Armstrongova trubka
Jevgenij Jevtušenkо (p)
Výbor z dvacetileté básníkovy tvorby zahrnuje především verše napsané na cestách po západní Evropě, USA, Latinské Ameriky a Japonsku. Autor v nich nastavuje zrcadlo buržoazní společnosti a smysl umění vidí v boji za pokrok, mír a humanistické ideály.
Přidat komentář
Darček od slovenskej violončelistky (nechcem tu vyslepičiť jej meno...ale chcel by som, lebo je fakt dobrá) ma obohatil nevídane. Čítal som si túto zbierku na vojne, keď bolo ťažko (hrome, čo to človek povie - ospravedlňujem sa všetkým statočným chlapom, ktorí bojovali!), potom roky doma. Aké skvelé básne. Ale čo o nich napísať?! Sú intímne aj vtedy, keď nemilosrdnia javy a veci a súcno hrôzy, ktorú my ľudia pášeme. O tom sa vyjadriť mi takmer nejde.
Mám rád Jevtušenka.
Autorovy další knížky
1976 | Pieseň lásky |
1987 | Na křídlech revoluce |
1988 | Fuku! |
1996 | Neumírej před smrtí |
1985 | Moskva slzám neverí..., Prvý raz vydatá, Materská škola |
Co říct o Armstrongově trubce? Satchmo navštívil roku 1965 i naši republiku. Přišel i do Semaforu, kde mu zazpíval Jiří Jelínek písničku Hallo Satchmo! Suchého a Šlitra:
Jak rád zřel bych svoji tvář
Ve zlatým plechu jeho svatý trumpety...
Jak rád zřel bych její zář,
dvě černý ruce a dvě bílý manžety.
Jak rád slyšel bych ten hlas,
co zná dávno kdekdo z nás.
Jak rád dovedl bych hrát,
Haló Satchmo, Haló Haló Satchmo, jako ty.
Nediv se mý kuráži a jestli tě to uráží,
přestaň se mračit, musí ti stačit,
že tím končí píseň má.
A tahle vzpomínka mi napověděla, co mi na Jevtušenovi vadí. Byl to přeci jen sovětský básník a i ve svých verších stále bojoval, nemohl si pomoci, taková byla doba. I jeho Satchmo musí bojovat:
Básník i malíř, velký džezmen jsou bratři.
Spolu půjdeme,
druhu druha za ruku teď vezmem!
(To S+Š na tom byli úplně jinak.)
Jevtušenko: "Proto jsem se snažil nacházet lidi, s nimiž jsem duševně spřízněn a to nejen doma, na stavbě Bratrské hydrocentrály či na Severu, ale všude, kam mě zanesl osud a boj za šťastnou budoucnost lidstva..."
Jistě, Jevtušenko odsoudil vpád vojsk do ČSSR v roce 1968, psal i o Havlovi, ale jeho básně zapáchají tím opiem lidstva (viz Kundera), které odmítli třeba i Beatles (song Revolution / destruction)...
Jeho básně by snad zaujaly dnešní nejrůznější aktivisty, zarecitujte jim Monolog amerického spisovatele:
...Bránil jsem lidi talentované
a hubil štěnice, křiváky, epigony.
To je snad normální.
Tak k čemu, občané,
ta velká vznosná slova o svědomí?
Se studem si naše děti vzpomenou -
až oprostí se lidstvo od podlosti
tu dobu zvláštní, dobu vzdálenou,
kdy smysl pro čest byl už statečností.
Tož, vzhůru k světlým zítřkům!