uspět. A taky neuspěl. Přestože Kleopatra s Antoniem jsou nepochybně fenomenální látkou, naprosto mě minula.
Přímo otravně hysterická Kleopatra, nepochopitelně pomatený stárnoucí Antonius, povznesený Octavianus (tak teď si ještě naběhnu skloňováním římských jmen), velké množství postav a chaotické rozestření dialogů, příliš silný patos a rétorika sice přehnaně vzletná, probíhající zmatek ve scénách i sděleních.
Ať jsem se snažil sebevíc, nedovedl jsem si tuhle hru užít. Nevadí, pokračujme dál=o)
Milostné drama s antickou minulostí - nebo souboj o světovou nadvládu ?
Kleopatra :
" Když je to láska, povězte mi kolik ! "
Antonius :
" žebrotou páchne láska, kterou spočteš. "
Láska rozklenutá nad Středozemním mořem - a tušící svou prohru ....
Odlišnost expandujícího Říma a orientální svět království Kleopatry ....
A jak píše autor - bezmezná rozmanitost a rozmarnost ženy Kleopatry, která neskloní svou hlavu :
" Ach dívky ! Pojďte ! Není s námi
než statečnost a rychlé skoncování ...."
Jak píše laura - v lásce není vítězství....
Krásné a věčné dílo.
Pět hvězd - už pro tu ničivou, výbušnou, nepochopitelnou - a přesto tak obdivovanou a nedostižnou lásku. Pro všechnu tu vášeň, kterou nelze ovládnout ani skrýt. Pro samotný příběh, který se možná stal - a možná taky ne...
Drsné, mrazivé, nelítostné, kruté - a přitom i něžné, láskyplné a dechberoucí.
Milovali se i nenáviděli, válčili spolu, vítězili i prohrávali. Žili a umírali. Pro lásku, pro moc. Kvůli hrdosti, vášnivé touze, kvůli lžím, intrikám, slabosti. Kvůli věčnému boji lásky s rozumem...
Nikdo není vítěz. Jen srdce krvácejí...
Neuvěřitelná hra. Hra politická, romantická, na konci tragikomedická. Už kvůli názvu hru člověk automaticky porovnává s Romeem a Julií. A je to zajímavé srovnání. Láska Romea a Julie je naprosto bezprostřední, nárazová a zběsilá v mladické nerozvážnosti, která bouří smysly jako rozběsněný živel. Ale Antonius s Kleopatrou už dávno nejsou puberťáci. Antonius – jeden z nejmocnějších mužů Říma, to jest světa – má za sebou mnohou válku. Kleopatra – vládkyně ráje na zemi – má za sebou mnoho milenců, včetně nepřekonatelného Caesara. Jejich milostné vzplanutí zasahuje kontinenty, je hluboké, děsivě vášnivé a silné jako všechny armády světa. Jejich vztah – do nejhlubší míry erotický – magnetizuje celou hru, která se sama stává erotickou a svůdnou. Dva protřelí vládci, zvyklí na nejhorší intriky a podvody sami sebe, ale i sebe vzájemně podvádějí a těmi podvody jenom násobí lásku k sobě navzájem. Jejich city jsou absolutní, vážné a mocné.
Hra začíná zlehka, provokací Kleopatry, které Antonius stejně provokativně a stejně svůdně projevuje svůj chlad, svůj nezájem. Konec konců je to nejmocnější muž Říma. Ale konec hry nám ukazuje, že ani nejmocnější muž Říma nedokáže odolat královně svodů a vášní. Podléhá jí a přes oblak lásky už ani nepozná, co je realita a co je jenom jejím klamem. A v tu chvíli nastává hra tragikomická, nebo raději groteskní. Co jiného, když ne groteska, je snaha dostat těžké Antoniovo tělo ke Kleopatře, což se nedaří a nedaří? Ale stále je v tom cosi vzrušujícího a nepříjemně smutného.
Kleopatra ke konci hry dokazuje, jak nekonečně silná byla jejich láska. Spojila je v celek, který bez druhé poloviny nemůže existovat: „Tak ty chceš umřít? A co já lásko, a co já? Mám trčet na tomhle světě, který bez tebe je zpustlejší než chlív?... Už nejsem nic. Jen obyčejná žena.“ To je proslov mimořádně krásy a mimořádné lásky. A Kleopatra podpoří svá slova i činem...
Hra neprezentuje historickou skutečnost, to vůbec. Hra prezentuje jiný pól lásky a myšlenky Williama Shakespeara, slovy Martina Hilského, opět získávají neuvěřitelnou živost a krásu.
Popravdě je to má první kniha, kterou jsem od génia WS četl a chápu proč sklidil takový úspěch.
Klasický příběh s klasickým vyvrcholením ve stylu římské tragédie. Ne nadarmo se říká, že muž má hlavu (Markus Antonius jako jeden z triumvirátu), ale tou otáčí žena (Cleopatra královna egyptská). Příbeh směřující od bezstarostného nicnedělání v lůně egyptském až k válce s Octaviem Caesarem, vítězné i ztracené bitvě .... a hořkému konci hodném tragédie.
Tato kniha mně zaujala možná více než Romeo a Julie, nevím čím to je...ale líbí se mi na té knize všechno .
Autorovy další knížky
| 2015 |  Romeo a Julie |
| 2010 | Hamlet |
| 2011 | Zkrocení zlé ženy |
| 1994 | Sen noci svatojánské |
| 1964 | Othello |
Kniha se mi nelíbila. Nevím, jestli to bylo překladem (četla jsem hodně staré vydání) a nebo jednáním a charakterem postav. Kleopatra byla vylíčená jako hysterická manipulativní paní, která se na konci diví, jak to mohlo takhle špatně skončit. A Antonius se chová jako chtíčem zaslepený starý kozel, který se aspoň ničemu nediví...