Arturo Toscanini

12.03.2023

Jeho jméno na mě vykouklo v hudebním oddělení několikrát. Poprvé snad v souvislosti s Emou Destinnovou (1878-1930), pak v korespondenci putující světem mezi Otakarem Ostrčilem a Vilémem Zítkem,... a minulý měsíc u jiného dílu této edice věnující se dirigentu Karlu Ančerlovi. // I zde chci pochválit lehkost a spád vyprávění, jeho obyčejný tón, který však autorovi nebrání v projevech uznání, ve vyzdvihnutí Toscaniniho pracovní výkonnosti. Nejvýrazněji asi ve dvanácté kapitole: "Pohled do orchestru - pohled z orchestru". // Vyprávění je proloženo černobílými fotografiemi. // Dávám maximální počet hvězdiček. Líbilo. Přidávám štítky, abyste knihu lépe našli, a zvlášť upozorňuji na přílohu, kterou není nic křehčího než gramofonová deska.

Některé osoby, které se v knížce objevují:
- Giuseppe Verdi (1813-1901)
- Enrico Caruso (1873-1921)
- Giulio Gatti-Casazza (1869-1940)
- Bedřich Smetana (1824-1884)
- Karel Burian (1870-1924)

--------------------------------------------------------
ÚRYVEK:
A v tom okamžiku přeskočila ona osudová, neviditelná jiskra, která rozžehla zář životní hvězdy Artura Toscaniniho. Vstal od svého cellového pultu a postavil se na místo dirigenta. První pohyb, který učinil, je pro něho dokonale charakteristický: zavřel partituru. Obecenstvo ztichlo v napjatém očekávání. Snad bylo ohromeno smělostí neznámého hudebníka, snad jeho mládím.
Toscanini řídil Aidu zpaměti a suverénně, jako by nikdy nedělal nic jiného. Po prvním dějství bylo o úspěchu představení rozhodnuto. Vlastně slovo úspěch je v této souvislosti výraz opravdu nedostačující. Byl to triumf!