Ariel

06.07.2018

Prý existují šťastné povahy, které ve všem dokážou najít něco pozitivního. Verše Sylvie Plath dávají nahlédnout do opačného světa, kam se každou skulinkou a trhlinkou snaží vecpat krutost, nebezpečí a zmar. Oblaka evokují oxid uhelnatý, tulipány užírají člověku kyslík, fazolové květy jsou chuchvalce krve. Připomnělo mi to některé nešťastné děti, které nesnášejí překvapení a nové věci, protože za vším tuší zradu. Samozřejmě to nedělají jen tak z plezíru, stejně jako Sylvii Plath by bylo nesmyslné říkat, ať se uklidní a hledí na svět trochu vyrovnaněji. Představuju si, že takové prožívání musí člověka významně izolovat od druhých. Četla jsem souběžně s jejími verši také krátkou dramatizaci života svaté Terezie z Avily a zarezonovala mi věta, kterou Terezie odpovídá inkvizitorovi ohledně postoje jejího zpovědníka: "Můj zpovědník má strach mě zpovídat." To je osamělost.

Poezie ryze ženská, přestože plná hořkosti, nesmířenosti a odporu proti tradičnímu pojetí rolí a způsobu života, silná a nekonvenční. Poezie vyhrocených emocí, ostrých, ironických i trpkých, horečnatá, pod hypnotickým světlem noční Luny. Poezie zvláštních metaforických obrazů, někdy ne nepodobná udivenému pohledu cizince z jiné dimenze. Poezie přecitlivělé, depresivní psychiky pod neunesitelnou tíhou dramatických životních okolností.
Nádherný doslov Jana Zábrany, z nějž mi utkvěla zejména myšlenka, že za vše, i za poezii, se platí, někdy i životem...

Přestože mé iniciační setkání s poezií Silvie Plathové proběhlo už téměř před 20 lety, prostřednictvím slovenské kapely Tornado Lue v písni Luna, nezapomenutelné je pro mne dodnes

Děsí mě ta temná věc,
která spí ve mně;
celý den cítím její hebké péřové pohyby a její zášť...

27.04.2018

„A teď
jak jiskřivá moře všumím do pšenic.
Pláč dítěte

se rozplyne ve zdi.
A já
jsem šíp,

jsem rosa a letím se zabít,
zajedno s tím, čím jsem hnána
do rudého

oka, do kráteru rána.“

Zase jednou literární dílo, které nejde hodnotit bez vědomí okolností, za kterých vznikalo. Přítomnost smrti (té opravdové, ne té kašírovaně literární) dodává básním Sylvie Plath na síle.
Tíha života a neschopnost mu čelit je hlavním tématem sbírky a vykukuje na nás i tam, kde se o ní přímo nepíše, třeba v básních o včelách („Ta bedna je jen prozatím.“). Pocity zmaru a bezmoci jsou podány intenzivně, s naléhavostí, ale zároveň s nesporným básnickým talentem, se schopností zvolit působivé obrazy a slovní spojení. To vše dohromady ve mně vytvářelo silné emoce.

Když je život zakončen smrtí z vlastní ruky, je v tom vždy něco velmi znepokojivého – v tom dobrovolném odmítnutí toho nejcennějšího, co máme. Zřejmě i dnes bude dost lidí, kteří paní Plath za její čin odsoudí, jak ze sekulárního (Jak mohla na světě nechat dvě malé děti?!), tak náboženského pohledu (Odmítnutí Božího daru je hřích! Vůbec nepatří do posvěcené půdy!). Já se ale nemůžu ubránit soucitu s trápící se bytostí, která nenašla dost sil k dalšímu trmácení se. Vidím oběť, ne viníka.
Je v tom pokaždé velká lítost, když vyhraje Herr Lucifer a ne Herr Bůh.

„Naděje už není, to je odepsáno.“

13.03.2018

Nebýt loňské Výzvy - Puitzerova cena - nepotkaly bychom se a byla by to škoda!! Z prvních básní jsem byla nadšená. Barvitý kaleidoskop neotřelých slov a slovních spojení. Hloubka, neklid, zvídavá krutost . . . Po prvních básních s ponurou tragikou jsem se začetla do doslovu Jana Zábrany a dostalo se mi dalšího zážitku. V jedné knize se potkaly dvě spřízněné, citlivé a chápající duše s podobným osudem. Oba stateční a úžasně schopní tvořivosti i řemeslné zručnosti své tvorby a ještě něco navíc. Tomu říkám naplněná čtenářská výzva:)
Mnohé z velmi tragických básní jsem asi ani nepochopila. Nevím zda chci. Nepátrala jsem po smyslu slov, nechala jsem je na sebe volně působit a užívala si pestrost. Fantazie a hlavně slovní tvořivost autorky mě obohatila. Poezie má své kouzlo, které nás v naší rychlé době míjí často bez povšimnutí. Natož takováto vyhrocená. Navíc jsem před touto sbírkou četla Macochu Petry Hůlové - zvláštní srovnání. Básněmi Sylvie probleskují jasná barevná světélka (byť prchavé) radosti ze života. Macocha je ponurá mlhovina pro mne.
5/4

26.05.2017

Ještě když jsem nastoupil do busu, maje za sebou jen několik básní, 25.5.17 v 16:43 a na chvíli si Ariel zase otevřel, zapsal jsem si po chvíli:

"Nikdo neudělal tak velikou vědu z říznutí do prstu, jako Plathová." -JP

Zrovna se nacházím v období, kdy moje nálady, emoce, rozpoložení a přesvědčení, skákají jako ping pongový míček... nahoru a dolů. Zatímco ještě v autobuse jsem byl de facto v dobré náladě, v řádech hodin později, po nějaké době práce a průběžném čtení sbírky, jsem se v 0:47 ráno přistihl, jak mě prázdnota uvnitř znovu pohltila, rozevřel jsem oči, tohle tu dlouho nebylo, necítil jsem nic, jen jsem věděl, že teď a v tenhle moment nechci dál žít (nebo abych to podal méně dramaticky, nechci dále být) - byl to absolutní kontrast toho, co bychom nazvali 'chutí k životu'. That Cold Void. And Nothing. Chladná prázdnota naplnila celou mou bytost. Nevím, jak veliký dopad na to měla a má moje současná situace... a jak veliký impact na to měla a má Plathová. Ale hádám, že kniha, u které máte pocity, že se chcete zabít, je silná kniha, ať je ta zkušenost sebevíc negativní. Poezie Plathové je ostrá jako břitva, co vám podřeže hrdlo jedním pohybem a ještě vám zacpe hubu a přidrží si vás, kdybyste se náhodou chtěli cukat a nebo měli chuť řvát. Nacházel jsem se v plamenech a dočkal se jen dalšího oleje na mou hlavu. Rozjebalo mě to.

(I felt so cold. For long time the void hasn't been this big. I actually wanted to kill myself. 0:47. Nothing. Nothing.)

16.04.2017

Sbírka bolavá jak ostré barevné záblesky ve tmě za pevně semknutými víčky...

22.10.2016

Zábrana ve svých denících píše, že ho nikdy v životě žádná žena neutahala tak, jako Sylvia. Jak dlouho ji překládal? Deset patnáct let? Narazil jsem na ni prvně ve výboru Horoskop orloje a musel sehnat celou sbírku. Do teď si pamatuju tu podivuhodnou depresi, která mě chytla z básně Táto, ten nekonečný vztek co mi vykrystalizoval na duši... Mou básní se stala Kurýři. Byl jsem obrovským způsobem překvapen, když jsem zjistil že ji zhudebnili Psí vojáci a četl dál a dál...

A jo, myslím že Sylvia byla hodně trhlá, stačí si přečíst její deníky...

11.05.2016

Je zvláštne citat súvisle Plathovu a jej muža Teda Hudgesa obaja písali fest zvláštnym nechutno-depresivnym štýlom.Zaujimave je prečítať si doslovy v ich knihách na konci :Plathova je vykreslena ako senzitívna geniálna umelkyňa, ktorá sa stala obetou nevery svojho muža a viacerých potratov, Hughes je zas vykreslený ako obeť maniodepresivnej šialenej ženskej...pravda je asi niekde uprostred ale ako chúďatká deti mat takych rodicov.

29.06.2015

Áno, básne Sylvie Plath sú depresívne. Nie, nie sú depresívne na spôsob tínedžerky ktorá po sklamaní v láske a "zlomenom srdci" začne nariekať že jej život už nemá zmysel. Jej básne sú hlbšou a veľmi silnou a detailnou výpoveďou duše ktorá veľmi citlivo vníma svet okolo seba a je unikátnym spôsobom tieto vnemy schopná zachytiť na papier formou poézie. Väčšinou ide o básne zamerané do vnútra, na osobné pocity či netradičné opisy bežných, každodenných javov ale veľmi zaujímavý pohľad ponúka aj niekoľko básní s židovskou/nacistickou tématikou. Aj keď som sa venoval doteraz témam tie nie sú až tak dôležité, pretože Ariel je perfektne prepracovaným dielom hlavne po formálnej stránke, jazyk ktorým sú básne písané je nesmierne originálny a evokatívny, básne rezignujú na klasickú štruktúru a majú nenapodobiteľnú atmosféru. (Prečítané v originále.)

09.12.2013

Poezie Sylvie Plath mě naprosto uchvátila a stala se mojí inspirací. Pokud jedou vytvořím něco, co bude alespoň z pětiny stejně dobré, jako její tvorba, bude to pro mne velká pocta.